Člověk usiluje o naplnění vlastní existence, o završení svého bytí. Hledá životní cíl, smysl života. Ptá se tak, jako ten bohatý mladík, co přišel za Ježíšem s otázkou: „Mistře dobrý co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Zcela jasně cítíme, že je rozdíl mezi pouhým přežíváním, vegetováním a skutečným životem, životem věčným. Když člověk je, tak má koukat, aby byl. Navzdory biologii může jeden žít a přitom už být dávno mrtvý, zatímco mrtví promlouvají, ano žijí. „Zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít,“ zpívá se v jedné písničce o Janu Palachovi. Být člověkem – to není samozřejmost, to není výsada nebo privilegium. To je úkol, to je poslání, šance, která stojí před každým z nás. A my se ptáme: co s ní? Co dodá našemu životu plnost a váhu, co ho učiní hodným toho jména, co ho zbaví pachutě marnosti, nač bude i ta zubatá s kosou krátká?
A nabídka je úžasná – od svěží vůně nového Lenoru a úžasně lehké Milky-way až po umění asertivity, od té pravé americké svěžesti až k vyplněným okénkům Modrého života, od zahrádky jako ze žurnálu a baráku postavenýho těmahle rukama až po obecní váženost, od hromadění prožitků, pocitů a věcí až k hledání moudrosti, od mravní dokonalosti až po pivovarskej mejdan s Bohdalovou.
To všechno může dávat člověku pocit, že nežil nadarmo. Pro to či ono je člověk schopen žít. Odpovědi na otázku, co dělat, abych nežil zbytečně, jsou jistě různé: povrchní i hluboké, ušlechtilé i sobecky nízké, konzumní i tvůrčí. Jistě i v tom je rozdíl a záleží na tom.
A přece rozdíl není tak velký a podstatný, jak by se zdálo. To i ono může být jen součástí našeho pokusu dodat životu smysl, dopracovat se k tomu, aby náš život za něco stál, abychom něčím byli. Hledáme a uznáváme různá kritéria, tvoříme si schemata a scénáře životů, které mají smysl a snažíme se je pak naplňovat. Píle, slušnost, svoboda, vlastní dům, vystudované děti, splněná přikázání – až toho dosáhnu, budu vědět, že jsem nežil marně. Umíme se za svůj scénář nasadit, umíme se vzdát všeho, co nás zdržuje a co nám překáží na cestě za vytčeným cílem. Jsou to někdy obdivuhodné, až nelidské výkony: podlaha, ze které by se dalo jíst, trávník, jako když střelí, modlitby až do umdlení, řeči andělské a víra, co hory přenáší, ten, co neřekl jediné neslušné slovo, a druhý, který dodržoval všechna přikázání již od mladosti své, a další, co všechno rozdal – třeba svým dětem – a jiný, který sám sebe vydal k upálení…
Jenomže scénáře se kříží se životem a prostředky se rozcházejí s vytčenými cíli: Na cestě do kostela zůstávají ležet zbití ve křoví, při plnění přikázání se stáváme slepí k nouzi druhých. Kdo by si všímal malé poklony Zlému, když se nabízí možnost získat pro boží věc všechna království světa? Kdo by se zdržoval s dětmi, jde-li o spásu lidstva? Kam bychom se dostali, kdybychom se měli ohlížet na těch pár neprávem postižených, když jde o spravedlnost? Promiňte, nemám na vás čas, mám schůzi výboru pro lidská práva. A kdo by ještě něco čekal od starého pařezu? Kdo by už já nevím po kolikáté okopával neplodný fíkovník? Kdo by se zdržoval s bláznivou nadějí, která doutnající nezhasíná a hůl neláme? Víme své! Jsme realisté, pragmatici a navíc není čas…
V našich koncepcích spásy člověka není místo pro lidskost. Zaujati svou zbožností zůstáváme k Bohu hluší. Tu demokracii je třeba lidem natlouct do hlavy. Pro naději přestáváme doufat.
A tu je třeba Kazatele s jeho životodárnou skepsí: „Marnost nad marnostmi, marnost nad marnostmi a všechno je marnost“ – zpochybňuje všechny naše bohulibé záměry a spásonosné scénáře. Tato skepse nad našimi smysluplnými aktivitami dělá prostor pro Boha, pro naději, pro věrnost, solidaritu a milosrdenství, které jsme vyhostili, které se nám nehodí, které zdržují a kříží naše cesty ke spáse.
Hlas tradice božích skeptiků nadzdvihuje brýle mámení a ukazuje nám absurditu našeho hemžení a lopocení, abychom viděli, že jediné, co má opravdu smysl, je to, co obětujeme v touze uspět. Všechno to, co sis naplánoval, co ti připadá tak důležité a bohulibé, co ti věrnost, soucítění a solidarita hatí, to všechno je jen marnost a nic víc než honba za větrem. Všechno to tebou narežírované a pracně vybudované je jen pomíjivost sama. A apoštol, který se na rozdíl od nás nebál silných slov, rovnou řekne: „to všechno mám jako za lejna… abych Krista získal.“
V téhle skepsi je konečně prostor pro Boha. To není konec, ale začátek. V této skepsi je naděje života, který už nepodléhá marnosti, je tu naděje smyslu a spásy nikoli vybudované, zasloužené a upachtěné, nýbrž spásy přidané, darované, z víry, boží.
Summa všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a přikázání jeho ostříhej, nebo na tom všecko záleží. Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, budko dobrou, buďto zlou. Amen