Podle jedněch, jak to odhaduji, půjde jen o slovíčka. Jenže: slova nejsou jen nástroje k označování, slova jsou pokladnicemi významů a souvislostí. Stačí je otevírat. Aby bylo vidět, kde hýbají světem anebo alespoň do světa ťukají. Jak? Dobře či, špatně? Slova nejsou „jen slova“, protože jsou znameními doby, znameními mluvčích, znameními toho či toho světa, v němž znějí, znameními pro budoucnost. Nakonec nás znamení, která potkáváme, mohou dovést až před Boha. (Že tímto směrem uvažovat není rozhodně na škodu, dokládá ostatně příspěvek P. Filipiho Ekumenismus a český jazyk, Teologická reflexe 1/1999, s. 5n.) A tak by jistě stálo za pokus zpracovat jazykovědnou studii o tom, jak se u evangelíků mluví, když přijde na jejich vlastní předmět hovoru (třeba by ČCE mohla nabídnout Ústavu pro jazyk český sama sebe k výzkumu). Takové ohledávání může o dnešních protestantech a dnešním protestantismu hodně vypovědět: o jeho slabých a kritických místech a o směrech, jimiž radno se nanovo vydat. Nejsa ovšem jazykozpytec, nebudu se jiným vtírat do řemesla, nicméně kratší úvahu nabízím k dalšímu uvážení:
– Senior, seniorát, starší, staršovstvo. Tato terminologie pochází z tradiční společnosti, jejíž autoritou byl moudrý stařec (řecké sloveso presbyteó znamená „být starší/nejstarší/vážený“). To však dávno neplatí (navíc zdaleka ne každý stařec je moudrý a ne každý mladík je hloupý), ovšem terminologie odtud vzešlá žije ze setrvačnosti, tak příznačné pro konzervativní společnost církevních uživatelů jazyka, což se dostává do neřešeného napětí s novější společenskou situací (dnešním, ovšem problematickým, ideálem pro utilitářskou sekulární společnost je spíše úspěšný muž po třicítce). Obecnému trendu neradno přisluhovat, nicméně: nerozlišování stáří a kvalifikace, ač obojí může splývat, znamená nebezpečí pohrdání kvalifikovaností. Navíc členy staršovstev a seniory bývají také osoby mladé anebo takové, které by se vzhledem k nijak pokročilému věku urazily, kdybychom je nazvali starci. (Ovšem – slovům stařec či starý by rovněž prospělo, kdyby vyvanul jejich nelibý odér, který se nově zakrývá slovem senior! Sic!) Ne náhodou u katolíků nevznikají staršovstva, nýbrž farní rady. To stojí za upozornění, protože toto novum si našlo svým způsobem adekvátní a věcné označení. (Již biblický termín biskup, episkopos, je označením kvalifikace, ne věku.)
Komický účin má ale, když se rozvláčně (vazba tří slov je svou délkou v rozporu s nízkou výpovědní hodnotou) a suše řekne: seniorátní den mládeže, jako by navíc starší souvěrci (nechť se prosím neurazí, není to zhola nic proti nim, nýbrž proti neschopnosti diferencovat) byli principem sejití mládeže. Zatímco brněnský termín školka naznačuje, jak záhodno je hledat alternativy.
– A to už jsme u dalšího specifického termínu: kurs. (Mimochodem: poměrně nová vývěska v průjezdu domu v Jungmannově ul. 9, Praha 1, definuje evangelickou mládež tak, že jezdí na kursy a sjezdy. Poněkud bezbarvé, ne?) Totiž: evangelíci se jen a jen školí, jako by církev měla být spíše pedagogickou institucí. Nejde tedy jen o neustálé vtloukání něčeho do hlavy (s tím, že je to většinou někde na venkově a že se ve volném čase dá sportovat a výletovat)? Mimoto se stále dál držíme termínu biblický kurs – ale co takhle zkusit převést tento zavedený termín na vazbu substantiva s přívlastkem neshodným? Je biblický kurs kursem znalosti bible? Nebo kursem bibličnosti? Jakou má jeho označení výpovědní hodnotu?
Speciálním problémem pak je kurs pro laiky a vůbec jakékoli mluvení o laicích – jako by v ČCE nemělo vládnout „všeobecné kněžství“ (jakože příliš nevládne).
– Ale ještě jedna komická okolnost: u evangelíků slovo církevník znamená tolik co věrný a angažovaný člen sboru – pravidelný návštěvník kostela a plátce saláru (což je vůbec pozoruhodné měřítko křesťanskosti!). Zatímco pro katolíky byl církevníkem neblaze proslulý církevní tajemník.
