Koncem minulého roku se dožil emeritní synodní senior ČCE Miloslav Hájek sedmdesáti let. Otiskujeme kázání, které v předvečer sedmdesátin pronesl ve Zlíně a děkujeme za souhlas ke zveřejnění v Protestantu.
Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Evangelium podle Lukáše 21,28
1.
Když se toto začne dít – uvádí Pán Ježíš své naučení. Navazuje tím na to, o čem je řeč v předešlých verších: těžká, chmurná, hrůzyplná řeč o válkách, živelních pohromách, divných a úzkost vzbuzujících příznacích. Jako bychom tu viděli před sebou celé dějiny lidstva, až po ten sklonek 20. století, do kterého jsme se narodili my.
Povstane národ proti národu a stát proti státu. Vzdor všemu toužebnému volání po míru, vzdor všem snahám o Společnost národů, o Spojené národy, o všechny možné unie, společenství a rady, kde by se konfliktům předcházelo, kde by bylo možné jednat, posoudit spravedlivě a nezávisle vzniklé spory, kde by bylo možno i zakročit proti těm, kdo chtějí rozpoutat válku – stále jsme svědky, jak propukají nové a nové boje, bez ustání jsou tu spory, protože je tu nesmiřitelná zášť jedněch proti druhým.
A budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor. Denně nám sdělovací prostředky dodávají zprávy o živelních katastrofách, o běsnících požárech a třeskutých mrazech, o smrštích a záplavách, o hladu a nezastavitelných epidemiích – znovu a znovu přicházejí lidé o přístřeší, o všechen majetek i o život. Umíme už vysílat sondy do kosmického prostoru, ale živly vlastní země spoutat neumíme.
Budou se objevovat hrůzy a veliká znamení z nebes. Zde jsme skeptičtí a zdá se nám, že středověký strach z neobvyklých úkazů i odvěké astrologické pověry bychom snad měli už překonat – ale vtom nám začnou hovořit o možném zániku života na Zemi odborní vědci: monitorují postupující zkázu ovzduší, znečištění vod, narušení zdravé plodivé síly země, varují před možným porušením rovnováhy moří a jakými ještě hrůznými důsledky našeho bezstarostného zacházení s přírodou.
A před tím vším vztáhnou ruce na vás. Nechuť ke Kristovým učedníkům, snaha umlčet, otupit nebo zesměšnit jejich svědectví – i to nás provází až do dnešní doby, přesvědčené o tom, jak je osvícená. Poznali jsme i cílevědomé zatlačování církevní práce a šikany těch, kdo se nechtěli vzdát víry; ale i v zemích neomezované svobody žije lidská společnost z docela jiných zdrojů než z evangelia!
Čím vším už musela za těch sedmdesát let života projít naše generace! Pád a zánik státu, který jsme pokládali za svou vlast a milovali ho; potom přišla tyranie nacismu, tak surová, že ti, kdo ji nepoznali, dnes už ani nechtějí věřit; s tím vzápětí bezprostřední válečné ohrožení, bombardování ve městech, partyzánské boje na venkově; potom zase poválečná nuzota; a sotva jsme se začali pozvedat, zase ztroskotal nový rozběh ke svobodě; následovalo čtyřicetileté dusno komunistické samovlády; až konečně přišlo osvobození už téměř nečekané (a mnohými vskutku nedočkané) – ale okamžitě se dostáváme do nových svízelů a zmatků. A mezitím je život pryč, a stín smrti se prodlužuje.
2.
A přece vždy znovu zní do našeho života Kristovo povzbuzení: Napřimte se, zvedněte hlavy.
Nést ozvěnu tohoto adventního hlasu jsem viděl jako svůj úkol po celá desetiletí své práce, na kazatelně i v pastýřských rozhovorech. Dodávat sílu a udržovat nadhled, abychom nepropadali skleslosti, nedali se ochromit beznadějí, nepodlehli zoufalství. Nikdy jsem poslání křesťanského kazatele neviděl v tom, aby posluchače deptal, srážel a uváděl do strachu. Viděl jsem se povolán zvěstovat „euangelion“, dobrou zprávu.
3.
Ale oč opírat dobrou naději? Je přece jasné, že by k tomu nestačil lidský soucit s nešťastnými a laskavost – které jsem ostatně vždycky v sobě v dostatečné míře nenalézal; leckdy se probouzelo i moje přirozené samotářství a chuť obrátit se ke všem zády. Ale i kdybych býval měl lidské dobré vůle nadbytek – co by byla platná ve světě, jaký je, při lidech, jací jsou?
To, co nese kazatele evangelia, aby mohl přinášet radost a posilu, je založeno mnohem hlouběji: Vaše vykoupení je blízko.
Vykoupení – jedno z velikých slov lidské řeči a myšlení. Prvotně jde vlastně o prostou majetkoprávní záležitost: otrok, zajatec, mohl být někým vyplacen ze svého porobeného postavení. Řekl jsem: prostá záležitost – ale umíte si představit, co znamenala pro toho ubožáka? On, který byl zcela připraven o své vlastní lidství, naprosto podroben do služby někomu jinému – najednou zase smí udělat svobodný krok a stát se člověkem mezi lidmi! A tak se toto slovo přeneslo do zásadní roviny. Žijeme v porušeném světě narušeným životem, den ze dne ohroženi a v nejistotě, často v lidské nechuti, zaujatosti, nepřátelství vůči sobě, v nevypočitatelných změnách okolností, které celý náš život rozkolísají, pod stínem nestálosti svého bytí, ubývání sil, nevyhnutelné smrti.
A nejsme toho všeho jenom nevinné oběti! Tak nebo onak spoluutváříme svůj život, ten vlastní osobní, ale i náš pospolitý. Mnoho jsme způsobili svou nešikovností, nepozorností, svým předčasným hněvem, neláskou ke druhým – svým hříchem.
Avšak zvěstuje se nám evangelium: Bůh se nad námi smiloval a sklonil se k nám, aby nás vykoupil. Ježíš Kristus „dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45), a tak jsme jeho obětí „vykoupeni z prázdnoty svého způsobu života“ (1P 1,18).
Toto bylo a nepřestává být moje poselství pro vás a pro všechny, kdo mne kdy slyšeli. Nepřestane to být moje poselství, dokud ještě budu mluvit; neboť v něm je poslední jistota i pro mne samotného. Ježíš Kristus se nám stal „moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1K 1,30).
Ve všech nesnázích a tísních, jak se na nás v životě hrnou a nejednou hrozí nás udusit, přece se smíme napřímit a zvednout hlavu. Není všem dnům konec! Ježíš Kristus je vítěz. Ne rozvrácený svět, ani naše vlastní neschopnost: On má poslední slovo nad naším životem. Amen.