Dějí se věci překvapivé, a tak jsme nedávno mohli v televizi slyšet z úst člena KDH varováni před rostoucím vlivem kléru v politice. KDH, které samo s církevní podporou své politiky jistě před nedávnem počítalo, cítí se být dnes zaskočeno, neboť podstatná část římskokatolické církve na Slovensku uvítala mečiarovskou Deklaraci o svrchovanosti a ke „svému“ hnutí se tak obrátila zády.
Situaci nezachránil ani biskup Ján Sokol, který se pak snažil církev obhájit v Deníku ČST tvrzením, že vlastně církvi o politiku vůbec nejde, že se církev pouze snaží střežit spravedlnost a veškerá její účast v politice spočívá v modlitbě. Nevím, koho přesvědčil.
Jakkoli jde o záležitost slovenskou, znovu tu naléhavě vyvstává stará otázka: jaký je vztah církve a politiky? Nedomnívám se, že bych tuto otázku uspokojivě vyřešil, ale jedno je mi jasné: církev a politika patři k sobě. Ani římskokatoličtí biskupové nejsou bytosti mimo veřejnost a pouhou svou existencí už do politiky vstupují. Teď jde o to jak.
Nejde pochopitelně jen o římskokatolickou církev na Slovensku. Po letech všelijakého potlačování jsou najednou církve všude přítomné, mají volnost, mají příležitost získat vliv. Každá z církví využívá této příležitosti podle svého, možností je dost. Jedno však je společné všem bez rozdílu: monopol na duchovno. To je trumf v rukávu, který se bohatě využívá. A tak vidíme kněze, faráře, biskupy či seniory, jak krouží republikou a žehnají a světí a svým duchovním drápkem se uchycují, aby o nich bylo slyšet. Podobně prý se to děje i v bývalé NDR. Posvěcené objekty a posvěcená místa vesele přibývají, ale co člověk, který jediný má růst ke svatosti?
Církev a politika patří k sobě. Nejen přes modlitby, tím méně přes světící biskupy a seniory, faráře či kněze. Dávat o sobě vědět jen skrze obřady, vydobývat si úctu zatím ještě neokoukaným duchovnem, svěcením mostů, zvonů a kdečeho, to je ve skutečnosti jen ubohý truc(-s) zkompromitovaných církví, který vede do naprosté izolace, byť modlitební a „ryze“ duchovní. Nakonec nikoho nebude zajímat, přechází-li řeku po mostě posvěceném či pokáleném, ale bude ho zajímat, zda most vydrží a nespadne. Církev může skrze duchovní i členstvo v politice působit, může proměňovat politiku i politiky, a to tak, že bude podporovat toho, kdo slouží Pravdě, Spravedlnosti, Svobodě bez ohledu na vlastní rizika, ztráty či úspěchy. Stejně tak nebude podporovat toho, kdo se zabydluje ve funkcích, komu zachutnala moc, kdo rád zapomněl na hodnoty věčnosti a zaclonil je svými záměry, plány a ohledy, nezakotvenými v ničem pevném a spravedlivém. Církev vstupuje do politiky podporou či odmítáním. Správnou orientací pod tlakem věčnosti, leckdy nevítanou a odmítanou, dokládá pravdivost své víry. Falešnou orientací, určovanou třeba oportunistickým výhledem k protislužbám, a stejně tak i útěkem od odpovědnosti – byť k modlitbě či obřadu –, může církev vyvolávat dojem, že je apolitická, ale za čas od ní nebude potřebovat nikdo nic, ani tu modlitbu.
10. 8. 1992