Prožíváme dobu, která se ptá po smyslu naší euro-americké civilizace. Neměli bychom přeslechnout hlasy kritizující tradici kolonialismu a otroctví, kritizující státem legitimizovanou diskriminaci či sovětizovanou normalizaci, tedy státními úřady (krajského, okresního, městského a vesnického formátu) organizovanou manipulaci mediální i společenskou s pomocí armády, policie či lidových milicí (např. Československo po únoru 1948, Hongkong po červenci 2020, Lukašenkovy aktivity v Bělorusko – srpen 2020).
V Anglii a Americe se strhávají pomníky organizátorů otroctví, včetně pomníku Kryštofa Kolumba, a my Evropané se stále naivně ptáme, proč to ti lidé dělají? Proč někteří strhávají a pomalovávají pomníky? Kolumbus je přece hrdina a otevřel brány novověku. S ním jsme přece vstoupili do nové epochy lidstva. Vždycky jsme ho považovali za hrdinu, nikoli za vice-krále, zástupce Isabely a Ferdinanda, iniciátorů genocidy sefardského obyvatelstva. Kolumbus, don Christobal Colona, rozšiřoval španělské království cestou násilné kolonizace a vydělal na tom slušné peníze.
Podobně mexický biskup Las Casas, u nás považovaný za zastánce práv Indiánů: jistě byl ochráncem mexických domorodců, ale zároveň se stal iniciátorem výnosného podnikání, totiž obchodování s africkými otroky. Jak se ukázalo, první obchodní kontrakty podepsal právě mexický biskup, dominikánský mnich Las Casas. Byl to plodný nápad. Bleskově se rozvinul a k Španělům a Portugalcům se postupně přidali Angličané, Nizozemci, Francouzi a další. Trans-atlantský obchod s otroky – požehnaný filosofy i církevními hodnostáři – se od poloviny 16. století rozproudil na plné obrátky. Připojila se též Severní Amerika. První nizozemská loď s černými otroky přistála ve Virginii roku 1622. Pak přebrali taktovku Angličané.
Podobně luterský misionář Hans Egede zahájil roku 1720 spolu s 50 luterány kolonizaci a pokřesťanšťování Grónska. Jeho pomník v Grónsku byl nedávno pomalován a byl označen za rasistického kolonizátora, jistě právem, jak nedávno upozornily Hospodářské noviny.
České země pod vládou Habsburků neměly kolonie. Nicméně, severočeská bižuterie se stala žádanou obchodní komoditou pro obchodníky s otroky na africkém kontinentě v 17. a 18. století, jak dosvědčuje expozice Muzea světového otroctví v Liverpoolu.
Komenského způsob odstraňování mocenských idolů
Bourání soch politických idolů, dobyvatelů a státníků lze konat také sofistikovanějším způsobem. J. A. Komenský v roce 1619 roztříštil neposkvrněnou tvář své milé církve Jednoty bratrské zákona Kristova. Kaje se za pány z Jednoty bratrské v traktátu Listové do nebe. Lituje, že česká podoba otroctví – nevolnické poddanství – je tvrdé, neúprosné, nekřesťanské, jak se tehdy říkalo: antikristovské. Již roku 1617 sepsal celkovou kritiku mocenských manipulativních praktik křesťanských církví, knihu Obrana proti Antikristu (Retuňk proti Antikristu a svodům jeho). Nevolnictví bylo u nás zrušeno až Josefem II. (1781). Robota až 1848, a kdo se chtěl stát svobodným sedlákem, vlastnit nějaké pozemky, musel si je draze koupit. Cena svobody byla krutě vysoká a vesnice měly horší startovací podmínky k podnikání, než obyčejnými sedláky zbohacená šlechta.
