Idea univerzálních lidských práv nevznikla v antické polis, ani v helénském kosmopolitním či římském imperiálním prostředí, ani mezi dědici římské tradice, kteří se k ní přiznávali traslatiem imperií na církevní či světské půdě. Nevznikla ani jako plod středověkých univerzitních učilišť, z nichž jen některé měly povoleno studovat římské právo. Nevznikla ani jako chtěná či nechtěná součást zvykového práva. Zemské a městské právo v kontaktu s římským právem se mohlo stát zárodečnou půdou pro formulaci obchodních práv jedince (italská města ve 14. stol.), popř. pro pozdější formulace mezinárodního práva (H. Grotius), ale i do takto zúrodněné země musela být teprve zaseta idea práva univerzálně platného pro všechny členy, idea rovnosti před zákonem.
Idea univerzálně platných lidských práv nemohla vzniknout ve společnosti, jejíž stavovská struktura, popř. hierarchická církevní struktura (ošetřená kanonickým právem) byla zdůvodňována filosoficky i teologicky jako přirozená, příp. jako řád, který je posvěcený boží autoritou. Každému stavu náležela určitá práva, či spíše privilegia a povinnosti – každému stavu bylo měřeno jiným metrem. Idea univerzálních lidských práv koření v jiné rovině než právní. I římské právo znalo pouze korporativní práva, nikoli práva přiřknutá bez výhrad všem jedincům. (Pavel Spunar, Kultura středověku, Praha 1995, Academia, statě: Jiří Rajmund Tretera, Církev a řeholní řády, s. 43–64. Amedeo Molnár, Kacíři ve středověku, s. 65–76. Jiří Kejř, Středověká právní věda, s. 99–114. Jiří Kejř, Husův proces, Praha 2000, Vyšehrad. Martin Honecker, Einführung in die evangelische sozialethik, Gütersloh 1978. Molnár Amedeo, Valdenští, Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 19912, Kalich.)
Idea lidské důstojnosti, přiřčená všem jedincům, se zrodila v té společnosti, kde vladaři a kněžím není přiznán ontologicky vyšší statut (kněžím charakter indelebilis, mnichům dokonalé následování, jehož není běžný člověk schopný). Král ztrácí „božský“ charakter. Fakticky je uskutečňována rovnost všech „před tváří Hospodinovou“. Měřítkem se stává rozpoznání, že cizinec, tj. příslušník jiné kultury a náboženství, není méněcenný barbar, kulticky nečistý (Sk 10), popř. bytost s méně rozvinutou rozumovou složkou, která je hodna rozumného vedení, tj. zotročení. Důstojnost člověka není měřena pravověrností a participací na věčných ideách, ale ochotou ke službě – „což jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili“ (Mt 25,31–46). Nejvyšší instancí není přirozený zákon nebo člověkem prostředkovaná nařízení, nýbrž odpovědnost, kterou prožívám před tváří Boží. Reflexe o darované svobodě je zachycena v modelovém příběhu ve Skutcích apoštolských (Sk 5,29): „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ Což není historka druhého řádu, zachycená pohotovým reportérem v Jeruzalémě, ale promyšleně zkomponovaná narace (vyprávění), zařazená do biblického kánonu, řešící vztah člověka k autoritě transcendentní i lidské.
Jak naložili křesťané s devizou lidské důstojnosti a svobody v průběhu dalších staletí? To je jiná a naléhavá otázka. Jde však o nezavršený zápas, proto je hodný pozoru i po staletích. Účastní se ho každý, kdo se zabývá touto problematikou, ať již s pomocí filosofické, teologické, právní, literární či umělecké výzbroje. Jde o podivuhodný a dramatický vývoj s mnoha zvraty a zákrutami, nikoli však o automatický pokrok či stupňovité budování ctností.
