rozhovor s Pavlem Otterem, farářem ČCE v Hradci Králové
Vrátil ses ze studia teologie v zahraničí. Kde a co jsi studoval?
Zimní semestr v Zürichu, letní v Tübingen. Ve Švýcarsku jsem se zaměřil na oblast hlubině-psychologickou, zejména na jungovskou školu v teologii. Na pozadí otázek po náboženství a psychologii mi pak vyvstala nově a jinak postavená otázka, co je to vlastně teologie. Soustředil jsem se také na otázky spirituality či zbožnosti, na život evangelických sborů, na tíživou krizi reformované tradice, která má mnohé paralely mezi naší a tamní církevní situací.
Slovo „zbožnost“ ovšem protestantským teologům moc nevoní.
Měl jsem možnost zúčastnit se několika experimentálních bohoslužeb a meditativních pobožností. Nebylo to jen tak, abych se já, racionalisticky orientovaný člověk, snadno honem přiblížil těm motivům, které v člověku rozehrávají jiné složky – myslím na emocionalitu, niterný prožitek, řeč symbolů a gest, aktivizaci člověka v jeho celistvosti. Beru-li zpětně v úvahu tuto duchovní zkušenost, pak pro mě zůstává nesmírně důležitou stránkou antropologickou, nikoli teologickou.
Problém protestantské teologie vidím v tom, že antropologii zredukovala jen na rozumovou složku člověka. Ideovým partnerem či světonázorovým pozadím pro teologii byl v posledních staletích osvícenský racionalismus, pozitivistický scientismus, ateismus. Novým pozadím se dnes stává soudobá, postmoderní spiritualita, která reaguje na superracionalitu počítačů sebeodevzdáním totalitním sektám a která tíživou rozporuplnost světa a planetární pluralismus kultur chce překlenout harmonizujícím gnosticismem. To je klíčový světonázorový posun, antropologické vychýlení těžiska od jednostranného ratio k jednostrannému iratio a teologie tento posunutý obraz světa musí vnímat.
Nemáš dojem, že tradiční teologie takovou problematiku nezvládne?
Pokud nad tím mávne rukou, anebo to s opovržením odmítne, pak si myslím, že na to nestačí. Provokativní na nových duchovních proudech je to, že samy chtějí být novou, vyšší teologii. Je třeba tento nový světonázorový trend pochopit, vyznat se v tom, o co tu jde. K tomu mi právě pomáhá studium jungovské hlubinné psychologie. Získám-li jakés takés ponětí o náboženské a psychologické stránce člověka jako o antropologických danostech, mohu se začít ptát, co je to potom teologie, kde, kdy, čím, jak a proč začíná a končí. Vadou dosavadní teologie bylo zřejmě to, že příliš neznala člověka, stejně jako ho neznal a podcenil světonázorový racionalismus.
Psychologii užíváš tedy jako jakousi sondu do lidské zbožnosti?
Zbožnost je pro mne, na rozdíl od víry, opravdu psychologická záležitost. Přiblížím to zkušeností z meditativních pobožností: Ačkoli jsem si při nich počínal zbožně, uspokojil jsem svou roztěkanou psychiku do žádoucího zklidnění, ale nemyslím si – a v tom je podstata věci – že bych se tím přiblížil Bohu nebo Bůh ke mně. Jednou jsem vyslechl velmi zbožné svědectví člověka, který zakoušel, jak při modlitbě procházel Bůh jeho míchou. Byla to jeho hluboká zbožnost, duchovní zážitek, úžasná atmosféra. To nikomu neberu. Ale není to ještě víra, neboť ta odtud podniká teprve svůj exodus. Na druhou stranu i víra, která je exodem, může být hluboce zbožná, provázená legitimním a religiozním doprovodem. Proč by ne.
Co z toho vyplývá třeba pro modlitbu?
Křesťanova modlitba není nijak zajištěna tím, že je po křesťansku zbožná, nýbrž je příznačná tím, že zůstává naprosto otevřená vstříc Boží svobodě či vůli: slyšet-nevyslechnout, mlčet-odpovídat, váhat-jednat, dokonce pokoušet-uchránit. Nelze mít víc než pokornou důvěru, ale tato důvěra se nesmí změnit v jistotu nebo dokazování Boží přítomnosti v modlitbě. Zbožnost modlitbou argumentuje, víra nikoli. Zbožnost nás může vnitřně obohatit, ale především mějme víru, protože stojíme pod výzvami exodu – odtud jinam!
