Žalm 119,5
Naše putování tímto světem nabírá dnes nový směr. Zavazujeme tkaničky, kontrolujeme stav pitné vody ve svých čutorách, nasazujeme na záda obtěžkané batohy a mírně nachýleni pod tíhou nákladu vydáváme se na cestu, vstříc novým dobrodružstvím. Jsme nový stát, žijeme první den, vykročili jsme.
Kdo ví, jak dlouhé bude to putování? Kdo ví, co všechno nás potká, jakým nebezpečím budeme muset čelit? Kdoví, bude-li to cesta hrdá, cílevědomá a prospěšná, anebo jestli už za prvními zákruty bude slyšet jen fňukání a naříkání – já nikam nejdu, mám žízeň, tlačí mě boty, vykašlem se na to …
Budoucnost neznáme, ale jistě tušíme, že české putování nijak snadné nebude. Morálka mnohých je poněkud upadlá, namísto pevné vůle žít aktivně rozlézá se tu spíš malomyslnost, všelijaké podezírání a pošklebování, konzumentská pasivita. Při naší švejkovské povaze zažijeme v Čechách asi ještě nejednu zbytečnou, zato však dostatečně tragikomickou frašku. Také terén našeho putování nezdá se zrovna nejbezpečnější: národy v pohybu, nedaleko válka, příliš mnoho problémů všude okolo. Ať si nikdo nemyslí, samo od sebe nám to určitě šlapat nebude. Udržet tento stát a dát mu dobrý obsah, bude dřina.
Naštěstí však máme něco, co nás dokáže vyburcovat, povzbudit a zvednout nám náladu. A sice – jak prosté – máme písničky. To není vůbec samozřejmé, kolik v našem národě vždycky bylo básníků, zpěváků, pěvců a písničkářů. Kulturně, činorodostí ducha patříme k nejaktivnějším národům – právě na písničkách je to dobře vidět. Písničky mluví z duše a vždycky, když u nás o něco šlo, houfně se zpívalo – od dob husitských, kdy jak známo píseň i vojsko dokázala porazit, až po demonstrace našeho roku 89, kdy náměstí zpívala Kšeft Komenského a černošské spirituály parafrázující biblické texty.
Člověk ve vypjatých chvílích svého putování potřebuje písničku, a to písničku se silným obsahem, písničku plnou víry a naděje, která dokáže spojit celý národ a probudit v něm odvahu a statečnost k pravdě. Taková píseň je síla a radost, útěcha i zbraň. Chudák národ, chudák generace, která písně takového charakteru nemá.
žalmista však nevyzývá ke zpěvu, ten je mu naprostou samozřejmostí, ale vyznává, že jeho písničkami uprostřed putování jsou ustanovení Hospodinova. Jeho silou a radostí, útěchou i zbraní je boží slovo. Ani v noci nelení rozpomínat se na jméno Hospodinovo a jeho zákon střeží ve svém srdci.
To je pro nás příklad a inspirace víry. Proto se můžeme ptát bude také českému národu boží slovo dobrou písničkou? Silou a radostí, útěchou i zbraní? Anebo při svých poutnických starostech na boží slovo nevzpomeneme a ztratí se nám tak rozměr božího putování, ztratí se nám ukazatele boží cesty, která není jen uzoučce národní, ale pro všechno stvoření? Bylo by neštěstím, kdyby někdo chtěl naši radost ze slova Hospodinova zabezpečit shora, z pozice funkcionářské. Bylo by šílené, kdyby mělo být náboženství ve školách povinné, kdyby křesťanství mělo patřit k dobrému tónu v nóbl společnosti; bylo by strašlivé, kdyby církvi měla zachutnat politická moc, kdyby se z farářů měly stát šedé eminence veřejného života, bez nichž si už nikdo ani neškytne (viz Respekt 52/92).
Jestliže by se totiž křesťanství mělo proměnit v oficiální doktrínu státu (a mnozí spoluobčané již mají pocit, že se tak děje), pak lze očekávat, že pro národ jako takový se slovo Hospodinovo dobrou písničkou nestane. Naopak, velmi rychle se stane písničkou protivnou, neboť splyne s pokrytectvím společenské smetánky a ideologií funkcionářskou, která zas lidem bude chtít organizovat život. Písnička se nedá shora přikázat, jedině znechutit Však si vzpomeňme, jak na 1. máje vyhrávala z amplionů Píseň práce, ale nikdo, vůbec nikdo nezpíval. Lid ponuře a zarytě mlčel. Chceme se snad dočkat toho, aby při českém putování potkal ustanovení Hospodinova stejný osud? Stejně opovržlivé a zlověstné mlčení?
Písnička, která je silou a radostí, útěchou i zbraní, ta plyne ze srdce, spontánně, vnitřním přetlakem; taková písnička se dere ven sama, ta se člověka zmocní a člověk v nadšení a v pokoře před hloubkou moudrosti zpívá.
Mohou se stát ustanovení Hospodinova českému národu v příštích letech takovouto písní?
Ano, mohou. Ale ne najednou, ne shora, ne necitlivé, jako zas jakási ideologie, nýbrž jedině skrze dobrá setkání, od člověka k člověku, skrze přesvědčivá svědectví věrohodných lidí. Skrze zvláštní životní styl, v němž je patrná radost, naděje, pokora a milosrdenství.
A to je dobrý úkol a dobré poslání pro nás, tiché v zemi, aby se slovo boží stalo tou nejlepší písničkou nejprve v našich srdcích a abychom se pak tuto písničku nebáli před druhými lidmi zpívat. Špetka soli změní chuť, trocha světla změní podmínky, kousek kvasu změní podstatu. Nevadí, že to jde pomalu. Mnohem důležitější než rychlost je věrohodnost, pravdivost a nezištnost. Někdy stačí zachovat se poctivě. Jindy stačí říct – já nejdu, když všichni jdou. Jindy zase stačí říct – já jdu, když nikdo nejde. Jindy stačí jít s ostatními a povzbuzovat, podpírat klesající. Někdy stačí píchnout špendlíkem do lenivého masa a svět se začíná měnit.
Ustanovení Hospodinova. Slovo ostré jako meč. Slovo milosrdenství, slovo spásy. Kdyby všechno pominulo, toto slovo zůstává na věky. Kdo to prožije a pochopí, ten má co zpívat. A kdo má co zpívat, ten čin i národ živým.
Jak má ve své písničce Jaromír Nohavica: Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Amen