Ve chvíli, kdy je opět na pořadu dne problematika nového církevního zákona, vydává nakladatelství Eman jako svou druhou publikaci knihu Pavla Ottera „Církevní politika 1949“.
Prvních sedmdesát stran (Hlava I) se soustřeďuje na vládní koncepty návrhu zákona o církvích, připomínky synodní rady ČCE a J. L. Hromádky od června 1948, na arogantní i taktické jednání ministrů a vládních úředníků, a nakonec na odhlasování církevních zákonů parlamentem a jejich přijetí církví.
Suchá řeč právnických formulací se v knize omezuje na nejdůležitější citáty, které oživuje komentář autora. V předmluvě se navrhuje možnost přečíst si nejprve všechny vládní a církev-ní dokumenty (jsou označené písmenem A), a pak komentáře (písmeno B). Obzvláště pilným zájemcům se nabízí možnost celou Otterovu práci srovnat se studií Pavla Hlaváče „Jednání o nových církevních zákonech v letech 1948–1949“, kterou vydalo nakladatelství Eman ještě samizdatově pod pořadovým číslem 03.
Ke komentářům je připojen též exkurs „J. L. Hromádka v inscenaci nové skutečnosti“ (s. 36–47). Pavel Otter odmítá nařčení některých zahraničních politických komentátorů, že Hromádkovo jednání nese švejkovské rysy. „Hromádka není a nebude Švejkem. Švejk je totiž postava, která odmítá cizí, vnucovaný režim tím, že ho bere nesmírně vážně a do důsledků. A Švejk je postava destruktivní, protože je svou konstruktivností přehorlivý až ad absurdum… Hromádka konce 40. a začátkem 50. let připomíná spíše postavu kafkovskou, resp. umocněný kafkovský typ. Kafkovy postavy narážely na absurditu okolního zbyrokratizovaného a odlidštěného světa. Ovšem uvědomují si ji, zápasí s ní a vyrovnávají se s ní… to, co Kafka zachytil ještě jako absurditu, servíruje Stalin jako prostou samozřejmost, jako ‚novou‘ samozřejmost… a tuto ‚novou samozřejmost’ je třeba zinscenovat, zahrát. Nová samozřejmost je totiž inscenací… Dosavadní diferencovaná ‚civilizace‘ přechází v nastupující unifikovanou ‚inscenaci‘. Ano, inscenací proti civilizaci. To je podle mého názoru tajná šifra stalinismu… v klasické politice se člověk ještě jakoby rozhoduje. V inscenaci ’nového věku‘ je pouze vtahován do hry. V inscenaci, která teď supluje civilizaci, nezbývá nic jiného, než dostat roli, hru přijmout a ochotně ji hrát. Inscenace probíhá na scéně dějin, ale podílí se na ní každý. I ten, kdo dostal vstupenku ‚jen‘ do hlediště dějin, i ten musí tleskat všemu, co se odehrává na jevišti. Vždyť ho sledují ostražití pořadatelé.“ (s. 49)
Na adresu J. L. Hromádky pak autor stručně poznamenává: „Z tohoto jeho údobí měli bychom se varovně co nejvíce poučit. A naopak měli bychom co nejvíce navazovat na jeho kapitoly masarykovské a destalinizační.“ (s. 50)
Zápisy z jednání J. L. Hromádky a členů synodní rady na ministerstvu odhalují neohroženost při jednání s úředníky státní správy, vyhmátnutí centrálních problémů, ale také omyly, které jsou „pravzorem“ pro jednání církevních vůdců i v letech pozdějších, zejména normalizačních a následujících (viz Hlava III).
