Prohlásili Abímeleka za krále
Text: Soudců 9,1–15
Čtení: Zjevení 12,7–12
Text: Soudců 9,1–15
Abímelek, syn Jerubaalův, dal oznámit občanům Šekemu:
„Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Pamatujte, že já jsem vaše krev a vaše tělo.“
Šekemští občané mu vydali sedmdesát šekelů stříbra z chrámu Baala smlouvy; za ně si Abímelek najal lehkomyslné a bezohledné muže, aby ho provázeli. Vešel do otcovského domu v Ofře a povraždil na jednom kameni své bratry Jerubaalovce, sedmdesát mužů. Zbyl jen Jótam, nejmladší syn Jerubaalův, protože se ukryl. Všichni šekemští občané a všichni z domu Miló se shromáždili a prohlásili Abímeleka za krále při božišti u sloupu, který byl v Šekemu.
Když to oznámili Jótamovi, šel a postavil se na vrcholu hory Gerizímu, hlasitě volal a mluvil k nim:
„Slyšte mě, šekemští občané, a vás nechť slyší Bůh!
Sešly se stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: ‚Kraluj nad námi!‘
Oliva jim však odpověděla: ‚Mám se vzdát své tučnosti, jež lahodí bohům i lidem, a vytahovat se nad stromy?‘
Stromy pak vyzvaly fík: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘
Fík jim však odpověděl: ‚Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a vytahovat se nad stromy?‘
Stromy pak vyzvaly vinnou révu: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘
Réva jim však odpověděla: ‚Mám se vzdát svého nápoje, který je k radosti bohům i lidem, a vytahovat se nad stromy?‘
I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: ‚Pojď nad námi kralovat ty!‘
A trnitý keř stromům odpověděl: ‚Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte odpočívat v mém stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře i libanónské cedry!‘“
Má se vůbec vyprávět příběh se zlým koncem?
Tady to totiž neskončilo dobře. To na první poslech dětsky veselé vyprávění Jótama pro šekemské měšťanosty se projevilo jako nemilosrdný obraz kruté skutečnosti. Stromy si zle vybraly a hrozí jim, že zle skončí. A lidé z města Šekem – ti si můžou být jisti, že nic nehrozí?
Skoro by bylo lépe zamlčet, že to přece začalo velikým vysvobozením. Před časem je tehdy získal pro Izrael Gedeón. Boží slovo z něj vytvořilo hrdinu a zachránce. Ale odmítl vystupovat jako král.
Představa, že lidé mají nad sebou krále a že to tak má být, pro nás patří kamsi do pohádek o králích a princeznách. Pro starý svět tehdy patřila k politické každodennosti. Když lidé v Izraeli kdysi začali mít pro sebe domy a pole, sady a vinice, městské hradby a brány, muselo se začít říkat: potřebujeme krále. Silného a schopného člověka. Ať nám to všecko ochrání. Když mu sami sebe svěříme, on o nás moudře rozhodne, však je k tomu předurčený.
Nejpřesvědčivěji o tom mluvil právě ten, co o sobě věděl, že se k tomu nejlépe hodí. Abímelek, Gedeónův syn. Ten měl už ve svém jménu zaznamenáno, že je princ z rodu královského. Jaksi se nepatřilo zpochybnit to. To nás přece také učívali, jak ty zákony společenského vývoje všecko předurčí. Rovnou je jasné, kdo bude pán a kdo kmán. Než se kdo nadál, bylo to zřejmě najednou jasné i tenkrát v Šekemu.
Však jste si všimli, jaký jednoznačný směr měla ta úvodní řeč.
Měli tehdy v čele jakýsi parlament se sedmdesáti lidmi. A ten uchazeč o trůn jim, hleďte, nic nevnucoval. Však prý: Posuďte sami. Má vám vládnout sedmdesát lidí? Je to tak nepraktické. Co když se třeba sami mezi sebou nedokážou domluvit? Každý pochopí, že jeden nadaný člověk by to zvládl mnohem lépe. A že jako nevíte, kdo by byl ten jeden nadaný? No tak se přece podívejte trochu pozorněji. A všecko půjde jak na drátkách.
Šlo. Kdekdo pochopil, že ten Abímelek je jejich člověk. Dostal prostředky na volební kampaň a neměl starosti s využitím. Okamžitě si najal partu grázlů, aby mu dělali gorily. Vypadá to, že měl z dřívějška dobré známosti. Potom už šel za svým bez rozpaků, nebylo potřeba přemlouvat, zakrátko bylo asi spíš nebezpečné odmlouvat.
S děsivou stručností Písmo vypovědělo o masakru, kterým Abímelek prosazoval svoji kandidaturu. Těch sedmdesát členů parlamentu dal zabít. Zpráva o tom se vešla na jediný řádek. A budiž, on se pro to nedá najít žádný komentář. Ano, byl to talent. Teď už nikdo nemusel přemýšlet, jestli sedmdesát vládců, nebo jeden – a tudíž král. Zbýval jeden, a tudíž z něj byl král. Opováží se někdo pochybovat? Opováží se někdo zůstat sám proti partě hrdlořezů a proti veřejnému mínění? To jim dost možná pořád ještě tleskalo.
