Neztrácet zájem

Číslo

O současné podobě izraelsko-palestinského konfliktu s Mikulášem Vymětalem, jedním z evangelických farářů, kteří v 90. letech studovali na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě; letošní prázdniny strávil v Izraeli.

Ve sdělovacích prostředcích se často objevují zprávy z Izraele. Používají se v nich různé pojmy, v nichž je někdy těžké se orientovat – Izraelci, Palestinci, Židé, Arabové, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, uprchlické tábory, zóna A, B a C. Mohl bys je trochu utřídit?

Jak známo, stát Izrael vznikl jako produkt občanské války v bývalé britské kolonii Palestině roku 1947 na území, které se podařilo ubránit či dobýt armádě vznikajícího židovského státu, v níž ovšem kromě Židů sloužili i Drúzové, Čerkezové a někteří křesťanští dobrovolníci. Stát Palestina tehdy nevznikl – část území, na němž měl být, anektoval Izrael, druhou část Jordánsko, malé plochy Egypt (dnešní „Pásmo Gazy“ – celkem 363 km2) a Sýrie (nikoliv Golany, které Sýrii patřily do r. 1967, nýbrž malé území u břehu Kineretského jezera). Většina arabských obyvatel (asi 600 000) tehdy z území vzniklého Izraele uprchla či byla vyhnána, takže v Izraeli zbylo jen asi 150 000 Arabů, pozvolna se integrujících do izraelské společnosti. Velkou césurou izraelských dějin byla Šestidenní válka r. 1967, během níž Izrael dobyl třikrát větší území, než měl do té doby – část Jordánska na západ od řeky Jordánu (toto území je ve sdělovacích prostředcích nazýváno Západní břeh Jordánu), syrské Golany a celý Sinajský poloostrov, který ovšem Izrael později vrátil Egyptu (s výjimkou tzv. Pásma Gazy).

Dnes tedy žije v Izraeli (používám toto označení pro „židovský“ stát bez Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy) asi 5 miliónů židovských obyvatel a 1 milión izraelských Arabů (většinou se sami nepočítají za Palestince), z nichž je asi 80 % muslimů a 20 % křesťanů. V Palestině (tedy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy) žijí necelé 4 milióny Palestinců, z nichž se 98 % hlásí k islámu a 2 % ke křesťanství. Kromě toho v ní žijí v počtu několika set ještě představitelé dalších náboženství – Samaritáni a ultraortodoxní, protisionisticky zaměření Židé z hnutí Neturej-Karta. Na území Palestiny se nachází také asi 200 židovských osad, v nichž žije přibližně 200 000 osadníků (to je ovšem starý odhad, za poslední rok jejich počet značně klesl). Kromě toho žije ve světě ještě dalších 8 miliónů Židů a 4,5 mil. Palestinců – to jsou převážně uprchlíci z doby první izraelské války z let 1947–48 a jejich potomci, žijící v uprchlických táborech v Libanonu, Sýrii a v menší míře v Jordánsku. Některé uprchlické tábory – se značně vyšším standardem bydlení – jsou i na území Palestiny.

Izrael má za sebou dvanáct měsíců palestinské intifády. Jak vnímáš rozdělení sil v tomto konfliktu?

Blízkovýchodnímu konfliktu rozumím jako národnostnímu konfliktu dvou států – existujícího státu Izrael a vznikající Palestiny. Společnost v obou státech je však názorově rozdělena, a tak vnímám hranice konfliktu především mezi těmi, kteří chtějí uzavřít mírové dohody a nechat vzniknout stát Palestinu, a těmi, kteří jsou proti tomu. Tak stojí podle mého pochopení na jedné straně barikády Organizace za osvobození Palestiny v čele s Jasírem Arafatem, izraelské politické strany Merec a Avoda, Šimon Peres, Ehud Barak, palestinští i izraelští křesťané, kdežto na druhé svorně bok po boku izraelští pravicoví extremisté, teroristické organizace Hamas, Islámský džihád a Hizbaláh a velká část evangelikálních a letničních křesťanů na celém světě.

V létě jsi v Izraeli pobýval. Jaká tam nyní vládne atmosféra?

