Academia, Praha 1990
Má právo cizinec udílet rady domorodcům? Nebude označen za diletanta, který se plete do věcí, kterým nerozumí? F. A. Hayek se narodil v Rakousku a žil tam dost dlouho, aby rozpoznal úskalí a šance nacionálního socialismu. A když se v Anglii v průběhu druhé světové války setkává se zárodky socialistických idejí, neváhá a varuje před nimi. Varuje před jakýmkoli typem socialismu. Nacionální i komunistický jsou na tom stejně. Odhaluje totalitní systémy jako nutný důsledek socialismu. Už zakladatelé socialismu předpokládali, že bez totalitních mechanismů to nepůjde: „Zakladatelé socialismu … považovali svobodu myšlení za kořen zla ve společnosti 19.století a první moderní plánovač Saint-Simon dokonce upozorňoval, že s těmi, kdo nebudou poslouchat jím navrhovaný plánovací úřad, se bude zacházet jako s dobytkem.“ (s. 34) První z kritiků socialismu Tocqueville v r. 1848 napsal: „Demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody, socialismus ji omezuje. Demokracie přikládá veškerou možnou hodnotu každému člověku, socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné pouze jedno slovo: rovnost. Všimněte si však rozdílu: zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus hledá rovnost v omezování a v poslušnosti.“ (s. 34)
Amerika dnes prožívá hospodářskou recesi a mnozí vzhlížejí k japonskému systému řízení, protože má výsledky. Je úspěšný a dravý, na první pohled velkolepý a v mnohém překonává americký způsob organizace. Výsledky sice velkolepé jsou, ale zdá se, že člověk se v rámci tohoto úspěšného systému opět stává jen kolečkem perfektně fungujícího stroje. Stroje sice vzorně seřízeného a promazaného ideologickými návnadami, nicméně stroje.
Hayekovo varování z r. 1943 (Cestu do otroctví napsal v tomto roce) smíme vzít vážně i dnes, kdy se rozhlížíme, co je pro nás dobré. Učíme se – mimo jiné též díky kupónové privatizaci – být samostatně jednajícími subjekty, anebo po socialistickém způsobu čekáme, že to za nás vyřeší nějaký investiční privatizační fond, popř. vláda, nebo že se to vyřeší nějak samo. Jenže socialistický samopohyb již skončil. A nám nezbývá než hledat klady a zápory tržního hospodářství. Hayekova analýza není ideologickým podbudováváním dravého způsobu jednání, nebo naivního spoléhání na samočinné zákony tržního mechanismu. Hayek je kritický k dogmatickému chápání laissez-falre (lésé fér – ponechat věcem volný průběh bez jakéhokoliv zasahování státu).
Hayek upozorňuje na opomenutí liberální ekonomie, že nestačí jen volný trh. Je zapotřebí fungování určitých institucí jako jsou peníze a informační kanály. Nepostačuje, aby zákon jen uznával princip soukromého vlastnictví a svobodu smlouvy. Státu tedy některé funkce zůstávají i v tržním hospodářství, ale to neznamená, že stát ví všechno líp. Není a nemůže být nejinformovanějším mozkem společnosti, který by centrálně plánoval a určoval, co je pro který podnik prospěšné a pro kulturu společnosti nejvhodnější. Hayekovi se nejedná o tržní automatismus nebo samopohyb. Parlament, vláda, soudnictví, bankovní systém, informační zdroje, církve, strany a spolky, policejní systém a armáda mají určitou funkci. Jde jen o to, že nebudou centrálně řízeny týmem diletantů, kteří si dovolují mluvit do všeho. Systém centrálního plánování se neosvědčil. To jsme během socialistického budování společnosti poznali více než dostatečně. Říkalo se sice mnohokrát, že vinen není systém, ale lidé, kteří to provádějí; před totalitními rysy takové společnosti však nelze donekonečna zavírat oči.
Kritika systému nezačala až po listopadu 1989. Hledala se alternativní řešení v kultuře a v politice. Po listopadu může dojít k transformaci společnosti v plné míře. To není jen otázka ekonomická, i když transformace ekonomiky je jednou z důležitých podmínek. Jedná se o transformaci společnosti a automaticky není zaručeno, že budeme ochutnávat jen dobré plody. Hřích nevymizí z tohoto světa díky tržnímu hospodářství. Tržní hospodářství má daleko skromnější roli – racionální uspořádání společnosti, ale ne spasení. Rozum je velký dar od Boha, ale spasení od rozumu nečekáme. „Racionalistických“ spasitelů zde bylo přece již dost. A socialismus k nim patřil. Tržní hospodářství do tohoto pokušení může sklouznout též – zejména budeme-li jedním dechem mluvit o návratu do Evropy i o blahobytu, který nám to přinese.
Hayek nám připomíná a prokazuje, že neexistuje nějaká třetí cesta mezi totalitarismem a demokratickými systémy. Nelze vytvořit volný trh trochu okořeněný centrálním plánováním ekonomiky, kultury či náboženského života, nebo dokonce svědomí jednotlivců. Nelze vytvořit uvážlivou směs mezi oběma systému. Lze jen obnovit úctu k jedinci, jak to prosazoval např. Rudolfův majestát, Virginská deklarace práv nebo Všeobecná deklarace lidských práv.
K protestantismu vždy patřila úcta k jedinci, svoboda v Kristu, poslušnost zákona Božího a spolehnutí na proměňující moc evangelia. Nacházíme-li v dnešní společnosti lidi, jejichž úsilí alespoň v některém ohledu směřuje podobným směrem jako naše, pak bychom se neměli tomuto úsilí uzavírat. Smíme tedy přitakat Hayekovým analýzám i vlastní zkušenosti v socialistickém způsobu řízení společnosti mnoho prostoru pro svobodu nebylo. A nebude. Ani kdybychom prosadili nějakou modifikaci socialismu s rádoby tržní tváří.