Co jsi studoval v Německu?
Chodil jsem na přednášky Eberharda Jüngela, Jürgena Moltmanna, katolického teologa Greinachera a navštěvoval jsem také Institut pro ekumenické bádání, který vede Hans Küng. Tam jsem se dostal do exlusívního semináře o počtu pětadvaceti lidí s tématem: Světová náboženství – lidská práva – nový ethos světa. Jako řečníci sem byli zváni znalci jednotlivých náboženství, aby v rámci mezináboženského dialogu nacházeli k tomuto tématu společné styčné body.
Tím se dostáváme k otázkám postmoderny – plurality náboženství a kultur. O jaký dialog se vlastně jedná?
Dosavadní přístupy byly v podstatě dvojí: buďto se různá náboženství slučovala ve všelijaký možný i nemožný synkretismus, anebo vítězila představa, že jinověrec je pohan, kterého je třeba obrátit na mou víru, nebo dokonce nepřítel, jehož je nejlépe preventivně zlikvidovat. Alternativou chce být mezináboženský dialog, kdy každé náboženství vychází z plného vědomí vlastní identity a je schopno vést rozhovor. Protože je jasné, že jednotlivá náboženství se nemohou domluvit na rovině učení, je tu pokus zkusit to na rovině praxe. Kůng říká, že tím společným styčným bodem je otázka po lidství. Jako existuje Všeobecná deklarace lidských práv, tak by měla být zanedlouho vyhlášena deklarace UNESCO, jež by proklamovala základní pravidla příštího světového ethosu. A tady by právě měla sehrát klíčovou roli náboženství, především tzv. světová.
Považuješ tento dialog za ústup evropské kultury ve prospěch zemí třetího světa – jejich kultury a náboženství?
Jde o dialog jako o principiální komunikaci lidstva. To znamená partnerství jednotlivých kultur a náboženství. Lidstvo v globálu by mělo být mobilizováno v zájmu ochrany před hrozbami, které visí nad naší společnou planetou. Západní sekularizovaná kultura je problematická záležitost, už nemá kam ustoupit, může se jen obrodit, jinak končí. Možná, že potřebuje inspiraci odjinud, co já vím.
Končí tedy doba militantní západní kultury, která vnášela do světa křesťanskou ideologii?
Autoritativnost evropského modelu křesťanství opravdu přestává platit. Afričané mohou říci – vy jste kdysi evangelium spojili s řeckou kulturou a začali ho dogmaticky dotvářet pomocí řeckého myšlení. My takové napojení nepotřebujeme, je nám bytostně cizí.
Takže hlavní otázka zní, co s křesťanstvím v pluralitní, postmoderní době, na kterou není zvyklé. Küng mluví často o změně křesťanského paradigmatu. Víra se musí pořád vyrovnávat se svým kontextem, s daným prostředím. Dnes jde o paradigma ekumenické. To znamená přestat myslet v archaickém napětí evangelík – katolík, ale jako křesťané vstupovat do soužití s jinými kulturami a náboženstvími.
Jak se srovnává tento mezináboženský dialog s pověřením misijním? Není tu napětí?
Pro západní kulturu, pro křesťanství, je charakteristická vůle po moci. Misie ve středověku, to bylo dobývání lidí a národů pro evangelium, většinou ohněm a mečem. Misie na počátku novověku byla koloniální a imperiální. Moderní misie je rovněž dobývání lidí, jenže vymakanými, psychologickými prostředky. Je to rafinované duchovní násilí, beztrestný totalitarismus ducha. Soudobá evangelizace se chce zmocnit člověka, popadnout ho za krk, přitisknout ke zdi a takto degradovaného přivléct ke Kristu. Už ne škvařením kůže, ale propíráním mozků.
