V euroamerické oblasti se dnes o spiritualitě mluví až přespříliš a o naší epoše jako o náboženské. Přesto bych ji raději označil, s ohledem na společenské analýzy německého filosofa Jürgena Habermase (2001), za post-sekulární, protože kořeníme v epoše sekulární. Využíváme všech sekulárně-civilizačních darů, práv a svobod, garantovaných zastupitelskou demokracií. Zároveň se mnozí z nás touží pomocí spirituálních, esoterických a extatických zážitků z této konzumní civilizace vymanit a dle své volby žít v určité církvi či náboženském společenství, popř. svobodně vytvářet nová náboženská a subkulturní společenství a sekulární hnutí (punk a hardcore, graffiti, metalové subkultury, skinheads, fotbalové fanouškovství atd.). V českobratrské církvi evangelické jsou někteří věřící spokojeni s tradičními aktivitami, jiní se spolu s některými dalšími snaží obohacovat stávající liturgickou řeč o nové prvky ve společenství, do něhož se narodili. Proto vítají obohacení Evangelického zpěvníku (2021) o meditativní a adorační (oslavné) písně. Farář Jiří Šamšula (Protestant 6/2022) popsal úskalí i zaslíbení proměny duchovní orientace, která bývá spojovaná s tvorbou nové funkční liturgické řeči. Měla by být pomocí těm, kdo jsou spirituálně vyprahlí a hledající. V německy mluvící oblasti prý již taková vstřícná společenství vznikají. Kolega Jiří Šamšula psal s nadějí, že první impulzy k potřebné debatě o spiritualitě jsou již nabídnuty v prázdninovém čísle Českého bratra Julianou Hamariovou.
České nastartování post-sekulární epochy
Patřím ke generaci, jejíž někteří kreativní protagonisté nastartovali zárodky post-sekulární epochy v naší církvi již před šedesáti lety. Bylo jim dáno tvořit v „zlatých šedesátých“, ač i v nich bylo vězněno dost těch, kteří se provinili nonkonformním myšlením: politici, historici a historičky umění. Někteří křesťané stále nemohli učit, protože byli považováni za politicky nespolehlivé. Diskriminační jednání státních úřadů bylo přece povoleno Ústavou z roku 1960. Ke společenským změnám však postupně docházelo. Ti šťastnější mohli ve své tvorbě vykročit za hranice socialistického realismu a tak se přes nás přelila: filmová Nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová); vodopád písniček Jiří Suchého a Jiřího Šlitra; gejzír literárních děl a divadelních her Václava Havla, Arnošta Lustiga, Milana Uhdeho, Ivana Klímy, Milana Kundery; prýštily filosofické potůčky zajímavé chuti, zejm. brněnského filosofa Vítězslava Gardavského, který později samizdatově zjitřil svědomí teologů komentářem k příběhu biblického proroka Jeremjáše.
Mladí bohoslovci se zapojili do svobodnějšího kulturního života, třeba jako komparzisté ve filmu Milana Kundery Žert. Větší inspiraci však získali z teologické sféry, a to zejména z civilně interpretačních vzkazů Hitlerova vězně Dietricha Bonhoeffera; z civilně-interpretačních článků filosofky Boženy Komárkové; z básní a článků německé evangelické prorokyně Dorothee Sölle, ze zvěsti afroamerického faráře Dr. Martina Luthera Kinga (nositele Nobelovy ceny míru, 1963); a zásadně byli ovlivněni spirituály a tradicionály afroamerického hnutí za náboženskou a občanskou svobodu. Nikoli evangelická fakulta, nýbrž někteří faráři, často bez státního souhlasu k vykonávání kazatelské služby, v sedmdesátých letech samizdatově nasměrovali české teologické myšlení na protestantského filosofa Paula Ricoeura, etika Erica Fuchse, filosofa Theo de Boera, židovského filosofa Lévinase a další. Právě nonkonformní teologové rozvíjeli rozhovor mezi filosofickým, biblickým a novodobým židovským myšlením. Později se dostala ke slovu nizozemská katechetická škola, Nico ter Linden a další. Díky těmto teologickým základům začalo být v českém prostředí zřejmé, že elementární lidsko-právní formulace lze nalézt již v biblickém kánonu. S těmito zahraničními inspirujícími autory některým nonkonformním českým teologům souznívaly Zásady ČCE (1968) právě svým důrazem na inspirující sílu biblického svědectví. Spiritualita postavená na Zásadách ČCE legitimizovala zájem o lidsko-právní tématiku. Proto se mezi signatáři Charty 77 objevilo vícero farářů, a tři její mluvčí (Miloš Rejchrt, Ladislav Hejdánek, Jan Litomiský) patřili mezi členy ČCE.