Komunistická civilizačně-politická nadřazenost
Pokání Komenského nás vede k podobnému postoji. Nebude nám jedno, jak se v Severní Americe, Anglii, Belgii, Nizozemí, Portugalsku, Španělsku a dalších zemích vypořádávají s dědictvím otroctví a kolonialismu, protože dnešní afričtí a asijští obyvatelé, žijící v euroamerické civilizaci, stále na své kůži pociťují důsledky kolonialismu, mezinárodní diskriminace národů. Nejde o hospodářské důsledky, spíše o xenofobní mentalitu a jakýsi pocit civilizační nadřazenosti bílých obyvatel evropského kontinentu. Komunisté – jako děti evropské civilizace – tento přístup civilizační nadřazenosti převzali a chtěli ji vyvézt do celého světa. Tam, kde se zmocnili vlády, k němu jako dějinní vítězové přidali pocit nadřazenosti nositelů pokrokové ideologie. Domnívali se, že mají legitimní právo trestně právně vymáhat poslušnost této ideologie, za což zaplatilo nejméně 248 lidí svým životem, stovky byly bez soudu zavlečeny do nápravných táborů (viz film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci), tisíce byly rozkulačeny, tj. vystěhovány ze svých statků a ožebračeny. Stovky lidí byly z politických i odsouzeny na kratší dobu do vězení. Tisíce dětí nesmělo z tzv. kádrových důvodů jít studovat. Miliony lidí byly totalitními manipulacemi utlumeny, zastrašeny, a přivykly si na hledání různých úlev a výhod, takže 1,5 milionu členů KSČ těchto výhod využívalo legitimně – zákon jim to povoloval. Ostatní lidé hledali s heslem na rtech: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“
Euro-americká civilizace onemocněla bacilem rasismu
Bacil rasismu a zotročování slabších a bezbranných se šíří křesťanskou euro-americkou civilizací již několik staletí v periodicky se opakujících vlnách. Je zarážející, že v 16. století křesťanští univerzitní učenci, biskupové, včetně papeže vytvořili nauku o méněcennosti některých obyvatel. Bula Sublimis Deus Pavla III. (1537) sice vyhlašovala právo na svobodu, vlastnictví Indiánů a jiných národů, nicméně z logiky teologické terminologie vyplývalo – alespoň v interpretaci teologa Francisco de Vitoria – že Indiáni disponují rozumností, tak jako protestanti, a lze s nimi tedy obchodovat. Moudrost však nemají, ale je možné je převychovat, přivést k spasitelné moudrosti. Třeba i násilím, dodávali někteří další interpreti. Náboženské rozpory se stupňují, schyluje se k masakru noci Bartolomějské noci a o několik desítek let později k Třicetileté válce.
Právě katoličtí, anglikánští, protestantští křesťanští vzdělanci, hospodářsky zdatní a vynalézaví, vymysleli po několik staletí perfektně fungující trans-atlantský obchod s otroky,
Byl to tedy podnik vskutku ekumenický. Od poloviny 16. století do poloviny 19. století to byl legální a výnosný obchod, jak dokumentuje Muzeum světového otroctví v anglickém Liverpoolu.
Pro křesťany by měl být Liverpool stejně významnou destinací, jakou pro katolické křesťany představuje poutní místo Compostela nebo pro jiné tzv. svatá země, v níž žil Ježíš Nazaretský, Josef a Marie.
Pro křesťany by mělo být Muzeum světového otroctví poučením, že křesťanská Evropa v součinnosti s křesťanskou Severní i Latinskou Amerikou pro své blaho rafinovaně zneužily a bohatě zúročily otrockou práci afrického obyvatelstva. Město Liverpool mělo 40% podíl na celosvětovém obchodu s otroky. Proto někteří liverpoolští bílí i barevní Angličané na počátku 21. století vybudovali Muzeum světového otroctví, jako výraz kritiky euro-americké civilizace. A též jako výraz prvního kroku k pokání za znásilňování a zabíjení v 16.–19. století. Nejméně 10 milionů Afričanů bylo zotročeno. Různí se odhady, kolik milionů černého obyvatelstva se stalo potravou žraloků, protože nevydržely útrapy transportů na otrokářských lodích z liverpoolských a jiných loděnic. Došlo ke zničení milionů životů, zřejmě víc než zničil holocaust (šoa) ve 20. století, alespoň podle generálního tajemníka Světové rady církví Philipa Pottera (1977 Göttingen), který pocházel z Karibiku. Právě v Karibiku křesťanští dobyvatelé během pětadvaceti let zlikvidovali 3 miliony nepoddajných pohanů, tedy původních amerických obyvatel. Celý civilizační masakr s klidným svědomím zastřešili křesťanskou ideologií vítězícího Krista. Proto jeden karibský ostrov nazvali San Salvador, Ostrov Svatého Spasitele, a jiný zase Dominica, tj. Ostrov Páně, tj. centrum nynější Dominikánské republiky (viz Theo de Boer).
Nové formy otroctví
O nových formách otroctví svědčí žurnalisté, kritizující Indii, Čínu, Kongo a další země.
