i na mě zapůsobily. Ve čmoudu totality vidím mnohé tváře svých kolegů, bratři a sester. Myslím si, že alespoň trochu rozumím zděšení mnohých, pocitům křivdy a problematického nebezpečí odmítnutí těmi, kteří se tam neobjevují. Vím, že jsem pravděpodobně nahlédl „klíčovou Mimu do ložnice druhých“ (V. Havel, Hovory z Lán, 28. 6.); vím také, že zveřejnění těchto seznamů tvrdě zasáhlo hlavně ty, kteří se tam dostali z různých důvodů (vyšší funkcí a postavením, přesvědčením, že se lze i s „estébáky“ domluvit, jakousi naivitou, že i estébáci jsou lidé, s kterými je možno pastoračně pracovat apod.). Mrzí mě, že těch, kteří se dostali do těchto seznamů z ryze zištných či zlých důvodů se toto zveřejnění stejné nedotkne – „To spíš farář uvěří na Lenina, než by aparátník objevil v sobě výčitku svědomí“. (J. Just, LN, 24. 6. 1992) Směsice koukolu a pšenice? Má to spolu být až do žně? Unese čekání až do Boží sklizně člověk, který se nyní bytostné chvěje o důvěryhodnost svého života a zvěstováni? Je to nutný následek toho otroctví, které skončilo, a po kterém se přesto, že ukazuje takovou zlou tvář, mnohým už zase stýská?
Nejsem proti zveřejnění, protože si myslím, že nás to má znovu prozkoušet. Zda skočíme po všech bez rozdílu jako po zrádcích, zda si oddychneme, že ta tajemná nestvůra nás minula, anebo zda se dokážeme ubránit pokušení samospravedlivého farizejství a nezřízené vítězoslávy a podle toho se budeme chovat I k těm, kteří se tam objevili a je jim asi moc smutno. Asi se objev (obojí přístup – kéž by v církvi, mezi křesťany, vítězil ten druhý)
Co je horší, je však něco zcela jiného. Bez ohledu na jména, existencí tohoto seznamu se znovu ukazuje minulost společnosti jako obdob(, kdy vládl strach. Jedni strachem ovládali druhé, zatímco se sami strachovali o svou existenci a tak třeba i přikrašlovali svou aktivitu na účet druhých. Co dnes víme? Jisté však je, že to bylo ze strachu. Nepřiznaného i nevyznaného. Strach ovládl tuto zemi. A církev (jakákoliv) to nerozpoznala a nevzala na vědomi. Vzpomínám si, jak často se hovořilo o radosti, jakožto vůdčím prvku křesťanova života. Je možno upřímně se radovat s hnojištěm v zádech? Nedostaví se větší a upřímnější radost až tehdy, kdy je hnojiště odklizeno? Vzpomínám si, jak jsme byli napomínáni, že do kázání nemáme zařazovat teologická stanoviska k všelijakým tehdejším tématům (v té nejtužší době to byly např. rakety, lidská práva apod.). Že prý v bibli se o tom nepíše, tak co se tím zabývat. I tak se vkrádala nejistota (počátek strachu) pravé do té (ideálně) nejsvobodnější oblasti lidské bytosti – do duše. Vzpomínám si, že za modlitbu byl jeden kolega potrestán. Tak se sloužilo strachu i tam, kde žádná cenzura být nesmí. To byl náš život, to bylo mnohdy duchovní a teologické strašidelno. Dobře věděl komunista, že získá-li duši (třeba strachem), získává člověka. A teologie církví mu dobře pomáhala. Třeba i tak, že do toho všeho zněly hlasy, abychom se radovali, abychom si užili svobody ve svátostném prostoru církve, aby nám sbor byt vším, snad až útěkem před světem. A svět i církve se ve strachu už dávno topily, a přesto jsme se měli křečovitě, neupřímně tzv. radovat. Nevím však, komu z evangelíků zbyl v duši pocit, že za totality jsme si duchovní radosti kdovíco užili, jakkoliv si to mnozí přáli či to moct svého úřadu doporučovali.
Jak to tak vidím, divím se a žasnu nad Boží milostí, že jsme přežili a že nám Bůh nabízí novou možnost. Možná proto, že se už nemohl dívat na to, jak jsme teologicky zabloudili a jak jeho vůli dokonale zatemňujeme, když se zavíráme před strach nahánějícími tématy společnosti a světa. Když se nedokážeme v mocnostech tohoto světa vyznat. Možná proto dává Bůh novou možnost, že bychom jinak museli být zničeni pro scestnost, jako sůl, která se už k ničemu nehodí. Třeba zasáhla přímluva Božího Syna pro věrohodnost vyznání jen několika pravdivých jednotlivců (ty eviduji pouze seznamy v nebesích, jsou-li), aby to Bůh s námi, s tzv. Božími dětmi, v Československu ještě jednou zkusil.
Nejsem proti zveřejnění oněch seznamů – protože si myslím, že je nám tváří v tvář tomuto svědectví minulosti dána možnost rozloučit se s určitou teologickou orientaci. Nejde ani tak o zveřejněná jména – kdoví, jak to všechno je – jako předně o myšlenkový a teologický vývoj řady desítek let, snad posledního století. A tehdy, až dokážeme kriticky rýpnout do „svatých“ teologii mnoha církvi, nebudeme se muset vázat na jakási jména v registrech StB. Možná dostáváme novou možnost proto, abychom se pokusili zbrzdit moc a sílu laviny minulosti, přílišné racionality a člověkostřednosti a dokázali spolknout i tak hořkou pilulku, jakou je rozbor teologické orientace církve a duchovní orientace společnosti v minulých časech. Pak zjistíme, že ony seznamy jsou opravdu jen pekelným čmoudem, s kterým se Syn člověka příliš nezabývá. Ohniště, z kterého se čadí, je totiž někde jinde. Dokážeme je najít, a tak se zbavit i onoho čmoudu a smradu?
29. 6. 1992