Pravdivost svědectví a píseň jako teologické vyznání
Svědectví představuje vědecký způsob vyjadřování. Jde o subjektivní výpověď motivovanou požadavkem pravdivosti výpovědi. Tak se tomu dálo na středověkých univerzitních protestacích. Jde o subjektivní výpověď s puncem pravdivosti, bez níž se neobejdou juristé, historici, teologové, sociologové a statistici. Na rozdíl od přírodovědců, astrofyziků či matematiků nic vědečtějšího po ruce nemají.
Z teologických základů pak vyrůstají teologická svědectví, tedy vyznání. Podle Komenského je každá dobrá píseň vyznáním – tedy hodnotnou teologickou výpovědí. Nebyl tedy příznivcem barokní mystiky Paula Gerharda, neprotěžoval ani pouhou adoraci (Labyrint světa a ráj srdce, kap. 53 a 54). Písně jako prorocké vyznání, písně jako svědectví o božím záměru s věřícími – co mají vyznávat a dělat v tomto světě – to je teologický vklad těch svědků, kteří spiritualitu chápou jako prorocké rokování s Bohem. Proto jsou písně Miloše Rejchrta, Sváti Karáska, Bohdana Pivoňky, Pavla Dvořáčka vyznavačsko-dialogické, tedy rokující pro spravedlnost Kristovu. Zejména písně se tedy staly pro civilně interpretační hnutí charakteristickým spirituálním prostředkem. Představují spiritualitu přímého oslovení Boha, Krista, Ducha svatého, přičemž horizontem této spirituality není splynutí s Kristem, ale svědecké porozumění tomu, co si Kristus přeje, aby se mezi námi dálo nejen v církvi, ale i v sekulárním společenství.
Mladí bohoslovci a jejich někteří bytově přednášející učitelé díky civilně interpretačním snahám prorazili náboženské ptydepe (do sebe uzavřený náboženský žargon) – řečeno slovy Václava Havla. Biblické motivy, témata a termíny zacílili do sociálních (sekulárních) souřadnic své doby (Před tvou tváří Pane, Nejen pátek nešťastný je den, Uhni se stranou, ztratíš jen chvíli, Víc než oko spatřit smí, Byl boj na zemi, V nebi je trůn).
Zárodky post-sekulárního nasměrování v Československu lze spatřovat již od konce 50. let minulého století. V průběhu 60. let k nám dorazily protestní písně a spirituály americké revoltující společnosti. V Praze vznikla hudební skupina Spirituál kvintet (Jednou budem dál). Studenti v Československu začali zakládat rock and rollové hudební skupiny. Zpívaly se písně Boba Dylana, Joan Baezové. Spirituály rozezvučely mnohé biblické hodiny mládeže. Církevní autoři překládali tradicionály a spirituály, ale též církevní písně evropské, např. Díky; Zní na loukách zpěv aj. Českobratrští faráři začali skládat ve velkém nové písně (Odpusť, Ó Pane můj, nenech mne být, Přijď již, přijď Duchu stvořiteli.)
Euroamerický kontext
Ke konci šedesátých let došlo ke zlomu. Tehdy evropští studenti vystřízlivěli z maoisticko-marxistického opojení. K opojení marxismem u nás vlastně nedošlo (výrazné výjimky ovšem existovaly: Petr Uhl, Petruška Šustrová aj). Po srpnu 1968 už k opojení marxismem nedocházelo, protože marxismus se změnil, zkostnatěl, přestal být přednášen inspirujícím způsobem. Karel Kosík byl umlčen a již nemohl vést rozhovor s fenomenology a existenciálními filosofy. Výrazný brněnský marxistický filosof Vítězslav Gardavský zemřel na počátku 70. let; Milan Machovec konvertoval ke křesťanství; někteří odešli přednášet do Švýcarska, Německa, USA a do dalších zemí. Někteří marxisté začali v průběhu 70. let publikovat v samizdatu (Zdeněk Mlynář); mnozí inspirující učitelé byli šikanou dohnáni k tomu, že odešli do exilu. To se netýkalo jen osobností sekulárních, ale i náboženských (Svatopluk Karásek s rodinou, Tomáš Bísek s rodinou, J. M. Lochman se rozhodl zůstat ve Švýcarsku již na sklonku 60. let).
