Co vlastně víme o této zemi s exotickým názvem? Uvědomujeme si, odkud pochází koření, které máme třeba denně v rukou? Nebo nám tyto končiny splývají v jedno společně s Indií (či dokonce s Indiány)?
Indonésie se skládá z více než 13 000 ostrovů, z nichž nejznámější jsou Jáva, Sumatra, Celebes a Borneo. Kromě domorodého obyvatelstva na ostrovy postupně přicházeli Malajci a Indové, Číňané a Arabové, v 16. století Portugalci a Holanďané, kteří nakonec archipel ovládli a spravovali až do vyhlášení nezávislosti v r. 1949. Roku 1522 přinesli Portugalci křesťanství na Moluky a Celebes. Po příchodu Holanďanů v r. 1596 byla katolická misie nahrazena evangelickou (kromě ostrovů Flores a Timor). Starší Holanďané ještě dnes mluví o „Indii“, když vzpomínají na klady a zápory koloniální epochy. (A byl to Holanďan Eduard Douwes Dekker, kdo pod pseudonymem Multatuli – tj. „mnoho jsem strpěl“ – zkritizoval jednání Východoindické společnosti v knize Max Havelaar, vyšlé r. 1860.) Je to zvláštní představa, že po celá desetiletí spolu žily dvě země tak rozdílné geograficky i kulturně. Na jedné straně kořistnický postoj koloniální velmoci, na straně druhé nezištná snaha pomoci. Lodě naložené kořením připlouvající do velkých bohatých holandských přístavů – a obětaví misionáři, lékaři a učitelé, riskující zdraví i životy ve službě bližním. (Holandský zájem a pomoc Indonésii trvá ostatně dodnes.)
Indonéská mírumilovná povaha má svůj rub ve snadné přizpůsobivosti. Vzpoury proti holandské nadvládě měly spíše lokální charakter (Jáva). Intenzívní nacionální propaganda za 2. světové války byla možná jen díky podpoře japonské okupační armády, pod heslem „Asii Asiatům“. S větším odporem se nesetkává ani dnešní režim, který porušuje lidská práva například násilnými deportacemi na neobydlené ostrovy. Základem indonéské tradice je tzv. Pantasila, patero principů: víra v Boha, humanita, národ, demokracie, sociální spravedlnost. Nezávislá Indonésie si tyto zásady vepsala do ústavy, což ovšem ještě není zárukou jejich dodržování. Ba spíše dochází k orwellovským opakům. Každý Indonésan například musí být členem jednoho ze čtyř uznávaných náboženských společenství: muslimem (podle sčítání z r. 1980: 87,2 %), protestantem (5,8 %), katolíkem (3 %) či hinduistou-buddhistou (2–0,9 %); – ostatní včetně animistických náboženství 1,1 %. Ateismus není výslovně trestný, znamená však výraznou společenskou degradaci. Náboženské skupiny za jeden ze svých hlavních úkolů považují „participaci“, tj. podíl na vytváření národní jednoty. Tento široký pojem zahrnuje boj proti negramotnosti, hospodářskou a zemědělskou osvětu, podporu svébytné indonéské kultury, ovšem i s takovými důsledky jako potlačování kulturních zvláštností původních domorodých kmenů.
Katolický kněz Soter Dino (48) se ptá: Odkud má malé Holandsko tolik zdrojů? Neplyne jeho vysoký životní standard ještě stále z koloniálního dědictví? – Soter pochází z ostrova Flores, kde byl ve třiceti letech vysvěcen. V letech 1983–86 získává v Římě licenciát z morální teologie. Čtyři roky působí doma jako kněz a učitel, a nyní znovu studuje v Evropě. V Leidenu chce napsat práci z kulturní antropologie, takže se musí učit holandsky. „Cítím se, jako bych byl znovu kolonizován, tentokrát holandským jazykem,“ směje se. – Podle něj spolu katolíci a evangelíci dobře spolupracují na různých úrovních. Obojí jsou však leckdy spojováni s bývalými kolonialisty a západní kulturou. Proto musí navazovat vztah k domácí kultuře. V katolické církvi je již takřka ukončen proces „Indonesia-nisasi“, tj. nahrazování holandského kléru indonéským. (Indonéská literatura to označuje jako reformu“, zatímco my bychom to chápali spíš jako národní emancipaci, sebeuvědomování.) Soter dále zdůrazňuje sociální roli církve, která má být s chudými a pomáhat lidem nalézt sociální spravedlnost.
Světová veřejnost (např. Amnesty International) a holandský tisk zvlášť si všímají jiných stránek indonéské svrchovanosti. NRC-Handelsblad se 7. 8. t.r. zabývá situací Východního Timoru, dříve portugalské kolonie. Nepřiměřené zákroky indonéské armády, která se snaží zlikvidovat separatistické povstalecké skupiny v hornatých oblastech, vyvrcholily 12. 11. 1991 střelbou do demonstrantů v hlavním městě Dílí. Masakr nejméně padesáti lidí vzbudil ve světě takové pobouření, že úřady musely zahájit vyšetřování. Jeho závěr ovšem mluví sám za sebe: jeden z organizátorů demonstrace, Gregorio da Cunha Saldanha, byl odsouzen na doživotí, zatímco odpovědný vojenský činitel na pouhých čtrnáct měsíců.
Jan A. Dus, Utrecht