V době, kdy jsem tam byl na dovolené, se dala nálada na obou stranách přirovnat k pocitu člověka, který běží dlouhou cestu do kopce, neví, jak velký kus cesty ho ještě čeká, a právě ta nejistota ještě zvětšuje jeho únavu. K tomu se pojilo také opakované zklamání z mírových rozhovorů i nad tím, že se zdá, že svět (včetně tradičního „mírotvorce“ Ameriky) na blízkovýchodní konflikt zapomněl. Ilustruje to dobře článek v levicovém intelektuálním deníku Haárec, nazvaný „Zapomněli nás doma“. Po každém teroristickém (či odplatném) útoku se, stejně jako dříve, zdvihne vlna emocí. Zatímco dříve však působila v izraelské i palestinské společnosti jako její tmel, nyní se projevuje především národní depresí. Dnes (28. 9.) se však po včerejším podepsání izraelskopalestinských dohod zdá, že okamžik uzavření mírového dojednání se snad konečně přiblížil.

Konflikt bývá uváděn jako evidentní příklad střetu islámského a židokřesťanského světa. Souhlasíš s takovým hodnocením?

To je jednoznačně nesprávné hodnocení konfliktu. Přes časté operování náboženskými pojmy se jedná především o sekulární střet dvou nacionalismů – izraelského a palestinského. V izraelské armádě slouží také muslimové – Drúzové a Čerkezové – kteří bývají ve zvýšené míře nasazováni ke strážní službě právě u „svatých míst“ islámu. Naopak palestinští křesťané mají na svůj počet nepoměrné zastoupení ve správních orgánech Organizace za osvobození Palestiny (ostatně Jasír Arafat navštěvuje se svou křesťanskou manželkou nejméně dvakrát ročně Baziliku Narození Páně v Betlémě).

V životě většiny obyvatel Izraele a Palestiny nehraje náboženství významnější roli. Jak Izraelci, tak Palestinci patří na poměry Blízkého Východu k nejsekularizovanějším národům.

Méně známé je naopak to, jak se představitelé různých náboženství snaží o znovunastolení míru na Blízkém Východě. Tak např. 28. 12. 2000 se v Jeruzalémě na pozvání vrchního sefardského rabína Izraele Elijahua BakšiDorona setkalo asi 20 předních rabínů a šejků z celého Izraele k diskusi o možnostech „nábožensky založeného“ mírového procesu mezi národy ve Svaté zemi.

V Izraeli působí Mezináboženská organizace (The Israel Interfaith Association), která od vypuknutí intifády pořádala už celou řadu mezináboženských setkání a seminářů, spojených s modlitbami za mír. Uvedu zde alespoň některé myšlenky, které při nich zazněly: „S každým zabitým člověkem je podle víry všech tří monoteistických náboženství zničen Boží obraz. Náboženství se pokládá za příčinu války, zatímco všechna tři věří ve svatost lidského života. Proto by se měli integrovat do mírového procesu také náboženští vůdcové.“ (r. Jicchak Bardea, vrchní rabín Ramat Ganu a člen Rady vrchních rabínů Izraele); „islám obsahuje prvky, které mohou být základem pro mírové soužití a vzájemný respekt mezi lidmi: … Víra na všechny proroky a všechny božské knihy, které zveřejnili. (viz Korán, Súra 2, 285) … Svoboda náboženství a svobodná volba víry. ‚Ať není žádný nátlak ve víře‘ (Korán, Súra 2, 284) … Krása dialogu: ‚Zvi k cestě svého Pána s moudrostí a … diskutuj s nimi nejlepším způsobem‘ (Korán, Súra 41,34) … Láska ke všem lidem: ‚Ó lidé, vizte, stvořili jsme vás z jednoho muže a jedné ženy, a utvořili jsme z vás národy a kmeny, aby jste se navzájem poznávali. Hle, ten, koho si Alláh nejvíce váží, je ten, kdo se z vás bojí Boha.‘ (Korán, Súra 49,14).“ (šejk Uda Mohammed Sharif, immám Ahmaadiovy mešity); „V koexistenci je nutno vidět náboženskou hodnotu“ (rabi Dov Maimon).

Smutná je role, kterou při blízkovýchodním konfliktu hrají křesťané. Značná část se jich o konflikt nezajímá, jako by muslimové a Židé ani nepatřili do kategorie bližních (viz. L 10,33). Naopak ti, kteří se o spor zajímají, jako by nevnímali, že jejich bližní jsou i na druhé straně konfliktu, než je ta, jíž „drží palce“. Tak evangelikální křesťané z celého světa finančně podporují izraelskou okupaci Palestiny a naopak některá prohlášení Světové rady církví jsou nereflektovaně antisionistická.