Lidská důstojnost neměla být již jen výsadou privilegovaných. Jistou změnu postřehneme v prvopočátcích novověku s nástupem nominalismu, (Diogenes Allen, Filosofie jako brána k teologii, Třebenice 1999, Mlýn.) ale též v nezamýšlené součinnosti některých realistů (J. Hus) a též v nonkonformních hnutích (valdenští, některé řády v generaci svých zakladatelů a některých následovníků, husité – podobojí, Jednota bratrská, aj.). Z hlediska panujících církevních i světských struktur byla tato hnutí většinou označována nepatřičně za heretická, kacířská. S udržením a rozvojem reformace v českých zemích se později připojují do zápasu i další nonkonformisté: některá nizozemská města a obce, některá německá knížectví, některé švýcarské kantony, některá hnutí ve francouzském království (hugenoti) a též v anglickém království (někteří anglikáni a nonkonformisté), americké osady. S nástupem nonkonformních skupin začíná zrát idea univerzálně pojatých práv jedince, lidské důstojnosti pro všechny. Nonkonformisté opouštějí model společnosti chápané jako corpus christianum. Idea univerzálních práv krystalizuje postupně. Proměňuje se i přístup k právu. Právo přestává být chápáno jako privilegium jedné vrstvy lidské společnosti. Rodí se idea rovnosti před zákonem – řečeno ideálně. Mezi teoretiky lidských práv však vidíme dva zásadně odlišné přístupy k dané problematice: jinak byla pochopena práva na kontinentě, zejm. ideology francouzské revoluce, jinak některými anglosasy a tvůrci amerického experimentu. Jinak – s poměrnou nedůvěrou – hledí na ideu lidských práv zásadní kritikové: někteří konzervativní myslitelé, římskokatoličtí teoretikové (do druhého vatikánského koncilu), a mnozí protestantští konfesionalisté a křesťanští a jiní fundamentalisté všech dob.
Záleží na teorii práva. Pokud ideu univerzálních lidských práv budeme hledat v kontinuálním vývoji zemského, městského či jiného práva, budeme jistě považovat za idealistické či překonané práce G. Jellinka, E. Troeltsche, (Hans Maier: Wie universal sind die Menschenrechte?, Herder, Freiburg im Breisgau 1997. (Česky Teologický sborník 3/2000, přeložil Pavel Kolmačka, Brno 2000).) popř. Boženy Komárkové a pomineme podíl protestantismu na formulaci a uskutečňování lidských práv, (Božena Komárková, Lidská práva, Heršpice 1997, Eman. Božena Komárková, Původ a význam lidských práv, Praha 1990, SPN.) popř. si nevšimneme důležitých postav jako byl R. Hooker, J. Milton, J. Locke (John Locke, Dopis o toleranci, Brno 2000, Atlantis, přeložil Petr Horák.) a vystačíme si s teoretiky významnými a často též přeceňovanými: T. Hobbesem a J. J. Rousseauem. (Konrad Liessmann/Gerhard Zenaty, O myšlení, Úvod do filosofie, Votobia 1994, Wien 1992, přeložil Jiří Horák.) I náboženskou svobodu budeme pak pojímat jako statek, který byl právně formulován dosti pozdě a jako okrajová záležitost některých velkých deklarací. (Hans Maier, tamtéž.) „Přípravná“ hnutí budou nivelizována hlediskem hledání právní kontinuity. Unikne nám zápas o důstojnost, který byl teoreticky zdůvodněn a probojován protestantskými, katolickými či osvícenskými a dalšími nonkonformisty následujících staletí.
Ideál faktické rovnosti před zákonem a touha po svobodném životě víry byly a budou uskutečňovány někdy méně, jindy zase přiměřenějším způsobem. Idea univerzálních lidských práv nezaručovala a nezaručuje jejich automatické uskutečňování a naplňování. Právní formulace je však jistě důležitá, tak jako byla důležitá náboženská Desatera či Zlatá pravidla, tak jako je důležitá Virginská deklarace z roku 1776 či Obecná deklarace práv člověka a občana z roku 1948, popř. Deklarace Parlamentu světových náboženství z roku 1993) (Hans Küng, KarlJosef Kuschel, Prohlášení ke světovému étosu, Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno 1997, CKD, München 1993.). Právní formulace je jistě laťka, pod kterou by příští generace neměla jít. Nikde však není zaručeno, že příští generace laťku nepodskočí nebo zpupně nestrhne, ať už to zdůvodní nábožensky či nenábožensky.