ČCE se podařilo již v průběhu 60. let vymanit ze společenského ghetta a mnozí laičtí členové církve rozvíjeli dialog o důležitých kulturně – náboženských hodnotách, o kterých se mělo v komunistickém Československu mlčet: filosof Ladislav Hejdánek, dětský psycholog Zdeněk Matějček, filosof a nakladatel František Laichter, aj. Mládež sekulární i církevní byla různou měrou ovlivněna americkou hudební kulturou. V padesátých letech inspiroval mládež jazz. To byla výchozí pozice též americké beatnické generace, která ke konci 60. let našla zalíbení v meditacích, změněném vědomí pomocí halucinogenních preparátů, inspirovala se zen-buddhismem, nebo holotropními praktikami Stanislava Grofa. LSD bylo považováno za novou svátost, která slouží „myšlenkové expanzi“. Na počátku sedmdesátých let studentské revoluční vlny v Evropě i Americe ztratily svou sílu a přitažlivost. Zemřely mnohé vůdčí osobnosti: Timothy Leary (zen buddhistická spiritualita podpořená LSD), Janis Joplinová (zpěvačka), Martin Luther King (baptistický kazatel a lidsko-právní aktivista), Jimi Hendrix (hudebník – virtuózní kytarista). Někteří byli zavražděni (M. L. King), někteří zemřeli na předávkování. Z Mnichova k nám zaznívaly songy Karla Kryla; z Prahy a pak ze Švýcarska znělo Ticho Bohdana Mikoláška; z Nizozemí písně exulanta Jaroslava Hutky; z Ameriky doznívalo Kvílení Allena Ginsberga, z pražského undergroundu se rozléhal zpěv Sváti Karáska; mnozí si oblíbili básně Ivana Jirouse a samizdatově je i vydali – Eman, z kotelny Domu železničářů na náměstí Míru v Praze se rozletěly do sborů ČCE písně Miloše Rejchrta; z Ameriky stále zaznívaly skladby Boba Dylana, byť méně protestní a experimentální; stále však zněly protestní songy Joan Baezové. S kritikou či sebekritikou přišli samotní zástupci beatnické generace. Skvělou analýzu beatnické frustrace nabízí divadelní hra Kennedyho děti. [Robert Patrick, Kennedyho děti, Světová literatura 4/78, Revue zahraničních literatur, s. 110–139, 1978 (hra měla americkou premiéru 1973, anglickou premiéru 30. 10. 1974)] Přilétly k nám též první hudební vlaštovky z Taizé. Od poloviny 70. let se připojily nové písně Johna Lennona – anarchistická Imagine, ale též Happy Christmas. Civilně náboženské tóny se udržely, a nakonec je v 21. století završil Leonard Cohen s Hallelujah.
Z post-sekulární epochy jsem vybral jen jeden proud, který považuji pro mou generaci za formativní. Lze tedy konstatovat, že v šedesátých letech minulého století se nikoli náhodně v Českobratrské církvi evangelické zrodila spiritualita civilně-interpretačního ražení, lidsko-právně zacílená. Liturgický jazyk byl vytvářen novými písněmi, zejména těmi, které navazovaly na prorocko-evangelijní každodennost, a proto i společenskou odpovědnost – zde a nyní – jak se o prorocích tvrdilo. Podle brněnského religionisty a faráře Milana Mrázka vznikla spiritualita, která obnovila dar prorocko-evangelijní odpovědnosti vůči Bohu a tedy i lidem. Proto tehdy mnozí vítali nové písně víc než novou – normalizační Agendu ČCE. Její tvůrci se odklonili od civilně interpretační teologie a vrátili se do sociálně nenáročného náboženského ptydepe. Civilně interpretační teologové byli zakořeněni do biblické tradice (ve zpěvníku Svítá se u každé písně vyskytují četné odkazy k biblickým textům, které s písněmi souznívají, či byly inspiračním zdrojem pro autory.). Autoři neztratili spojení se základními biblickými kategoriemi, jako je svatost a bázeň boží. Zároveň dodávaly odvahu ke zpochybňování oficiálního politického kultu (Šly z rána ke hrobu, aj.)