Mnoha lidem se to líbí…
Je třeba revidovat naše výchozí pozice vůči ostatním lidem. Církev ztraumatizovaných misionářů vidí člověka jako objekt, který je třeba získat pro Krista. My prostě nedokážeme vzít nevěřícího člověka jako takto stvořeného, kterého máme především milovat a ne obracet. Nehledě k tornu, že ho stejně neobracíme ke Kristu, ale ke svému obrazu Krista.
Ježíš posluchače neznásilňoval. To je vidět na jejich neporozumění, mnozí odcházeli…
Neznám méně úspěšného misionáře, než jakým byl Ježíš. Nová misie, kde by nebylo přítomno to zmáknutí nic netušícího člověka, to by měla být misie bezbrannosti. Ježíš byl bezbranný misionář. Ani já nemám dělat víc, než zůstávat otevřený vůči ostatním a nabízet. Teprve když na mě počkají, když mě vyhledají, dám se s nimi do řeči. Ostatní je na Duchu svatém, kterého nesmím suplovat. Misie se dosud pojímala triumfalisticky – ať z mocného světovládného stolce nebo z euforie sportovních stadionů. Je to stará písnička: vůle po moci. Církev si vztáhla velikonoční triumf na sebe. Naproti tomu misie bezbrannosti ví, že se před Ježíšem zabouchávají dveře, že se početné zástupy odvracejí atd. Všechno se dnes poměřuje efektivitou, ale nám má jít o svědectví bez halasného efektu. Vzory nám mohou být A. Schweitzer nebo matka Tereza.
V mezináboženském dialogu tedy už nebude žádné přetahování na svou stranu?
Nevidím nejmenší důvod, proč bychom se měli s muslimy vzájemně misionařit, oni nás a my je. Můžeme vstoupit do dialogu, vést mír a ne válku. Nesměřujeme třeba i k nějakému univerzálnímu, planetárnímu náboženství – odkud ovšem víra bude muset podnikat svůj neukončitelný exodus? Těžko říci.
Vést dialog bude ovšem s některými velmi obtížné. Kde začít, s kým navazovat?
Při výkladech Küngova žáka K. J. Kuschela jsem si uvědomoval, kolik starozákonních míst se běžně opomíjí a na která se přitom dá dobře navázat v dialogu mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem. Nelze ovšem k takovému dialogu přistupovat s tím, že ti druzí taky jednou budou muset dojít k poznání Ježíše Krista jako Spasitele. V tom je právě kus toho starého křesťanského imperialismu.
Co například s militantností islámu?
To je problém náboženského fundamentalismu. Rozpoznáváme to u některých islámských skupin, ale naprosto ignorujeme, kolik nebezpečného fundamentalismu panuje v dnešním křesťanstvu. Naštěstí zatím nepřebírá hlavní politickou moc. Militantnost je všude třeba krotit vůlí po dialogu. V dnešním Německu víc než 10 % obyvatel tvoří praktikující muslimové. Svět, i ten náboženský, se prolíná. Jsme na to u nás připraveni?
Jak bys tedy výsledek svého zahraničního pobytu shrnul? Co z toho všeho plyne pro sborovou praxi?
Docházím k závěru, že je naléhavě zapotřebí změnit dosavadní praxi našich sborů, neboť tradice z minulosti jsou mrtvé. Nezbývá než prosit starší generaci o pochopení a trpělivost při hledání nových cest. Jako skromné, ale důležité nástroje k regeneraci jsem objevil: 1. dynamickou bohoslužbu, 2. poselství církevního roku, 3. otevření kostela ve všední den, 4. evangelickou spiritualitu. V dnešní době podnikatelského ducha a ekonomicky přešponované orientace je třeba ztišení, meditace. Skladba církevního roku skýtá šance k narušení všedních stereotypů. Nedělní bohoslužba může být obohacena drobnými, nečekanými vstupy: tichem, zpěvem popěvků, společnou recitací, poukazem na symboly, skromnými gesty apod. Samozřejmě se tím k nám Pán Bůh nepřiblíží, ale jde o to nepodceňovat antropologické komponenty. Vím, že rozehrát určité psychické struny není totéž co víra. V tom se radikálně liším svou „spiritualitou“ od všech psychologizujících proudů soudobého křesťanství, které toto vydávají za víru a netuší, že jen reagují na ztuhlou racionalitu našich tradic.
S Pavlem Otterem hovořil Pavel Keřkovský