„Vážení posluchači, zdravím vás z pražské Lucerny a vítám vás k přímému rozhlasovému přenosu z utkání v boxu. Sál je zaplněný do posledního místečka, atmosféra je nabitá a soupeři se již rozcvičují. Ano, dnes proti sobě nastupují dva dávní soupeři, totiž člověk a ďábel. Satan bude bojovat v červených trenýrkách a člověk v modrých. Rozhodčí, ten důstojný pán všech věků, vítá soupeře, diváci jásají, teď zapískal a zápas se započal.
Ďábel útočí, je mrštný, mění strany – a teď zasáhl člověka! Ale člověk se brání, má dobrý kryt, skvěle odráží útoky reprezentanta pekel, je to napínavý zápas, vyrovnaný boj… A teď se vám už hlásím ze třetího kola a mám strach, že ďábel vede na body, podařilo se mu pár přesných úderů, člověk je mírně otřesen, ale bojuje srdnatě dál a nyní – ajajajaj, ďábel zasáhl člověka, byl to tvrdý, pravý direkt přímo do středu obličeje, a teď – spodní hák na solar, ďábel je v ohromném náporu, člověk padá k zemi, ďábel není k zastavení, rozhodčí píská, nic to nepomáhá, ďábel skáče po ležícím člověku, kope do něj svými kopyty, jak tohle skončí, dělejte něco, vždyť ho snad roztrhá, já se na to nemůžu dívat, to už není zápas, to už není sport, ring je plný krve, diváci jásají, pro Boha něco se musí stát – ale co to, co se to děje – vážení posluchači, já nevěřím vlastním očím, pan rozhodčí, ano opravdu, soudce ztratil tu svou masku věčného klidu a nadřazenosti, no tohle, soudce přestal být nestranný, zdvihá člověka, podpírá ho, a člověk se vzmáhá, nabírá nové síly, člověk je posílen, jakoby dopován je opět v boji, a to je nevídané, soudce je s ním, ano, vážení posluchači, soudce je jasně na jeho straně, sám ďábla netluče, ale straní a pomáhá člověku, posiluje ho, a společnými silami je teď ďábel zahnán do rohu ringu, tam oddechuje, supí vzteky, hrozí člověku a řve, jen počkej, až zas budeš sám, já tě zrychtuju, to budeš mrkat – ale důstojný soudce ukazuje zamítavě rukou a říká ba ne, člověk už nikdy sám nebude, leda že by sám chtěl, jinak my budem už stále spolu a ďábel se v rohu vzteká, já se na to můžu vykašlat, to není sport, tohle je sprosťárna, dva proti jednomu – vážení posluchači, a teď začíná ďábel vzteky brečet. Amen.“
Bratři pietisté koukali jako vrány a profesor Lochman, náš důstojný soudce, řekl: „Byly tam výstižné pasáže, bratře Karásku, ale příště se raději pokuste o rozbor nějakého biblického textu.“ A jeden z mých mála protipietistických spolubojovníků Otakar Funda ke mně běžel a volal: „Karásku, já to tušil, vždyť ty jsi v podstatě pietista!“ Odběhl tak rychle, že jsem ho nestačil praštit.