Naše doba
Prorocko evangelijní spiritualita se rozvíjela ve svízelných církevních podmínkách, protože se žila v nesvobodné Českobratrské církvi evangelické. Nicméně se tato spiritualita pěstovala na vícero sborech naší církve. Udržována byla interpretací evangelia při bohoslužbách i biblických hodinách pro dospělé, pro mládež na brigádách, při sjíždění řek a letních sborových pobytech. Od konce 60. let se v okupované zemi prosilo o dar Ducha, o dar překonávání překážek ke sbližování národů: Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli, duchu smíření. Zpívalo se ze samizdatových zpěvníčků Nová píseň. Teprve po roce 1989 se poměry v naší církvi poněkud změnily, a tak mohl vzniknout zpěvník mnoha písňových tradic – Svítá, v němž jsou obsaženy též všechny písně prorocko-evangelijní.
Svědectví o minulé době jsem napsal kvůli nejmladší generaci, abych naznačil, že mezi protestanty existují různé druhy spirituality a že nejstarší členové naší církve nejsou spirituální suchaři.
K současné spirituální situaci v Českobratrské církvi evangelické jsem se nedostal, protože zatím si naše sbory vytvářejí svou vlastní řeč tak, jak to konečně předpokládá i církevní zřízení: že staršovstvo je hlavní iniciátor ve vytváření funkční liturgické řeči a je zodpovědné za to, jak liturgicky flexibilní řeč bude sbor mít.
Jsem přesvědčen, že právě dnes má smysl hledat inspiraci v Husově chápání spirituality. Jistě též bychom měli přestat Komenského chápat jako pouhého didaktika či jako chaota, který podléhal věštbám Drabíků a dalších. Měli bychom ho objevit jako teologa a tvůrce liturgické řeči – písní. Mohlo by to být prospěšné zejména pro ty, kdo znovuobjevují některé intelektuální návyky spirituality poutnické, mysticko-meditativní, letniční, reformačně mystické, popř. biblické prorocko-evangelijní. Možné to je, protože bakalář teologie a mistr svobodných umění Jan Hus dobře znal např. středověkou poutnickou ideologii a tedy i poutnickou spiritualitu. Konkrétně kritizoval víru v genia loci, odmítal zneužívání umění, zejména obrazů k magicky strukturované spiritualitě. Komenský byl také přesvědčen, že není zapotřebí putovat k posvátným místům. Stačí osobně meditovat a interpretovat bibli, též v kruhu blízkých při bohoslužbách. Znal velmi dobře tehdejší mysticko-meditativní spiritualitu. Proto mohl poučeně varovat před její malou schopností naplnit to, co slibují. Navíc Hus biblicko-prorocko-evangelijní typ zbožnosti po roce 1412 sám rozvíjel a pěstoval. V české reformační linii lze také zahlédnout soustředěnost na výklad biblických perikop či jednotlivých textů. Komenský nabízel pravidelné čtení z Manuálníku (vybraných důležitých biblických textů, byl přesvědčen, že není nutné, aby laičtí věřící četli celou bibli). Jednota ochranovská nabízí každý rok soubor Hesel, českobratrská církev evangelická zase písmákův deník: Na každý den. Komenský navíc transformoval evangelickou barokní spiritualitu. Jejím jádrem se nyní stává Ježíšova modlitba z evangelia podle Jana, která vrcholí vysláním učedníků do světa, do starostí o tento svět (J 17,15–19). Proto Komenský neradí zůstat v pokojíku svého srdce. Nehledá vzorovou identitu věřícího, základ křesťanských ctností, ale odkazuje ke Vzkříšenému a k jeho zaslíbením pomoci v životě náboženském i společenském (čtverná identita – kap. 53 – Labyrint světa a ráj srdce). Bude-li mít čtenářská obec Protestanta či Českého bratra zájem, je možné započít debatu právě o poutnické mentalitě dneška, o mysticko-meditativní spiritualitě, o prorockém rokování, o náboženské zkušenosti, o závdavku přítomnosti království božího (jak vyznávají někteří teologičtí odborníci) atd. a zároveň zjistit, jakou zkušenost s těmito spiritualitami učinili naši předchůdci ve víře. Fenomenologie náboženství takové srovnávání dovoluje (Milan Mrázek Fenomenologie náboženství – in J. Heller, M. Mrázek, Nástin religionistiky).