Hongkong byl nedávno postižen novými zákony, které jsou velmi podobné zákonům vydaným československými komunisty na podzim 1948, které bez soudu přivedly mnohé do nápravných táborů nebo byli odsouzeni k dlouholetému vězení či popraveni za své nekomunistické smýšlení. Angličtí novináři (The Guardian) stále upozorňují na nelidské poměry v čínských převýchovných táborech – Ujguři i křesťané jsou mučeni a násilím vyučování novému myšlení, novému ateismem pokřivenému náboženství. Křesťané obdrželi přetransformovanou Bibli do nové formy vyznání, které je v souladu s čínskou komunistickou ideologií.
Zřejmě nyní chápeme, že je důležité pěstovat kulturně-hospodářské kontakty se svobodymilovným Tchajwanem, protože i tam žijí protestanti. Evangelická teologická fakulta v roce 2003 pozvala do Prahy na mezinárodní konferenci tchajwanského děkana teologického semináře Then Nam Jou z města Ju-Šanu. Přednášel o tom, jak se presbyteriáni zapojili do obrany lidských práv proti čínskému státnímu vlivu v posledních třiceti letech.
U nás se také vyrovnáváme s minulostí. Připomínáme si zločiny komunistů po roce 1948 – popravu členky smíchovského sboru doktorky Milady Horákové a stovek dalších, statisíců kulturně nábožensky a hospodářsky diskriminovaných, ožebračených, tj. rozkulačených. Vzpomeňme též na násilnou sterilizaci romských žen za normalizace. V 90. letech u nás docházelo k odstraňování soch Lenina, Stalina, natírání tanku na růžovo. Nedávno byla odstraněna socha maršála Koněva, jemuž komunisté postavili oslavnou sochu až za normalizace, kdy už měl na svědomí potlačení maďarského povstání proti komunismu v roce 1956, a také se podílel na přípravě potlačení pražského jara 1968.
Touha po nové spiritualitě a nové společnosti
Vedle toho vznikají sloupy nové – třeba Mariánský na Staroměstském náměstí v Praze, který prý není oslavou porážky protestantismu po Bílé hoře, jak tvrdí někteří členové Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století. Kamenný pohled Panny Marie však není obrácen bohoslužebným způsobem k východu, tedy k některému z oltářů svatého Týna, popř. k husitskému vyobrazení utrpení Krista – k Týnské kalvárii. Marie hledí k popravnému místu 27 českých pánů.
Že by byl pohled Marie výrazem smutku a pokání za popravu protestantských protivníků?
To si nejsem jist, ač na současném sloupu pobíjení protestanti zobrazeni nejsou.
Mariánský sloup je jistě oslavou barokní zbožnosti, která je dnes mezi některými katolíky opět populární. Jde o poutnickou zbožnost, kterou Jan Amos Komenský kritizoval jako slepou uličku v dějinách spirituality (Labyrintu světa a ráji srdce či Retuňku proti Antikristu a svodům jeho). Kvůli dějinnému vítězství spirituality reprezentované mariánským sloupem se nemohl již nikdy vrátit do vlasti a musel zůstat věčným exulantem, aniž by něco ze svého učitelství a kazatelství směl uplatnit v českém království.
Biblická tradice, otroctví, nové formy otroctví
Dopis apoštola Pavla Filemonovi by nás měl inspirovat k podobné sociální citlivosti jako členy sboru a otrokáře Filemona i sestru Apii. Přijali bývalého otroka Onezima do svého společenství a chovali se k němu jako k bratru v Kristu. Pavel dopisem naznačil, že problém svobody a zotročování, problém rovnosti a důstojnosti všech lidí je závažným křesťanským tématem.
Apoštol Pavel jednoznačně odmítá všechny formy pohrdání a společenské diskriminace, proto Onezima nazývá lidskou bytostí a bratrem v Kristu.
Pavel tak pro křesťany duchovně-teologickým způsobem zboural instituci otroctví. Komenský Listy do nebe zboural nadřazenost šlechty i církevních funkcionářů. Martin Luther King ozřejmil, že je-li nějaký státní zákon diskriminační a nespravedlivý, pak se nesmí dodržovat. King odmítá nové formy zotročování a diskriminace – militantních ateistů i konzervativních věřících (Americký sen). Božena Komárková s Ladislavem Hejdánkem úspěšně doložili, že lidská práva a svobody mají své kořeny v evangelijní tradici.
A my čtenáři, zejména my věřící čtenáři, bychom se měli kajícně přidat k těm nemnohým, kteří v průběhu 2 000 let různé formy zotročování odmítali a milovali bližního jako sebe samého.