Bude-li za co

Číslo

O minulosti i budoucnosti samizdatové edice EMAN se leccos proslýchá. Na podrobnosti jsme se zeptali Tomáše Trusiny, vikáře ČCE v Heršpicích u Slavkova.

PK: Proč se vaše nakladatelství jmenuje EMAN?

TT: Sešli jsme se kdysi se Štěpánem Hájkem (tvým odpovědným redaktorem) na faře v Dubenkách, kde je zvykem už od dob, kdy tam pobývali Broďáci, hovořit o věcech na první pohled nepříliš uskutečnitelných – a ještě z toho divočejšího konce. Když nás popadla myšlenka na produkování evangelického samizdatu, začali jsme samozřejmě nejdřív uvažovat o názvu. A protože bylo jasné, že sídlem budou Heršpice, při­šla řeč i na mýtickou postavu, která u nás v Asii vždycky zvrtne věci k horšímu. Ten pán se jmenuje Emanuel Pizdáš. Hledali jsme pak nějaké krycí vysvětlení a písmenka už se nabízela sama: Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství. A přesně tak mě po převratu zaregistrovalo i ministerstvo kultury ČR.

PK: Co jste vydali před listopadem 1989?

TT: Měl jsem tehdy takovou nejasnou ideu vydávat něco teologicky lehce obskurního (alespoň pro košer českobratrské teology – mělať přeci ČCE svůj teologický establishment). Jednalo se ovšem spíš o pocity než o důkladný ediční plán. Naše produkce dosáhla před převratem No 3, přičemž: No 1 – M. Luther, O světských vrchnostech (překlad – moc dobrý – Honzy Litomiského); No 2 – Narušená komunikace (sborník švýcarských teologů, týkající se pozadí bolševikům nejnepřijatelnějšího koše KBSE; překlad Miloše Rejchrta), a nakonec No 3 – Jednání o nových církevních zákonech 1948–49 (soubor dobových dokumentů, který uspořádal a okomentoval Pavel Hlaváč). O Narušené komunikaci jsi sám psal v kterémsi z prvních Protestantů a výhledově je teď zařazena do edičního plánu. Může se zdát trapné vydávat se za nezávislé nakladatelství s třemi vydanými tituly. Ale vezmi v potaz, že u nás na vesnici jsem byl odkázán na jedinou písařku. Když jsem chtěl, aby psala na stroji i v zimě, musel jsem jí zatopit v prádelně. Řečeno předpřevratovým žargonem – produkce titulů vázla především na technicko-organizačních nedostatcích. Navíc jsme se Štěpánem hrozně líní. Např. původně plánovaného No 1 – překlad závěrečného sumáře knihy Theology on The Crossroads salvadorského jezuity J. Sobrina, Štěpán doposud nepřepsal, a protože to po něm nikdo jiný nepřečte, má to v šuplíku už několik let.

PK: Jak se změnila vaše práce po listopadu?

TT: Nejdřív nijak. Vázal jsem to, co zbylo a věnoval se jiným zábavám. Na to, abych vstoupil razantně na nakladatelské pole jsem neměl ani dost drzosti, ani finance. Navíc někdy tehdy vznikla ENA a já měl strach, že by nás lidi zaměňovali. Štěpán si zřídil Protestanta. Až někdy v létě 90. roku jsem vydavatelské problémy, sny a inspirace probíral se svým rádcem, a ten mi poradil, kudy na to. Asi před rokem jsem požádal u MK ČR o licenci (na trapně jednoduchém formuláři) a dostal ji málem obratem. Pak že se nic nezměnilo.

PK: Kolik lidí se na práci nakladatelství podílí?

TT: Já a příležitostní či trvalí spolupracovníci, kteří za mě udělají ten důležitější kus práce. Kdo mi dřív jezdil pomáhat vázat, píše teď třeba na počítači.

PK: Co chystáte pro letošní rok?

TT: Takřka ve finální fázi je kniha „Božena Komárková a její hosté“. Jsou to eseje paní profesorky Komárkové z druhého dílu samizdatového sborníku „Sekularizovaný světa evangelium“ a na každý z nich navazuje rozhovor veličin brněnského dissentu. Rozhovory organizoval, zaznamenal, zredigoval a v samizdatu vydal Jiří Müller. Knihu jsme převzali vlastně v nezměněné podobě. Sešla se tu pestrá, ale přitom sounáležitá společnost; většina těch lidí ví, jak o problémech diskutovat.

Bude-li za co, vydáme analýzu Pavla Ottera Zákon a politika 1949. Pokud jde o výchozí materiál, shoduje se s výše jmenovanou prací P. Hlaváče, P. Otter ovšem připojuje navíc kritickou reflexi. Zvlášť zajímavě vyznívá v tomto pohledu postava J. L. Hromádky.

PK: Jakou literaturu chcete dál vydávat?

TT: Jelikož jsem zatím bez ediční rady, zůstává ediční plán věcí nejistou a proměnlivou, protože jsem člověk nestálý. Z původního nakladatelského předsevzetí mi zůstalo mj. i přesvědčení, že je třeba pamatovat na českobratrské a podobné outsidery.

PK: Kde si čtenáři mohou vaše knížky objednat?

TT: Doufám, že ve všech knihkupectvích, která se už o naši produkci zajímala (snad Jiří Opočenský v Úštěku, Beran v Novém Městě na Moravě, možná Kalich v Praze) a potom přímo u nás – Heršpice 117, 683 56 Nížkovice.

Ptal se Pavel Keřkovský, leden 1992