(24. 3. 1992, F 1, 23.00)
Michal moderátor přivítal ve 23.00 diváky u obrazovky slovy, že neuslyší na titulní otázku vyčerpávající odpovědi, neboť půjde spíš o rozkrývání problému, který se za úvodní otázkou skrývá. Začátek slibný, pokračování už méně. Proč se totiž bavit tak dlouho o tom, že tato otázka provází člověka od (jeho) nepaměti? Proč tuto otázku hájit – proč ji raději nezpochybnit a neukázat, že v tradiční podobě a vázána na povrchní představu, jsoucího“ nikam nevede?
Jenomže – a ukázaly to zejména odpovědi amerických teologů – většinu křesťanů už takhle postavené otázky nepálí. A tak uhlazení pánové ze zaoceánských i kontinentálních bohovědných učilišť posloužili českému divákovi hlavně jako živý doklad toho, že v Texasu nemají jen Dallas, ale i profesory teologie. Roztomilý argument, který jsme od jednoho z nich mohli slyšet – „i k velkému třesku musel někdo mít v ruce rozbušku“ – bych se ovšem neodvážil použít ani v heršpické hospodě.
Jak vidno, vyvolal tento pořad hlavně další otázky – a já se o ně zkusím podělit:
Proč se křesťanští myslitelé zase zavírají do svých věží ze slonoviny a pořádají tam učená kolokvia jakoby pro veřejnost? Co to je za jazyk, když se o tom, jak to chodí v Trojicí, vypráví stejně popisné jako o provozu ve fabrice? (Chybělo snad jen „odkdy dokdy“ a za kolik“.) Co může odkrýt takováto debata, když vlastně výrazněji nezaznělo, že onen inkriminovaný pojem „Bůh“ lidé zanesli tolikerými částečnými, zavádějícími, prospěchářskými a nepravdivými významy, že se ho slušný člověk dneska bojí použít? Proč nepřipustit, že tohle slovo se prosté stalo většině lidí této společnosti vyprázdněným, vzdáleným pojmem, kterým nestojí za to se zabývat? Proč nepřipustit, že tenhle problém příliš mnoho lidí nepálí – a už vůbec ne v takovéto odlidštěné poloze?
Zdá se mi, že jakmile na nás křesťany přestala sekularizace dotírat v klackem v ruce, už se zase producírujeme. Už zase jen předvádíme, co známe, jak jsme v Písmu kovaný. Dnešní člověk ovšem obhlíží svůj všední i sváteční prostor pohledem, který se u takových věcí jako Bůh nepotřebuje zastavit. Proč to nevzít vážně? Proč ho nutit, aby se ptal tak, že mu potom my – křesťanští vědátoři – budeme schopni správně odpovědět? Možná proto, že výzvu, kterou představuje syrová a surová sekularizovanost, odmítáme jako něco nepříjemného, o čem se v přítomnosti víry – dámy z lepších kruhů – nemluví. Pak ovšem běda nám – ale především běda všem, kdo se ptají onou otázkou z nadpisu. Nezbývá jim než si odpovědět – ach není tu není, co by mě těšilo…