Politická strategie KSČ dovoluje ministru Čepičkovi přislíbit církevním představitelům i vysílání služeb Božích rozhlasem a ideologickou snášenlivost. Sliby spiněny nebyly bezprostředně, ani později. Teď nechce konfrontační setkání a klání křesťanství s marxismem. Odmítá dokonce i státní propagaci ateismu. Slibuje zajištění veřejného vlivu církví ve společnosti. Jen proto ovšem, aby dosáhl kladného přijetí nového církevního zákona. Hleděno pod zorným úhlem jeho slibů, zákon skutečně lze interpretovat velmi přejně vůči církvi. Dokonce připomíná, že není zapotřebí, aby evangelická církev vystoupila ze SRC, i když právě tamodtud je slyšet velmi tvrdá varování. Čepička nepodporuje izolacionismus, je jen zapotřebí „býti tam na stráži“ a nepodlehnout těm, kteří nás již jednou zradili a na komunistický pokus o přerod společnosti se dívají velmi kriticky. „Velmi doporučuje větší a užší kontakt mezi vedením církve a státem, častější vzájemné informace a styk. Vytýká poněkud, že naši zástupci, když se vracejí z ciziny, neinformují státní orgány o svých poznatcích. Prof. Hromádka, který zítra odjíždí do Švýcarska a Anglie, prohlašuje, že rád takovou informaci ministerstvu sdělí.“ (s. 32)
Pavel Otter v této souvislosti podotýká. že „tady můžeme najít klíč k pochopení J. L. Hromádky v blížících se 50. letech a jeho roli v československém stalinismu. Hromádka totiž přijal nabízenou hru, že na mezinárodní scéně je nutně být ‚loyální‘, ale nelze být zároveň kritický. Po nějaké době návyku na tuto novou hru začal postupně přenášet její pravidla i na scénu vnitrostátní…(s. 44)… do hry vtahovaný Hromádka začíná teď myslet jako Čepička. Nevadí mu nedostatek informací v našem státě. Nevytýká státu, že vázne přesná informovanost naší domácí veřejnosti… nezamyslí se nad tím, proč lidé nedůvěřují oficiálnímu tisku. Nepozastaví se nad tím, co je to za společnost, v níž se nedůvěřuje oficiální informaci“.(s. 45)
Nejde jen o J. L. Hromádku. Nebyl jedinou a ústřední postavou evangelické církve, i když byl orientačním bodem pro mnohé. Stejnou pozornost si zaslouží vedení církve ČCE, které svými postoji přijímá od státní správy požadavek vzájemné důvěry. „Státní správa ‚důvěřuje‘ církevnímu vedení, že zakročí na vznesené státní námitky. Takže ovzduší důvěry zůstane neohroženo a nenarušeno… Církevní vedení bude nástrojem, uplatňovaným při řešení státních požadavků vůči církevním zaměstnancům – duchovním církve… Ve vztahu mezi státem a jednotlivým duchovním musí si církevní vedení hledět důvěry, kterou do něho vkládá státní správa. Postavit se za své duchovní proti námitkám státu může být vyloženo jako projev nedůvěry církevního vedení vůči státu. Jednotlivý duchovní se stává díky této logice prakticky zcela bezbranný,“ (s. 38) připomíná v komentáři Pavel Otter. (Toto pojetí důvěry pak vydá své plody. Zmiňme jen například udělení důtek některým kazatelům v roce 1977, za což se omluvil po patnácti letech 27. synod.)
Hlava II. nám ukazuje zásadní církevně-politickou strategii synodní rady těsně před 25. únorem 1948 a končí zaznamenáním posunu důrazů k bezmála „normalizačním“, jak je představuje „Poselství o míru“ nebo „Novoroční poselství 1950“.
Hlava III. připomíná význačné dokumenty státní správy a synodní rady z let sedmdesátých, jejichž důsledkem je zákaz veškeré přednáškové činnosti na veřejnosti, vyžadování udělování státních souhlasů pro každý projev duchovního mimo hranice svého sboru, ačkoliv takové požadavky z tehdy platného zákona (z roku 1949) nevyplývají. Proto autor připojuje i článek „Malá obhajoba církevního zákona“, který v zcenzurované podobě vyšel v Kostnických jiskrách (3/1989).
Závěr tvoří „Stručná bilance uplynulých let“. Je skutečně stručná. Na šesti stranách se rekapituluje celé uplynulé čtyřicetiletí: 1. Prověřování církve (s. 117); 2. Nesplněné sliby (s. 118); 3. Rozpor slov a skutečnosti (s. 119); 4. Dílčí klady (s. 121); 5. Nepromlčené rozpaky (s. 122).
Zákony z roku 1949 již neplatí. Nicméně nahlédnutí do „mechanismu“ jednání o přijetí těchto zákonů je varovně inspirující právě pro ty, kdo lehce přitakají k požadavkům na úplnou restituci církevního majetku, popř. se stávají urychlovači odluky církve a státu. – Nejde tu totiž o otázku jen ryze ekonomickou.