Prvním příznakem odporu vůči společenskému útlaku bývá ústní tradice – příběhy, písně, pohádky, anekdoty. Černoši v Americe zpívali spirituály a vyprávěli různé zpracované příběhy z bible. Japonské pohádky o moudrém soudci Ookovi byly prvním zárodkem obrany proti bezbřehému samurajskému bezpráví. A není náhoda, že i u nás za vlády komunistů se dospělí tak rádi dívali na večerníčky a vyprávěli si politické vtipy.
V roce 1726 vydal císař Karel VI. dekret, v němž přikazuje cikány věšet a jejich ženám a chlapcům do osmnácti let uřezat uši. Zabiti cikána bylo beztrestné. O několik let později zvolila Marie Terezie jinou taktiku: cikánské děti byly rodičům odebírány na převýchovu a rodiče nesměli – pod trestem pětadvaceti ran holí – mluvit rodnou řečí. Děti od svých převychovatelů utíkaly a rodiče rodnou řečí mluvili dál: nejen v běžné řeči, ale také si vyprávěli příběhy a dětem pohádky.
V životě romských pospolitosti pohádky měly a mají své místo. Vyprávěli je – a to je zvláštní – především muži. Většinou navečer, ale někdy i přes celou noc, třeba když muži bděli u rakve svého příbuzného. Nebyly to jen historky pro pobavení. Ačkoli některé velmi zábavné, plnily zároveň i svou funkci socializační a modelové ukazovaly znevýhodněnému společenství, že nemusí uprostřed civilizace bílých pořád jen prohrávat. Pohádky vlévaly naději uraženým a přehlíženým, vybízely k odvaze, někdy bohužel i k odplatě a pomstě.
Dnešní averze vůči Romům je velmi nebezpečná. Málo jsme se zřejmě poučili, že rasismus, fašismus i komunismus začínají očerňováním jedné vydělené skupiny lidí. Dalším krokem je jejich kriminalizováni, které se pak v nestřeženém okamžiku obrací proti dalším a dalším skupinám obyvatel. Našim úkolem nemůže být připodobnit Romy za každou cenu všem našim civilizačním návykům, ale pomoci jim při hledání a vytváření jejich vlastní svébytné identity – tak jako oni zas mohou pomoci nám, abychom my svou křehkou identitu neztratili.
V minulém ročníku Protestanta jsme pravidelně otiskovali Romské pohádky podle publikace „Čeho je na světě nejvíc?", kterou v romštině se souběžným překladem vydal Kulturní dům hl. m. Prahy a Ústřední kulturní dům železničářů v Praze 1987.