S napětím leckdo odpočítával 24. března minuty, kdy začne válka. Mnozí prý měli těžké spaní. Najednou totiž národ začalo prudce zajímat, že jsme v NATO – a že tedy jaksi i naším jménem budou na Bělehrad i jinam padat bomby. Co kdyby Miloševiče – jak už se to ve válce dělává – napadlo oplácet? A co na to Rusko? Kdoví jak tohle skončí – do toho se ti Američané neměli pouštět…
Jak tohle skončí, čekám s úzkostí – i s jistou nadějí, že politici, jejichž rozkazů jsou poslušny armády demokratických států, neužívají těchto armád (a jejich technologické převahy) k arogantnímu předvádění síly, nýbrž jako vskutku krajního řešení. Však jsme taky od nikoho z nich neslyšeli, že by se do toho hrnuli s nějakou nedočkavostí. Spíš se člověk bojí, aby příliš brzy neřekli dost – a hlavně – aby ze svého dost vytěžili skutečné účinky.
Kdy (a jak) to skončí, nevím. Ale zcela jistě vím, že ta válka nezačala o půlnoci mezi 24. a 25. březnem. Zadělalo se na ni před 10 lety, kdy Miloševičova velkosrbská Jugoslávie zrušila kosovskou autonomii. A válečné násilí začalo ve chvíli, kdy jugoslávská armáda vstoupila do Kosova, začala vyhánět jeho obyvatelstvo do lesů a bez skrupulí vůči civilistům (kterými, jak se právě ukazuje, NATO oplývá dostatečně) vraždit nevinné civilisty a vyrábět nové Lidice. My jsme tehdy dřepěli u stejných televizí, kde dnes sledujeme válečné zpravodajství, a s napětím daleko větším sledovali, jak dopadnou naši hokejisté na olympiádě.
Na své dnešní úzkosti nemáme právo – jsou vlastně jen úzkostmi televizních diváků bez paměti. Vždyť kdo z těch, kdo dnes straší důsledky a projevuje náramné obavy o obyvatelstvo Jugoslávie, projevil stejně intenzivní zájem o vyháněné a zabíjené Kosovany? Naši prognostici (vládní i parlamentní) to vědí, proto také mluví tak nestydatě – vždyť mluví k národu ze 70 % zblblému Novou. Své krokodýlí slzy (viz Klausova dikce v pátek 26. 3.) nejspíš adresují voličům, aby se kvůli podpoře NATO náhodou nepropadli v tabulkách popularity. Ale možná je ti protřelí fiškulíni adresují až do Bělehradu, kde tuší možné výhodné poválečné zakázky pro naše krachující Poldovky, Škodovky či Chemapoly.
Tohle všechno se sluší připomenout, než začneme – věrni době, po níž se čím dál víc poohlížíme – zase bojovat za mír.
Tomáš Trusina, 26. 3. 1999