Olga Richterová se stala před loňskými volbami obětí dezinformací, které poškodily její stranu, ale také jí velice citelně zasáhly do života. Nyní soud pravomocně rozhodl, že šíření tohoto typu dezinformací považuje za velmi nebezpečné. Požádali jsme ji proto o zhodnocení této kauzy v širších společenských kontextech.
K dezinformacím se váže řada velmi závažných až depresivních faktů. Pobuřující, skandální zprávy se snáz šíří. Lidé je silněji vnímají. Pravda tak průrazná nebývá. Evolučně jsme nastaveni na útok, nebo útěk – a naše emoční reakce i na verbální zprávy to stále odrážejí.
Přesto chci na úvod zdůraznit jednu aktuální dobrou zprávu. S dezinformacemi zaměřenými na svou osobu mám mnoho let intenzivně co do činění – a ve čtvrtek 12. 1. 2023 jsem po několika letech pravomocně vyhrála soud nad jednou dezinformátorkou. Musí přestat zveřejňovat lži a dezinformace o mně a smyšleném výroku ohledně startovacích bytů a desítkách tisících migrantů, které po zveřejnění vedly k šíleným sprostým a verbálně agresivním útokům, včetně výhrůžek zabitím. (Pro zajímavost, paní Lisková nejen šíří lži, ale také se po anexi Krymu v r. 2014 prohlásila samozvanou ambasadorkou Doněcké republiky v ČR a její vztahy k Rusku jsou více než vřelé.)
Proč je to dobrá zpráva, řeknou si možná ti skeptičtější mezi námi. Vždyť to je kapka v moři, pár sdílení lživé zprávy, za které musí vlivná šiřitelka zaplatit náhradu újmy 50 tisíc a uhradit soudní výlohy (taktéž ve vyšších desítkách tisíc korun), je situace, která ostatní neodradí. To, že částku daruji na boj s dezinformacemi a kyberšikanou, je také „drobek“. Zveřejnění omluvy na jejím facebookovém profilu třeba i zapadne.
Jenže soud kromě toho zdůraznil, že šíření tohoto typu dezinformací považuje za velmi nebezpečné a apeluje na Liskovou, aby si kontrolovala svůj facebookový profil a pokud možno z něj mazala komentáře šířící nenávist. A že jich tam je… Je to jasná, soudem potvrzená zpráva, že šířit o někom lži na internetu, strašit občany nebo se uchylovat ke kyberšikaně opravdu není v pořádku.
A přitom na začátku to tak zjevné nebylo. Dokazování bylo poměrně náročné a soud skeptický. Je to v právním státě v pořádku, jen chci poukázat na změnu postoje: Tam, kde před pár lety ještě ze strany státních orgánů bylo spíš váhání a pochybnosti, je dnes jistota. Jde o velký problém, a může mít ještě hmatatelnější dopady.
Jak velké mohou být dopady dezinformací? Falešné zprávy zasáhly i do posledních parlamentních voleb, kdy podle jednoho průzkumu zhruba 45 procent Čechů uvěřilo takovému nesmyslu, jako že Piráti chtějí nastěhovat migranty do českých chat a chalup. Když téměř polovina národa uvěří takové naprosté absurditě, samozřejmě se to podepíše na výsledku voleb – a po volbách i tehdejší premiér Andrej Babiš přiznal, že o nás šířil totální výmysly. Podobně hmatatelně se dezinformace projevily v prezidentských kampaních – v minulosti proti J. Drahošovi i K. Schwarzenbergovi. Anebo i před volbami 2017 se dá jako dezinformace označit Babišův slogan namířený proti tehdejší ČSSD a týkající se těžby lithia.
Všechny uvedené, kteří byli cílem dezinformačních kampaní, významně poškodily.
A ovlivňování voleb v tomto rozsahu podle mě není žádná maličkost.
Stejně tak samozřejmě takto masové a masivně šířené dezinformace mají i osobní dopad – v mém případě v podobě nesčíslných zpráv a emailů, v nichž mi lidé buď nadávali, nebo se ptali, jak je možné, že takové postoje zastávám. Odpovídala jsem všem, ale šokovalo mě, jak malé procento si zpočátku uvědomovalo, že co je psáno, to nemusí být pravda. Že není nic snadnějšího, než vzít fotku veřejně činné osoby a přilepit ji ke smyšlenému výroku. Že pokud není uveden ověřitelný zdroj, a daný výrok je pobuřující až absurdní, nemusí to mít žádnou oporu v realitě.
Proto cítím obrovskou vděčnost vůči mnoha lidem, kteří byli ochotni pomoci.
Mnozí mi pomáhali ty lživé příspěvky nahlašovat. To ale nestačilo, ani po jednom smazání Facebookem a mojí žádosti paní Liskové, ať tu lež stáhne, se stále šířila. A paní Lisková vystupňovala svůj útok naprosto šíleným „otevřeným dopisem“ na dezinformačních proruských webech.
Šíření vymyšlených výroků mezi obrovské množství lidí zkrátka znamenalo lavinu urážek, často vulgárních nadávek a dalších agresivních verbálních útoků, i na osobních setkáních náhodně na ulici. Sama jsem si to předtím neuměla představit.
Přesto, nebo právě proto, jsem dlouho váhala, zdali do soudního sporu jít. Jenže to, co potkalo mě, se zítra může stát někomu jinému. Sešla jsem se s řadou dalších, kteří byli terči dezinformací, kyberšikany a různých internetových útoků. Ty zkrátka bohužel nejsou ničím výjimečným, a pokud nedáme jasně najevo jejich iniciátorům, že rozhodně nejsou nedotknutelní, ale platí pro ně zákony jako pro kohokoliv jiného, nic se nezmění.
Tohle je důvod, proč jsem do sporu nakonec šla.
A závěrem: Respektuji odlišné životní zkušenosti a postoje. Nebojím se debaty ani výměny názorů. Musí nicméně být férová. Je pro mne zkrátka naprosto nepřijatelné, když se někdo snaží rozvracet naši společnost pomocí lží a podvodů. Navíc se nechci jen dívat na to, jak je téma dostupného bydlení, na kterém mi velmi záleží, dezinformátory zneužíváno a je mi podsouván zcela jiný záměr, než ve skutečnosti prosazuji.
A právě proto, že existuje pravda a že je rozlišitelná lež, jsem ten spor chtěla dotáhnout. Pravomocný výrok soudu je jedna malá tečka, ovšem mediální gramotnost a nasazení nás všech bude muset pokračovat velmi intenzivně. Půjde o souboj o povahu médií a demokracie.