Kdosi se opovážil. Jerúbaalovec Jótam byl sám. Neměl přívržence a neměl šekely stříbra, aby si pár stoupenců koupil. Byl prý nejmladší z těch sedmdesáti, co Abímelekovi stáli v cestě, měl nejmenší vliv a význam. Jaksi na něm málo záleželo a jaksi se mu podařilo uniknout.
Nic neměl. Ale neumlčeli ho. Mohl tedy vyprávět příběh.
Jótamova bajka se tomu říká. Krátká starověká orientální pohádka o stromech hledajících si krále. V bajce se mohlo stát, že stromy byly pošetilé, a tudíž začaly jednat jako lidé.
Pravím: ve starozákonním prostředí se to mohlo stát jenom v bajce. Ve skutečnosti by to nešlo, protože každý věděl, že stromy jsou moudré, počínají si rozvážně, patří se chovat je v úctě. Stromů tam měli málo – a stejně je to pozoruhodné, jak si jich uměli všímat a měli smysl pro to, že strom je ve skutečnosti velice zvláštní, moudře sestavený útvar.
Ostatně i ty Jótamovy stromy dobře vědí o své výjimečnosti. Každý zvlášť, každý po svém, každý podle toho, co na něm roste. Nepotřebují soutěžit, kdo je důležitější. A nechtějí to. Ani v té bajce nejednají tak pošetile, jako lidé. Proto nakonec bude králem ten nejzbytečnější. Trnitý keř nemá ovoce a neposkytne nikomu stín, když pálí slunko. Ale být králem, to je něco jiného. Vymůže si respekt. Předtím si ho nikdo nevážil, teď z něj budou mít hrůzu.
Vysušené trnité porosty ve východním Středomoří snad prý dodnes představují to nebezpečí, o kterém se tu povídá. Jsou náchylné ke vznícení. A když to začne hořet, potom hoří všecko, bez výběru, bez možnosti záchrany, bez ohlížení na užitečnost, vzácnost, krásu. Zbude trochu popela.
Řekli jsme už, že ta takzvaná bajka je nemilosrdný obraz. Přesně podle ní totiž pokračoval příběh Abímelekova kralování. Katastrofa. Krev na začátku, občanská válka, trosky a popel na konci.
Proč nám to Písmo povídá?
Někdo řekne: to je výstražný příklad.
Je to výstražný příklad. Jenže u výstražných příkladů záleží vždycky také na tom, kdo vůbec bývá ochoten si jich všimnout. Lidé posedlí touhou získat moc to nebývají. A takoví, co lačně čekají, až jim z pánova stolu také spadne nějaký ten drobeček, ti také budou pánovi pochlebovat, ať udělá kdykoli cokoli s kýmkoli.
S výstražnými příklady je to jako s vodou rozlitou v písku.
Záleží tu na jiném.
Záleží na Bohu, a ten vstupuje do našich příběhů. A my v nich, na rozdíl od stromů, potřebujeme – určitě ne krále – ale stát a jeho správu, vládu a parlament i s opozicí, a potřebujeme s tím i armádu a policii, zákony a soudy. Potřebujeme to ne ke štěstí, ale k přežití.
A Bůh nás v tom bere vážně. Nenechává v tom lidi samy. Vrací se k nám, třeba tak, že se někdo opováží vyprávět příběh. Vypadá to velice bezbranně, a nedá se to zničit – a že už se leckdo snažil. Bůh jedná dál a pro nás je dál dostupné jeho svědectví.
To nám zde Písmo vypráví. Má pro nás pokračování. Pán Ježíš, Boží Syn a dědic davidovského trůnu vstoupil do našeho světa. Oznamoval blízkost Božího království. Nedělil se s mocnými o moc, šel k těm, kdo žádnou moc neměli, a ujistil je, že je tu pro ně. Kteřísi to vystihli tvrzením: ano, je to král. Kristus, to znamená Král Vysvoboditel. On je to, jiní to být nemůžou. On je Zachránce, protože za nás dal sám sebe a Bůh mu dal zvítězit pro nás.
Zpráva o králi Abímelekovi je natřískaná nedůvěrou ke každému, kdo ví, že je předurčen vládnout. Ale zdaleka ne jen pro tu nedůvěru nám ji svědectví Božího lidu zachovalo. To nemilosrdné zhodnocení člověčí schopnosti ovládat jiné, to tu představuje odkaz k Božímu milosrdenství.
Je to vzdorovitý odkaz. Je to ostnaté a pálivé tvrzení, že lidé se sice dají zavést leckam, ale konec cesty tam přesto není. Bývají tam trosky a popel, to ano. Jenže cíl je tam, kde to pro nás stanovil Bůh. Je ve svobodě jeho dětí.
Gedeónův příběh tedy začal vysvobozením pro Izrael, ale neskončil u té karikatury mocnáře, u krále Abímeleka. Vůbec ještě neskončil. To proto, že zatím není uzavřený příběh Pána Ježíše pro nás.
V tom, co Kristus pro nás ještě má, jsme sotva na začátku. Jsme na cestě – a třeba zrovna tehdy, když nám to moc nejde, on nám vychází vstříc. Neponechá nás v bezvýchodnosti, doprovodí nás.
Závěrečné kázání z řady k textům z knihy Soudců 6–9 (Gedeón), Blahoslavův dům v Brně, 6. srpna 2006