„Když se řekne šlechta – česká šlechta, představím si především pana Schwarzenberga. Jednak jako představitele státu, jednak jako propagátora, průkopníka a realizátora restitucí,“ říká vysokoškolačka Štěpánka Šabatská v anketě nezávislé kulturní revue Prostor v č. 21 (září 1992). Novinář Martin Mrnka připomíná, že česká šlechta zanikla kdesi ve zmatcích třicetileté války (s. 140), podobného mínění je Ladislav Hejdánek (s. 52), a jiný filosof, Miloslav Bednář, upozorňuje, že česká šlechta sehrála nesrovnatelně méně významnou roli v politickém emancipačním procesu v roce 1848 než třeba šlechta v Polsku a Uhrách. „V Čechách se šlechta postavila proti politickému zrovnoprávnění nešlechtických vrstev obyvatelstva, a tím se oddělila od jejich převažujícího úsilí i od české inteligence“ (s. 139). Historik Petr Buriánek však o vlivu české šlechty na obrozenecké úsilí nepochybuje.
V roce 1918 byly na základě ústavního zákona všechny šlechtické tituly zrušeny – podobné v Rakousku a Německu. Šlechtic byl ostatním postaven na roveň. Během komunistické totality byli persekvováni jako mnozí jiní. Restituce dávají opět prostor pro znovuobnovení Šlechtické vrstvy v národě – jakou budou hrát úlohu? Filosof Miloslav Bednář připomíná, že „šlechta není v dnešním světě anachronismem, pokud prokáže aktivní schopnost ztotožnit se s občanskými ctnostmi konstituční demokracie a bude je příkladně prosazovat. Jestliže šlechta tímto způsobem projeví svou ušlechtilost, pak vyjde ze stínu muzeálních depozitářů a snobských salónů. Zdá se však, 2e šlechta přichází k rozumu pouze v jednotlivých případech“.(s. 139)
Vít Vlnas thesi o zániku české šlechty ve zmatcích třicetileté války řadí mezi novodobé mýty (s. 52). Pokouší se rehabilitovat pobělohorskou šlechtu jako nositelku kulturních tradic a připomíná založení „Společnosti vlasteneckých přátel umění“ (1796), která uvedla v život dvě dosud existující instituce: Akademii výtvarných umění a Národní galerii v Praze.
Milan M. Buben opakuje některá Pekařova hodnocení (s. 31), že např. protestantismus provázela germanizace a že Bílá hora prostřednictvím katolicismu zachránila existenci českého státu i pro další generaci.
Radek Chlup za pomoci hlubinné psychologie dokazuje, že česká šlechta patři k archetypické zkušenosti a že si ji nemáme zastírat.
Zcela jistě nás zaujmou vzpomínky knížete ing. Jaroslava Lobkowicze (s. 20). Vzpomíná na svého otce, který v období komunistické persekuce neztratil důstojnost, a své šlechtic-tví prokazoval i jako cestář. Spisovatel Eduard Martin jeho přístup označuje „za ‚ctnost princů’ – plnit to, k čemu byl člověk povolán, plnit to dokonale, tak, aby člověk neopouštěl úkol ani tam, kde by jiný trpce rezignoval“ (s. 136).
O nejnovější pečovatelské iniciativě české Šlechty v rámci Řádu maltézských rytířů se dozvídáme z rozhovoru s MUDr. Františkem princem Lobkowiczem (s. 121n).
Jiný pohled na českou šlechtu přináší 30. číslo „Slovo k historii“ – „Zápas o Českou konfesi“ od Jaroslava Pánka (Melantrich 1991). Šlechta je zde prezentována jako skutečná politická reprezentace národa, která se zasazuje o náboženskou svobodu, dnešními slovy řečeno – o náboženská a občanská práva člověka.
Zasazení České konfese do dobové atmosféry a sociálních souřadnic tehdejší doby – do zápasu o náboženskou svobodu a lidskou důstojnost, dovoluje porozumět tomuto dokumentu jako důležitému svědectví jedné etapy naši minulosti. Česká konfese není jen jednou ze čtyř konfesí, které jsou základem českobratrské věrouky, ale také připomínkou zápasu českých stavů o náboženskou svobodu. Šlechta (politická reprezentace země) tehdy svou úlohu splnila – dovedla zorganizovat a připravit základní vyznání, které nebylo určeno jen privilegovaným, popř. majetným, ale každému, kdo se k němu přiznal. Každá konfese má i svůj sekulární význam (podobný jako ústava): připravuje půdu pro důstojný život člověka.
Kamenem úrazu pro některé historiky může být, že v zápase o náboženská a občanská práva se jako obránci práv člověka prokazují zejména šlechtici protestantského vyznání. Česká šlechta v 16. a 17. století se dovedla oprostit od úzce ekonomických hledisek a našla společnou řeč v otázce lidských a náboženských práv jedince. Navazovala tak na náboženský smír uzavřený roku 1485 v Kutné Hoře mezi kališníky čili utrakvisty a římskými katolíky. Jedinečnost tohoto smíru spočívala v tom, 2e vrchnosti si až doposavad činily nárok na rozhodování o poddaných, nyní však uznaly právo každého člověka volit si viru podle vlastního přesvědčen(, což u nás platilo od husitských dob. Výslovně se zavázaly: „Každý z nás poddané naše v pokoji při jejich obyčeji přijímání bud pod jednou nebo pod obojí způsobou zachovati máme.“ (s. 6)
Jak svízelná byla cesta k uskutečňování tohoto závazku, dokládá Jaroslav Pánek nejen svým vlastním výkladem, ale i vhodně vybranou citací dobových dokumentů. Česká konfese je součástí nábožensko-společenského pohybu, který nakonec ústí ve vydání Rudolfova majestátu (1609). Ten přiznává právo svobody vyznání šlechtici i poddanému. Pozdější doba – po třicetileté válce – ustoupí k nemravnému principu: koho vláda, toho náboženství (quius regio – eius religio). Nemravnost vítězného a vládce spočívá v tom, že má právo určovat, čemu a komu mají lidé věřit, co mají a musí veřejně vyznávat. Proto je možné mluvit o totalitních rysech pobělohorské společnosti. Pobělohorská šlechta, tak jako ovšem i šlechta v protestantských zemích, tento kompromis přijala. Záleží na vítězi, jak bude jednat s protivníky. Česká pobělohorská šlechta selhala – tolerantnost (neoplývala. K jisté toleranci byla přinucena až tolerančním patentem o sto padesát let později (1781).
Česká šlechta má bohaté tradice. Má na co navazovat. Jde o to, které tradice chce křísit dnes, uprostřed rozkolísaného a probouzejícího se národa. Když se řekne šlechta – česká šlechta, představím si Viléma z Pernštejna a Václava z Ludanic, kteří se zasazovali o náboženskou svobodu, nebo Bohuslava Felixe Hasištejnského z Lobkovic, který stál u zrodu České konfese.