Nikoliv v našem smyslu slova
Pokud šlo o husitství samé, Pekař jako historik hodný toho jména přiznával, že „Hus je mluvčím našich dějin, kde se vzpínají v mravně ideovém záchvatu nejvýše“ (Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém). „Nikdo nebude popírat, že Hus a husitství chtěli a znamenali v duchovním vývoji středověku krok vpřed“ (Smysl českých dějin, s. 50). „Husitství, jako vůbec doba gotická, budovatelka jeho, má patrné sklony demokratické“ (s. 30). „Můžeme také, jak jsem ve své knize vyložil, mluviti právem o demokracii nebo o revoluční demokracii v městech svobodných té doby“ (s. 32). Hlavní důraz však kladl na to, že v husitství „nejde o žádné překonání středověku, nýbrž o ideální vystupňování jeho myšlenky,“ (s. 50), že cílem husitů nebyla „rovnost všech, tj. rovnost poddaných se svobodnými, rovnost před zákonem, vůbec demokracie, jak my ji chápeme“ (Masarykova česká filosofie, s. 26), že pokud lze v husitství mluvit o demokracii, pak „ještě nikoliv v našem smyslu slova“ (Smysl českých dějin, s. 32). Poněkud nadbytečně. Tvrdil někdo, že husité chápali svobodu a demokracii tak jako liberálové z přelomu 19. a 20. století?
Pekařův důraz podtrhoval slabiny husitství ve snaze ukázat, jak je nám toto hnutí cizí. Při výkladu vlastního pohledu na historii se pochopitelné musil vzdát svého proklamovaného ideálu „bezpředsudnosti“. Píše o táborském a sirotčím vojsku poraženém u Lipan: „Zřejmí škůdci a nepřátelé zemští, tak zněl skoro jednomyslně soud o Lipanech po čtyry století našich dějin až do Palackého“ (s. 34). Ovšem. Pomineme-li pouhé dvě věty ze Starých letopisů českých: „Milý Bože, škoda těch věrných Čechů a statečných bojovníků o Tvůj svatý zákon! Račiž se nad nimi nade všemi slitovati.“
Pekař naprosto chybně vysvětloval, že „Masaryk asi nepozoroval, jak učení Palackého o staroslovanské demokracii souvisí s učením o demokratickém živlu v husitství“ (Masarykova česká filosofie). Zde nutno připomenout tři věci. Za prvé neudržitelnost romantických představ o staroslovanské demokracii, jež Palacký sdílel se svou dobou, nic nevypovídá o demokratičnosti husitů. Za druhé nelze přehlížet, že Palacký tím, jaký obsah dal „stýkání a potýkání“ slovanského a germánského živlu v českých dějinách, přesunul důraz z romantického kmenového pojetí na ideové. Více než protiklad národnosti mu platil protiklad autority a svobody. Jestliže pak opustíme automatické ztotožňování Němců s autoritářstvím a Čechů s demokratičnosti, pak sledování sporu obou principů, může být platným vodítkem při výkladu českých dějin i nadále.
Propasti mezi minulostí a přítomností
Pekař odmítá Masarykovo navazování na husitství – a je to křesťanství, čím je mu středověk, doba gotická a tedy i husitství, naprosto cizí. „Není-li (Čech 19. století) zcela proměněn v duchovní podstatě své… není-li bytostně cizí Čechu 14. století nebo 10.? Není-li přelom, jejž způsobilo osvícenství nebo nevěrectví moderní v duši jeho, daleko hlubší, než byl přelom ve změně konfese, který byl vnucen generaci předbělohorské, či aspoň její většině?“ (Smysl českých dějin, s. 13) „…vraceti se (k Jednotě bratrské), k jejímu ideálu humanitnímu, znamená návrat do středověku. Schopen takového návratu je jenom ten, kdo stojí na půdě zjevení, na půdě bible, na půdě positivního křesťanství“ (Masarykova česká filosofie, s. 5). „Můžeme vůbec ten zapadlý svět, tu dávnou minulou bouři, znovu stvořit ve svém nitru?“ (tamtéž, s. 16). Husitství je nám tedy cizí, nemá nám co říci, patří době, jež s naší nesouvisí.
