Jedinečnost biblického učení o člověku
Biblické zvěstné zprávy o stvoření člověka a světa formulují některá východiska a chová zaměření, která odlišují podstatně antropologii biblickou od náznačných nárysů jakéhokoliv souměřitelného člověkosloví v tzv. stvořitelských mýtech v blízkém i vzdáleném okolí starého Izraele. To platí zvláště o Kněžské zprávě (Gn 1).
Významné je užití slovesa stvořit (hebr. BÁRA), které vymysleli židovští poexilní autoři. Tento zvláštní výraz – pojem označuje toliko Boží činnost, tedy žádnou lidskou nebo božanskou tvorbu. Původně znamenalo toto slovo (BÁRA III – intenzív) odseknout, vytnout, roztít – o odseknutí větve, vykopání pařezu, o kácení stromu v lese (Joz 17,15; Ez 21,24 aj). „Stvoření“ znamená radikálně nové, co tu nikdy nebylo, co je bez analogie. Pohanská propoj božského a lidského je tu prorocky odmítnuta. Lidská existence je prostě div, který nelze vysvětlit (takové pokusy „zdůvodnit nemožné“ se děly v pohanských podáních o zrodu bohů a lidi). Je to pozdvižení lidských myslí a srdcí JINAM – do oblasti absolutního překvapeni, daru, milosti. Stvořenost má koeficient transcendence – překročení toho, co je a může být známo do novotně nového, co člověku nese sama Pravda. To výborně pochopil Druhý Izaiáš, který rozumí výrazu „stvoření“ jako označení záchranné Boží moci, jako Pravdě, která vytrhuje Izraele ze „zajateckého tábora“ trýznivé náboženskopolitické situace a umožňuje jim orientaci na cestu do JINAM – k budoucímu, jež připravuje sama Pravda. (Toto budoucí – čti Iz 40nn – je ovšem vyjadřováno pomocí zaběhaného archetypu „návratu domů“.)
Člověk jakožto stvoření je něco nového, budoucnostního. Není „vyroben“ ani Bohem, ani bohy, ani přírodou. Není vysvětlitelný kauzálně (z nějaké logicky pochopitelné příčiny). Není produktem nějakého „přirozeného“ či „nadpřirozeného“ procesu. Není však ani produktem Boží mysli (to by byla eufemistická varianta „hrnčířské“ představy stvoření v Gn 2). Člověkova existence je právě ek-sistence: to jest to, co „vyčnívá“ (EX) nad všechnu imanenci = pochopitelné a z věd samé vysvětlitelné. Je to synonymum transcendence, jejím jediným pravým protějškem je transcendence Boží, to je Pravdy, která překračuje vše – i sama sebe. – Biblická zvěst tvrdě připomíná lidskou pomíjivost (Gn 1, srv. i knihu Kazatel), to však není pro člověka určující. Rozhodující je to, že je víc než to, co pomíjí, a jestliže on sám pomíjí, pak to znamená, že je víc než je. Znamená to, že spěje k něčemu jinému, než k tomu, co se završuje úhynem a exitem.
Druhým významným rysem jinakosti biblické antropologie je použití kategorie slova, a to opět zvláště v Gn 1. Biblická kosmogonie Gn 1 je důmyslné setkání dvou pramenů. Jeden mluví jen o stvořitelských činech Božích, druhý mluví o Božím slovu (pa + Pb). První verse je starší, jevila se tradentům jako nedostačivá, neboť činit velké věci může i člověk. Proto byla setkána tradice o Činech s tradicí o Slovu. Přitom, a to je významné, se dostalo Slovo na první místo, před Čin. Tím předavatelé Zvěsti naznačili, že Božím stvořitelským činům se má rozumět ze stanoviska a perspektivy Slova. Skutky, činy (vposledu: dějiny) byly pochopeny jako slovo oslovení. Tak posléze, to jest výsledně, převážila tradice o stvoření člověka a světa slovem. Gn 1 neužívá sice slovesa „mluvit“ (DABAR), nýbrž „říkat“ (AMAR), ale rozdíl mezi těmito slovesy není pro naše rozvažování podstatný. Ostatně jiná starozákonní místa, např. Žalmy interpretují stvořeni jako to, co vzniklo pod mocí DABAR. „Slovem Hospodinovým jsou učiněna nebesa“ (Ž 33,6). Hebrejské DABAR není totéž, co LOGOS Řeků (srv. J 1,1) či latinské VERBUM. Je to moc, dynamis, něco nehmotného, ale i nespirituálního, ale do materiálna i spirituálna vstupujícího a zevnitř oslovujícího. Je to „něco-neněco“, co nelze bez smělé metafory vůbec vyjádřit. Je to nepředmětná skutečnost která je nezávislá na jakémkoliv profánnu či jakémkoliv sakrálnu. K uchopení se nabízí Slovo (obsahově souhledné s Pravdou) jen v oslovování, jet člověk vstřícně přijímá – jako vybídku k vykročeni VEN, JINAM, k NOVÉMU.