– Vedle toho označení církevní pracovník je jen suše úřední označení, jehož užívání přerostlo hranice církevních úřadů. Hájit je poukazem na to, že se jím označený člověk hlásí ke všednímu lidskému světu a že povýšená výlučnost není na místě, je beze smyslu. Z označení není patrné, zda se jedná o kotelníka nebo o faráře. Kotelník ale je nositelem svého zaměstnání, zatímco farář by se měl hlásit k božímu povolání, které jej v mnohém (v úctě světa, v hmotných statcích atd.) sráží pod úroveň běžnosti – hluboko třebas i pod úroveň běžnosti kotelnické. Co si také myslet o tom, když Evangelický časopis Český Bratr řadí mezi církevní pracovníky vdovy po farářích? (Samozřejmě, nic proti úctě k „ženám statečným“ mezi nimi!)
– Název pro „pobočky“ evangelických sborů kazatelská stanice spíše než společenství evokuje zastávku autobusu, tramvaje, či vlaku, na níž jednou za čas vystoupí farář. Odpovídá tak spíše skomíravému stavu většiny evangelických kazatelských stanic, a chová se tak podobně jako ostatní zmiňované termíny: spíše se blíží požadavku úřední použitelnosti než smyslu, který by jim měl alespoň v ideálním případě náležet. Nechtěně vyjadřují nynější skutečnost, ne však, proč existují či mají existovat.
– S tímto názvem je pak spojen i otazník nad výrazem kazatel. Vypovídá sice o důrazu, jaký protestantismus položil na kázání, nicméně je příliš úzký, tak jako jen kázat nestačí. Farář je označení funkce, která neplatí pro všechny evangelické duchovní. Výrazu duchovní se bohužel leckteré protestantské srdce zpěčuje. Trefný výraz pastor zdomácněl spíš v médiích. Cizokrajně stále působící výraz reverend se bohudíky neujal a podobně bohudíky vymřely nadýmající se tituly dvojctihodný pán a důstojný pán.
– Podobně jako s výrazem kazatel se to má s výrazem modlitebna, jehož slabina spočívá v úzkém vymezení významu evangelických „přednáškových síní“ (ježíšovské označení dům modlitby zní lépe a není pojmem pro chrám, nýbrž výsostným atributem chrámu). Jakkoli modlitba je věc zásadní – kdyby alespoň bylo nemožno se krutě často setkávat s neporozuměním modlitbě a jejím podceňováním. O nic lépe na tom není výraz sborová místnost, suchý a nic neříkající (přísně vzato je sborovou místností vlastně jakákoli místnost v budově náležející sboru, mj. i záchodek).
– Nakonec ještě k prastarému oslovení bratr a sestra: Jak k podloží těchto označení nepociťovat neskonalou vřelost, protože mi evokují pevnost a důvěrnost…! Takové podloží mají už hebrejské a řecké biblické protějšky, kámen úrazu však spočívá v obecném úzu, který z těchto oslovení činí frázovité formule, jejichž zakryté významové podloží navíc málo odpovídá reálnému stavu bratrskosti a sesterskosti. (Trochu podobně se to má s oslovením soudruh, ve své podstatě krásným, ale komunismem zplundrovaným.) Ono oslovení v tom není samo, protože se rovněž mluví o obětavosti, což je zavedený pojem pro příspěvky do sbírek, ačkoli ty s obětavostí mají co do činění jen ojediněle.
Tím jsem dozajista nevyčerpal vše, ale dost na tom, že na tyto nikterak zle míněné poznámky lze očekávat rozzuřené reakce. Např. od těch, kteří si nepřipouštějí pochybnost nad pravidlem, že co je navyklým územ, je samozřejmě správné, anebo nevnímají citové zabarvení výrazů, jež někdy rozjasňuje, často ale také zakaluje i křesťanský a církevní žargon. Ne náhodou se vnější pozorovatel leckterým typicky evangelickým termínům pošklebuje – a tím sám sebe utvrzuje v negaci křesťanství, které neumí prezentovat to, oč mu má jít. Zavdáváme-li tu podnět ke šklebu, jsme v tom tak docela nevinně? Spíše se mi zdá, že takové pohoršení je jen jedním z výhonků, vyrašivších z rozporu mezi ideálem a skutečností, mezi požadavkem a jeho plněním, ale i mezi významem označení a skutečností označovaného. Při bližším pohledu vyjevují takové rozpory různou povahu a genezi věcí. A nevyjevují ji jen u jevů již tradičních, ale i těch, které vyvstávají dnes: Rozporné je například nazvat divadlo Kalich jen proto, že působí v církevním objektu, a proto, že je to jednoduché řešení. Co má společného s kalichem, který je „nová smlouva, zpečetěná mou krví“? Mnohem víc má společného s módním podnikem. Jistě nejde jen o slova sama pro sebe, ale o jejich zhodnocování, o to, že má smysl hledat nová slova jako nové měchy a ty měchy naplňovat novým obsahem. A hledat nové obsahy a s tím také nové výrazy. A tak se opičit po Pánu Bohu, který, aj, všechno tvoří nové.