Říkáš, že Palestinci patří k nejsekularizovanějším arabským národům. Sekularizace v euroamerickém prostoru ovšem historicky znamenala, že křesťanství přestalo mít privilegované postavení uprostřed společnosti. Sekularizace otevřela prostor pro svobodu a pluralitu. Není přesně tohle věc, která v islámskoarabském světě – včetně Palestiny – zatím chybí?

Na arabský svět nelze hledět prizmatem západoevropské představy o tom, co je to demokracie a pluralita. Palestinci patří mezi Araby k nejvzdělanějším národům (v Palestině je např. 7 univerzit a 4 další vyšší školy) a stupeň svobody a plurality podle mého názoru výrazně předstihuje např. nedávnou situaci na Slovensku a současnou v Bělorusku. Problémem Palestiny je korupce ve vyšších kruzích OOP, projevující se převážně nepotismem, a určitá bezbrannost proti teroristickým organizacím, operujícím na území Palestiny.

Jásot, s kterým přivítali Palestinci teroristický útok na USA, ovšem vyzníval velice jednoznačně…

Jednalo o výstřelek marginálního charakteru, jehož význam byl nafouknut sdělovacími prostředky. Na čtyřech místech Palestiny demonstrovalo celkem asi 3 000 lidí, což je méně než 1 promile jejích obyvatel. Jasír Arafat naopak vyjádřil svou hlubokou lítost nad událostmi, k nimž došlo. Když jsem v den útoku sledoval internetovou diskusi na serveru iDnes, překvapilo mne naopak množství nenávistných českých reakcí typu „dobře jim tak, to mají za to, že bombardovali Jugoslávii.“ Myslím, že procento lidí, radujících se z neštěstí druhého, je v každém národě přibližně stejné. U Palestinců je tato reakce díky jejich historické zkušenosti trochu méně odsouzeníhodná než u Čechů. Surově řečeno, pár facek by si za své chování zasloužili spíš někteří Češi než Palestinci.

Vidíš nějakou perspektivu vyřešení tohoto konfliktu?

Odmyslímli varianty různých „konečných řešení“, která propagují extrémisté na obou stranách (transfer Palestinců či zahnání Židů do moře), vidím nejméně špatné řešení v dokonalém rozdělení území mezi dva státy – tedy vznik státu Palestina, do něhož bude kromě Západního břehu a Gazy patřit i Východní Jeruzalém a část jeruzalémského Starého města (křesťanská a muslimská čtvrť). Ani to však není dokonalé řešení, protože problém Palestinců žijících v uprchlických táborech v různých arabských státech zřejmě žádné krátkodobě dosažitelné řešení nemá.

Můžeme dnes – jako protestantští křesťané v Čechách – přece jen nějak přispívat k řešení konfliktu – nebo jsme odsouzeni trpně sledovat, jak se tento konflikt povleče – eventuálně bude stupňovat – dál?

Domnívám se, že první, co je křesťan dlužen ostatním lidem, je to, že je bere vážně i v jejich utrpení a má o ně zájem – ať už tím, že zkoumá jejich situaci, nebo že se za ně modlí (1 Tim 2,1). Z toho zájmu pak vyrůstá i nalézání možností ovlivňovat situaci těmi prostředky, jež jsou v jeho dosahu. V době „globální vesnice“ nelze říci, že ten, kdo je ode mě daleko, proto není mým bližním. V České republice existuje několik organizací, které mají ve středu svého zájmu inkriminovanou oblast – Společnost křesťanů a Židů, Společnost přátel Izraele, Společnost Palestinců v Čechách. Jak izraelské, tak palestinské velvyslanectví navíc vydává informace o svém pohledu na věc. Kdo se tedy chce informovat, má dost možností.

Druhou otázkou je, co lze dělat prakticky. Domnívám se, že jedním z řešení je cílená finanční podpora Palestiny (tedy nikoliv „poskytování almužny“). Rozdílná sociální situace obou národů nepochybně přispívá k vzájemnému napětí. Pro turistu to znamená při výletu do Izraele navštívit také Palestinu a užívat tamních služeb (když jsem např. byl v létě v Jerichu, velice srdečně mě tam vítali jako prvního turistu po mnoha měsících).

Podnikatelé mohou hledat možnosti obchodu s Palestinou (některé palestinské produkty za to opravdu stojí – např. banány z Jericha, ručně barvené látky a řemeslnicky zpracované výrobky z kovu).

Pro Protestant a Zpravodaj Společnosti křesťanů a Židů připravil Tomáš Trusina.