„Díváme se na dávné lidi a poznáváme svou vlastní tvář“ říká Luděk Rejchrt v úvodu své knihy „Taková dlouhá cesta“ (vyprávění z dějin křesťanské církve), která s doslovem a ilustracemi Miroslava Rady právě vyšla v nakladatelství Kalich.
Autor má na mysli jednu církev, i když mluví o hugenotech, církvi podobojí nebo církvi římsko-katolické. Usvědčuje křesťanskou církev z netolerantnosti, nevyhýbá se ani jejímu rasismu a antisemitismu. Tvář naší doby je těmito vráskami tvrdé rozrýhovaná, proto se dovídáme jak o dobrém židovsko-křesťanském soužití, tak o pogromech a konečném řešení židovské otázky, jak ji navrhovali nejen nacisté, ale i Martin Luther.
Z poklidu nás také vyruší tvrdé údery „Kladiva na čarodějnice“ a sto třicet šest upálených v Ženevě za doby Jana Calvina. „Je trpké konstatovat, že se reformátor neliší od inkvizitora, rozdíl je snad jen v počtu obětí, ne v myšlení. Jakoby Calvin, znalec Písma a jeho mistrný vykladač, zapomněl, že apoštol Pavel nestaví nejvýš víru. Největší je láska.“ (s. 150)
Nepřekvapí nás jezuitské slídičství v době násilné rekatolizace národa. Spíše nás udiví, kolik vzdělaných lidí se k jezuitům přidalo a kolik se jich nechalo vyučit bezpodmínečné poslušnosti představeného – člověka. Čteme-li v minulosti citlivě, nemůžeme dnes fandit stranám nebo sektám, které by vyžadovaly nekritickou poslušnost. Bezmezná důvěra k učiteli či vůdci dovoluje škrtnout svědomí – na nějaký čas s úlevou zažene trýzeň výčitek, ale také potlačí citlivost vůči slabším. Naproti tomu svědomí oslovené Kristem je výzvou k solidaritě a lidskosti.
Vyprávění o Michelangelovi jako by připomínalo scénář filmu cizích službách“ – tak dramaticky nás vtahuje do životního příběhu umělce, ale navíc i do neustálého hledání pravdivého vyjádřeni biblické zvěsti pomocí výtvarného umění. V poznámkách tištěných drobnějším písmem – jsme také upozorněni na významné protestantské malíře, jako byli Albrecht Dürer a Rembrandt van Rijn.
Zcela jisté se zaposloucháme s novým porozuměním do mistrovské hudby Johanna Sebastiana Bacha
právě díky přiblížení jeho životních osudů. Zaznívají k nám písně milánského biskupa Ambrože i písně husitů. Čteme-li v minulosti pozorně, pak nám nemůže uniknout souznívání písní starých „s“ novými.“
Přes staletí si podávají ruce pečující o nemocné. Ruce milosrdných sester se setkávají s pomocí Alberta Schweitzera. Zaposloucháme se do kázaní určeného černošským posluchačům a zjistíme, že ho s užitkem máme slyšet i my.
Možná, že bychom si rádi přečetli ještě o jiných lidech. Možná, že bychom rádi slyšeli o lvím podílu protestantismu na vzniku a formulaci demokratických ideálů a lidských práv. Nebo o protestantské Americe či jansenistickém hnutí, popřípadě o naší církvi v uplynulých čtyřiceti letech. Někdo by chtěl slyšet třeba ještě něco více o II. vatikánském koncilu nebo dnešních progresívních jezuitech. Někomu zas bude vadit, že se jen velmi málo dozví o „svatých“ nebo osudném neporozumění představitelů církve takovým lidem jako byli G. Galilei, G. Bruno a jiní tvůrci novověku. Někdo bude marně hledat odpověď, na co má navazovat náš postmoderní věk. Jiní nebudou spokojeni, že křížové výpravy do „svaté země“ nejsou viděny jako začátek světodějné změny pro evropskou kulturu, a že se poukazuje na fanatické zaslepení bojovníků a šest miliónů zbytečných obětí. Jiní by zas rádi četli o kladném vlivu protestantismu na vznik tržní ekonomiky a životní styl mnohých lidí v Americe či Holandsku, jak to dokládá např. Max Weber. Někdo bude zas marně hledat jméno Balbínovo, popř. vliv astrologie na křesťanskou zbožnost nebo způsob ilustrací křesťanských knih.
Je možné, že každý z nás se chce setkat s trochu jinými lidmi. Cesta je opravdu dlouhá. Má mnoho společných milníků a ukazatelů. Některé byly dlouho přehlíženy, jiné teprve objevíme. „Taková dlouhá cesta“ inspiruje k hledání. Zve nás k rozhovoru a k nalézání toho, co v nás žije, čemu fandíme, čemu jsme docela propadli a nedovedeme se sami z toho dostat. Můžeme jít naznačeným směrem a najít další postavy a další hnutí. Nesejdeme s cesty, pokud začneme být tolerantnější vůči druhým a nesmlouvavější vůči všemu, co svádí k zneužití moci a fanatismu.