V České republice byl naposledy trest smrti vykonán 2. 2. 1989, ve Slovenské 8. 6. 1989. Trest smrti zrušila novela trestního zákona, účinná od 1. 7. 1990. Před listopadem se o zrušení absolutního trestu usilovalo zejména prostřednictvím petic. Po jeho zrušení se sporadicky ozývaly rozhořčené klasy nad „unáhleným“ rozhodnutím parlamentu, požadující jeho obnovení. Tábor řečníků se pomalu rozrůstá a je možné, Že za nějaký čas díky veřejnému mínění budeme stát před problémem, zda u zrušení absolutního trestu zůstat nebo opět novelizovat.
V poslední době se k problematice trestu smrti vyslovily literární noviny, Křesťanská revue (1/1992) a nejnověji i Nedělní Lidové noviny (21. 3., a nedávno před tím v rámci seriálu Desatero dnes). Několik kazatelů, spisovatelů, psychologů, pedagogů a kriminalistů vyřklo svá stanoviska. Hned v prvním čísle Literárních novin L. Vaculík v článku Život za život zdůvodnil oprávněnost absolutního trestu. Kněz Václav Malý (LtN č. 10) připomněl, Že jsme si Život nedarovali a Že nemáme ani právo ho druhým odnímat, s výjimkou výjimečných situací, jako bylo odstranění Ceaușesca v Rumunsku. V Křesťanské revui Jiří Ruml obhajuje trest smrti s pozic biblicismu. V Nedělních Lidových novinách pak dva čeští kriminalisté vyjadřují své rozpaky nad udělenými absolutními tresty na základě důkladného prostudování soudních spisů od r. 1943 do r. 1986, přičemž předem vyloučili všechny tresty vykonané na politických vězních a válečných zločincích. Soustředili se pouze na ty, kteří byli popraveni pro trestný čin vraždy. V Literárních novinách (8/1992) jsme si mohli přečíst úsudky některých prvorepublikových spisovatelů a politiků. Spektrum názorů bylo tehdy stejně různorodé jako dnes. V tomto čísle také Vladimír Svatoň odpovídá na článek Ludvíka Vaculíka.
Je dobře, že momentálně (březen 1992) nedošlo k brutální vraždě, která by opět vzedmula vinu „spravedlivých“, kteří by mohli přijít se svou troškou do mlýna. Podobně se mnoho „spravedlivých“ rozhořčovalo na jaře 1990 nad rozsáhlou amnestií vyhlášenou prezidentem republiky, aniž by zažili útrapy komunistických věznic. Podobně lehce se hovoří o trestu smrti ze závětří dobře vytopeného pokoje, v bačkorách u psacího stolu, popř. i s výhledem na jarní plískanici skrze čisté umyté okno. Důvody pro oprávněnost trestu smrti se najdou vždycky – racionální i méně racionální, statistické i ideologické. Většinou je vyslovujeme my, kterým se celkem nic nestalo a jsme si jisti svou nevinností. Patříme k těm silnějším, ne k těm zoufalcům, kteří žijí bezmála pod prahem lidskosti.
V jednom spirituálu se zpívá „hříchy tvý tě jednou doženou“. Myslím, že nás naše hříchy už dohánějí. Mají společensky dopad. Tlak minulosti se mění v přetlak a minulost vyvěrá do dneška v podobě nových převleků bezohlednosti, podceňování a násilí. Svou lhostejností vůči utrpení druhých máme podíl na jejich neštěstí. Naše vina nevedla vrahovu ruku, z vraha není sejmuta jeho vlastní odpovědnost. My jsme jen spoluvytvářeli ovzduší té doby – atmosféru, kde se tak těžko dýchalo. Alespoň toto minimum viny bychom si měli přiznat. Není to moc, ale ani málo. Mělo by to stačit k tomu, abychom rozsudek smrti nebrali jako řád, který nabízí vhodné řešení.
Také jsme si nezasloužili to štěstí, že jsme vyrůstali uprostřed rodin, které se nerozpadly, které nás nezanedbávaly. Naučili jsme se zde mnohému – někdy také opatrnosti a zbabělosti, ale za to (bohudík) neodsuzuje žádný trestní zákoník. Naučili jsme se vážit si života. Poznali jsme cenu kompromisu i krásu svobody. Naučili jsme se umývat si ruce po Pilátově způsobu, a zároveň jsme poznali blahodárnou očistu skrze vyznání vin. Je toho hodně, čemu jsme se mohli naučit a nemáme nějakou normální přednost před těmi, kteří spáchali těžké zločiny. Není spravedlivého ani jednoho, říká nejen žalmista, ale i apoštol Pavel.
Dnes to máme velmi pohodlné. Soudce vynese rozsudek, kat profesionálně provede svou práci. Ostatní si připadají jako nezúčastnění. Ve starozákonním Izraeli účastníci vykonávaného rozsudku věděli, že na smrti člověka mají podíl. Museli ho zabít společně. Neměli profesionálního kata, každý musel zvednout kámen a hodit. Týkalo se to samozřejmě jen mužů.
Pokud bych chtěl mužně zastávat trest smrti, pak bych měl mít také odvahu mužné rozsudek vykonat a nezůstat jen divákem. Neměl bych čekat, až to nějaký profesionál udělá za mne. Svým schvalováním trestu smrti mám podíl na vykonán( rozsudku. Jsem tím poznamenán. Nemohu si naivně myslet, že kat je otrlý chlap, kterým už jedna spravedlivá poprava přece neotřese. Kdo z nás by dokázal doporučit svému synovi katovskou profesi jako celoživotní zaměstnání? Nebo by to měl dělat nějaký lékař na poloviční úvazek? Nevím, proč by měl existovat v době míru nějaký kat. Nevím, proč by měl existovat trest smrti. Nevím, proč by se měla smrt institucionalizovat v podobě práva. Stačí, že řádí během revolučních zvratů a válek.
Zdůvodnění trestu smrti opřené o některé výroky Písma mne nepřesvědčuje. Milování nepřátel nedovoluje zakalkulovat trest smrti do právního řádu, resp, do trestního zákoníku. Svévolné vyřčení trestu smrti nad tyranem (Hitler, Ceaușescu) je vždy svévoli, hříchem, kterému podléhám, když se připojuji k násilnému řešení, k revoluci, válce. Sáhne-li k tomuto řešení i křesťan, je to výraz zoufalství, ale také hříchu. A nezbývá než prosit o milost, prosit tak jako Mojžíš a David, jako pohanský král v Ninive nebo Dietrich Bonhoeffer.
Na nekonečné vyrovnávání metafyzického účtu – život za život – nevěřím. Kristova oběť tento metafyzický účet naplnila tak dokonale, že už není potřebí vylévat krev za krev. Život nalezl svou důstojnost v Kristu – dokonale, jednou provždy.