Osloven Slovem se člověk ze čtyřnožce či dvounožce stává vpravdě člověkem. Osloven je člověk vysílán jako Abrahám (Gn 12) ze svého „naturálního bytu“ vytvářeného tradicemi, geny, krví a přirozenou náboženskost (do „země“, kde Pravda je přítomně při díle a kde „bratr bratra mile vítá“ a nelikviduje ho jako Kajin Hebela (Gn 4). Slovem zastižený člověk se pak sám stává oslovení jiných – a tak pokračuje v Božím tvoření světa lidí i mimolidského kosmu.
Vidíme, že Bůh (ELOHIM) a Slovo (DABAR) je označením téže skutečnosti. Tak to slyšíme i z prologu Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh (J 1,1). Bůh, Slovo, Oslovení, Výzva, Pravda – to jsou různá (principiálně stále nedostačivá) slovíčka nahlašujId neustále tvořící DYNAMIS, jít vděčíme za to, co jsme a již jsme neustále vybízeni, abychom se stávali a stali tím, čím ještě nejsme (1J 3,2). Zdá se, že slůvko „slovo“ není (ještě) tak devalvováno jako slovo „Bůh“, takže i dnešní člověk, který zrovna neoplývá náboženskou výchovou či ctižádostí víc a přesněji slyší na Oslovení než na „Boha“, který mu splývá s mýtickými představami. Oslovení může i „bezbožec“ vnitřně evidovat a tak pochopit svou „stvořenost“ jako poslání držet sebe i jiné NAD nihilistickým znicováváním života, připravuje ho na to, že ho Oslovení – Výzva – Pravda „vykročí“ z Nic do Plnosti. Jsem vykročen, proto kráčím.,Noc zmizela v rozbřesku a já se raduji ze světla… Pane, raduji se z tvého stvoření i z toho, že ty jsi za ním a vedle něho i před ním a nad ním a také v nás.“ (Z písně ze západní Afriky.) „U mne je tma, ale u tebe je světlo“ (Dietrich Bonhoeffer). Tak poznává člověk vyzvaný Slovem k odchodu ze tmy „plnost veškeré skutečnosti“ (Karl Rahner). Boží výzvou oslovený člověk poznává: „Ty jsi byl uvnitř a já venku, a tam jsem tě hledal… Ty jsi volal, křičel a přehlušil jsi mou hluchotu dotkl ses mne a vzplanul jsem touhou po tvém míru“ (Augustin). A poslyšme ještě mystické svědectví Pavla Rejchrta: „Nepochopím tě nikdy a přece chápu více tím nerozumem nežli rozum dá. Jsi světlo nestvořené, já jsem svíce o tebe rozžatá.“
Idea tvůrčího Slova je egyptská. Ptah prostřednictvím své „mysli“ („srdce“) a slova „stvořil všechny bohy“, přičemž „vznikl každý božský výrok z toho, co mysl vymyslila a slovo nařídilo“. Tak můžeme číst na papyru z let 716–695 př. Kr. (Žába, Tesáno do kamene). Tuto geniální teologickou myšlenku ptahovské „teologie“ zpracoval kněžský spis asi z r. 500 př. Kr. Egyptský stvořitelský mýtus nemluví ovšem přímo o stvořeni slovem in causa člověk, toto smělé rozvedení podnikli až židovští myslitelé. Egyptské „světaslovo“ Ptahovo bylo v židovském evangeliu O stvoření aplikováno i na člověka a pravé a především na člověka. V egyptském pojetí je slovo téměř materiální povahy, skoro jako emanace božského života tvořícího božstva, a stvoření Slovem je něco jako infúze, vlití vlastní podstaty do „metavyráběných“ božstev. Tento magický přílev židovská teologie reviduje. Nicméně ani Slovo na počátku (Gn 1, J 1) není jen informující a vybízejíc, nýbrž také a předně formující, utvářející a vyhovující či naplňující. Slovo jako Oslovující výzva se „stává tělem“ Je to slovo „in carne“ – v těle a tělem. Vstupuje do existence člověka zastaveného či rozběhnutého Oslovením a vtiskuje se do jeho životních gest a podniků. Bůh – Slovo – Oslovení bere na sebe riziko. Oslovený člověk je zmocněn reprezentovat ve svém světě Boha. Boží Slovo se v jistém smysly „vydává všanc“ svému pověřená i ostatním, kteří byli pověřeni tímto pověřencem. Tak sestupuje Tvoření jakožto Slovo do nížiny našeho pobytu. Zvěst Slova a jeho působnost není projekci modelu tkvícího v jakési bezčasé věčnosti. Je to akt, o jehož průběhu („inkarnaci“) nikdo a nic neví – a nesmí vědět. Je to mystérium, riziko, doufání, ale ovšem i spolehnutí na křísivou energii Boží výzvy. Toto spolehnutí však není Založeno na něčem vnějším (k čemuž je nutno počítat i tzv. Boží vševědoucnost), nýbrž je to vnitřní jistota živená zápasem Slova o lidské srdce.