„Máme více takových propastí mezi minulostí a přítomností… Jsou to propasti, jež vyhloubil vývoj lidstva cestou k pokroku” (s. 6).
Zde jsme u základní Pekařovy slabiny. Neboť ta historie, která nám nic neříká, je pro nás mrtvá, což se projevuje nezájmem o ni. Mrtvou historii lze nechat ležet. Vést polemiku proti aktuálnosti té které historie je contradictio in adiecto.
Historii studujeme proto, abychom objevili hodnoty pro nás cenné. Posláním historika je tyto hodnoty aktualizovat, přivádět je ze zapomenutí na světlo. Tvrdit, že ta či ona hodnota pro nás cenu nemá, je úloha historika nehodná. To může přenechat publicistovi, který tento nezájem současné veřejnosti vyjádří. Ovšem takovéto vyjádření nemůže být bráno jako kompetentní pokud jde o hodnotu samu. Svým soudem minulosti vypovídáme sami o sobě.
Polemika mezi Masarykem a Pekařem o to, zda české národní obrození je či není navazováním na humanistický ideál české reformace, se potom pohybuje na dvou mimoběžných rovinách. Pekař věcně uvádí, v čem se obrozenci od husitů a Bratří Masaryk zdůrazňuje, že Dobrovský, Kollár, Palacký, Havlíček hledali pravdu a milovali svobodu a v tom šli stejným směrem jako Hus, Chelčický, Komenský.
Historie programem budoucnosti
V roce 1910 Pekař řekl: „Husovým národem nejsme a nebudeme.“ Avšak když čeští vojáci měli bojovat proti Srbům a Rusům, které pokládali za své slovanské bratry, když měli prolévat krev za to, aby si německý imperialismus mohl podmanit evropské národy, pak ti, kdo odmítli úlohu takovýchto otroků, našli svého vůdce v Masarykovi. V červnu 1917 na mezinárodní socialistické konferenci ve Stockholmu Bohumír Šmeral, který byl stoupencem zachování Rakousko-Uherska a odpůrcem českého odboje, přiznal, že většina národa jde za Masarykem: „Našeho lidu se zmocnilo nadšení, které má až náboženský ráz a připomíná doby husitské.“ (Zborov 1917–1937, s. 75)
Pekař v roce 1916 statečné vystoupil ve prospěch českého státního práva v rámci Rakouska, odtud však dále nepokročil. V květnu 1917 nepodepsal manifest českých spisovatelů a po válce „vyznal se ze svého omylu nebo malé víry“. (Fr. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, II, s. 107) Prohlásil: „My, čeští historikové, vítáme českou svobodu, pozdravujeme svobodný stát československý výkřikem nejjásavějším. Víme více než jiní, čeho jsme dosáhli.“
Palackého a Masarykovo pojetí českých dějin zdůrazňovalo ty momenty, kdy Češi usilovali o cíle všelidské a bylo přijímáno v dobách vzmachu a vzepětí vůle národa. Konzervativní Pekař vyjadřoval, sociologicky vzato, mínění většiny, jež byla ochotna spokojit se s dosaženým stavem národa a soustřeďovala se na udržení jeho pozic. Jeho soudy se stávaly přitažlivými v dobách neúspěchů a porážek, pokleslosti a přímo rozkladu národa.
Pekař o Masarykovi
Kořeny Masarykova postoje vystihl Pekař ve své studii z roku 1912 věrné: „Víme přece, že Masaryk věří v osobního Boha, jehož vůle vede osudy národů… S názorem Masarykovým, že je také úkolem historie postihovati plány Prozřetelnosti v dějinách, jsme v plném středověku… Bylo by to ovšem dokonalé navázání na Husa a na České bratry. Zdá se vskutku, že Masaryk sám stojí blízko duševnímu světu jejich a proto nepostřehuje sdostatek, jak my jsme od něho daleko“ (Masarykova česká filosofie, s. 32).
„Krátce: apoštol či chcete-li prorok (v tom slovu není žádného tónu příhany) pohlcuje, překonává v Masarykovi bezpředsudného vědce“ (tamtéž, s. 35).