„Jedním z největších paradoxů doby konfrontace mezi Západem a Východem zůstává skutečnost, že Závěrečný akt helsinské Konference o odzbrojení a spolupráci v Evropě (KBSE), založený sovětskou iniciativou a propagovaný Moskvou jako velké vítězství sovětské diplomacie, se brzy obrátil v účinný nástroj disidentů, jejich nezávislých iniciativ a západních demokracií, a tak se stal zásadním příspěvkem, jenž podkopal legitimitu komunistických režimů východní Evropy a Sovětského svazu.“ Toto „intrikánské“ hodnocení helsinského procesu, citované zde z úst předsedy Nizozemského helsinského výboru J. H. van Roijena, vyzdvihuje neočekávanou nicméně plodnou spolupráci mezi vládami a nezávislými iniciativami v Evropě v posledních třiceti letech. Helsinské dohody se pro komunistické režimy východní Evropy staly čímsi na způsob trojského koně, který spolu s mnoha dalšími faktory přinesl konec diktatury. V tomto zhodnocení není ovšem výslovně jmenována jedna skupina – církve. Často jsou pokládány za skupinu náležející do kategorie občanských iniciativ, byť se samy za něco takového nepovažují. Platí shora citované tvrzení i o církvích ve východní a západní Evropě? Touto otázkou se zabývá Katharina Kunterová v zajímavé studii Církve v procesu KBSE 1968–1978. Otázka, zda církve ve vztahu ke komunistickému světu jednaly správně, je už po mnoho let rozděluje. Mnozí tvrdí (mezi nimi bývalí disidenti), že představitelé církví a pracovníci jednotlivých církví i mezinárodních uskupení (jako např. Světová rada církví) byli při kladení otázek po dodržování lidských práv a svobody (náboženského) vyznání ve východní Evropě přespříliš decentní, vždyť utlačovatelské režimy nikdy otevřeně nekritizovali. Jiní zase říkají, že církve o tom nemohly hovořit otevřeně, neboť hrozilo, že se režim bude „mstít“ bratřím a sestrám ve východní Evropě. Studie Kunterové si jako první všímá tohoto problému ve spojitosti s KBSE.
Při rozvíjení myšlenky KBSE v církvích autorka rozlišuje tři fáze. V první (1952–1972) většina církví a církevních útvarů, jež studie sleduje, více či méně podporovala návrh Sovětského svazu svolat konferenci o stabilitě a bezpečnosti v Evropě. Západní církve se poněkud zdráhaly, vždyť bylo jasné, že Sověti chtějí v západní Evropě dosáhnout uznání svého vlivu a pozice. Církve na Západě i na Východě nahlížely proces jako prostředek, jak upevnit mír. Že povede k definitivnímu rozdělení Německa, pociťovala jako skutečný problém pouze evangelická církev v západním Německu. Obecně vzato byly při srovnání s vládami církve při hledání řešení, jak upevnit mír v Evropě, napřed.
Po uzavření dohody o konání helsinské konference církve – ač nebyly jejími partnery – stály především před výzvou, jak zásadně přispět k jejímu jednání. Mezinárodní církevní útvary procházely zkouškou soudržnosti, vždyť v nich byly zastoupeny církve z Východu i Západu. Přestože evropské církve podporovaly helsinský proces, nebyly schopné sjednotit se na jednoznačných prohlášeních ani požadavcích, týkajících se dodržování lidských práv v konkrétní situaci. To platí zvláště pro periodu po podpisu Závěrečného aktu v r. 1975. Zjevný či skrytý tlak na představitele církví na Východě, aby podporovali ideologické hledisko svého režimu, téměř znemožnil otevřenou kritiku porušování lidských práv jako např. nedostatek náboženské svobody v některých členských zemích KBSE. Představitelé Konference evropských církví (KEK) či Světové rady církví volili ke zlepšení situace církví ve východní Evropě raději cestu tiché diplomacie, čímž probouzely kritiku jak ze strany disidentských skupin v komunistických zemích, tak od radikálních společenství a sdělovacích prostředků na Západě.
Helsinský proces se pro většinu církví v obou částech Evropy ukázal jako větší výzva, než mohou zvládnout. Tento závěr Kunterové bude jejich členstvo asi poněkud šokovat. Autorka se přitom zaměřuje především na mezinárodní církevní organizace a církve v Německu. Ty však představují pouze jeden typ postoje, který církve ve vztazích mezi Východem a Západem zaujímaly. Jistě by bylo zajímavé slyšet víc o postojích některých konkrétních církví – jako např. v Nizozemí – a zvlášť o vztazích neoficiálních či „podzemních“ – tady udržovalo silné vazby napříč železnou oponou mnoho jednotlivců, menších skupin a sborů. Tyto vztahy jak v počtu, tak v intenzitě významně vzrostly v letech osmdesátých. Souvisely nějak s helsinskými dohodami a novými možnostmi, jež přinesly?
Kunterové studie si převážně všímá nekatolických církví. Římskokatolická církev byla díky státnímu statutu Vatikánu přímým účastníkem v procesu KSBE. Nacházela odpovědi, které se někdy lišily od protestantských protějšků. Kunterová si všímá její role při jasné formulaci požadavku náboženské svobody, věci by však pomohlo, kdyby oba tábory porovnala zásadněji.
Souvisely nějak s helsinskými dohodami a novými možnostmi, jež přinesly? Jistě je také zapotřebí hlouběji rozebrat teologické a filosofické předpoklady, které vedly k problematickému postoji vedení mnoha církví a církevních organizací. Proč jim v tom nezabránila jimi vyznávaná teologie solidarity s chudými a nespravedlivě trpícími?
Studie Kunterové umožňuje dobře zdokumentovaný a systematický vhled do dilemat, jak odpovědět na proces KBSE, v nichž se nalézala významná část evropských církví. Kniha poskytuje převážně obraz zklamání, který církve zahanbuje. Naštěstí je studie pouze počátkem souvislého bádání o vztahu církví k dodržování lidských práv v rozdělené Evropě v nedávné těžké minulosti.
Katharina Kunter,
Die Kirchen im KSZEProzess 1968–1978, Stuttgart 2000