Narozeniny Jany Pivoňkové a svratoušské pátky
V letošním roce byla v českých médiích věnována nebývalá pozornost 30. výročí Charty 77 a lidem a událostem s ní přímo i nepřímo souvisejících. V Protestantu jsme nedávno připomněli někoho, kdo jako by na první pohled do tzv. disentu nepatřil, a přesto vykazoval nejen podobnost, ale i souvislost s myšlenkami Charty – prof. Jaromíra Procházku a jeho ojedinělé, napínavé a právě přes minulost k přítomnosti a budoucnosti směrující kurzy dějin v přírodě (Pt 1/07).
Nedávno se sešla řada přátel – někteří také z tzv. bývalého disentu a někteří vůbec ne – u příležitosti 60. narozenin Jany Pivoňkové. Velmi zajímavé svědectví o lidech, době i jubilantce si můžeme přečíst v knížce „Ženy z fary“ (Kalich 2006). Na tomto místě chci neuměle a opožděně vyslovit co nejupřímnější narozeninová přání. Máme radost, že mezi námi je milá a přátelská Jana, tak jak jsme ji znali před lety na Vysočině, a přejeme jí hodně sil, zdraví, energie, radost z toho, co dělá a Boží požehnání. A patří jí i zvláštní dík za to, že do našich někdy poněkud stereotypních či tradičních evangelických kruhů přináší důležité důrazy židovské víry.
Po Janině úvodním povídání hosté hlasitě vzpomínali. Připadal jsem si jak koncem 70. a začátkem 80. let na Zbytově nebo na Širokém Dole nebo na faře ve Svratouchu. Některé vzpomínky a tváře připomínaly a zpřítomňovaly to, o čem někteří mluvili. Jak se tehdy vzájemně podporovali někteří faráři zejména na Vysočině; některým byl odňat státní souhlas velmi brzo, některým později, jiní byli pod stálým tlakem… Ale na to by mohli zavzpomínat oni sami. Já jsem v té době místo studií pracoval v továrně a jako velmi mladý rádoby disident jsem viděl v každém tajném sjezdu farářů bez souhlasu, příznivců Nové orientace a dalších jakousi naději i pro sebe.
Jubilantce patří dík i za svratoušské pátky. Pořádali je manželé Pivoňkovi na přelomu 70. a 80. let a bez jejího souhlasu, podpory a spoluvytváření příjemné atmosféry by to nebylo možné. Na faře ve Svratouchu se dělo něco svým způsobem příbuzného zmíněným vzdělávacím kurzům prof. Procházky. Bohdan Pivoňka (současný hlavní kaplan Vězeňské služby ČR a můj nadřízený) patřil k těm farářům a signatářům Charty, kterým nebyl odňat státní souhlas jako některým jeho přátelům a sousedům. Ale i přes Damoklův meč dával všanc „svoji“ faru, kam se jednou za měsíc nebo dva v pátek večer sjíždělo asi 25 lidí, aby si poslechli přednášku nebo drama, podiskutovali a pobyli spolu.
Známé byly pražské bytové semináře a dodnes se vzpomíná na Zbytov, ale byla by škoda, aby se pozapomnělo na Svratouch. Jak to tedy bývalo. V pátek večer se dalo dobře dojet na Vysočinu jak z Prahy, tak z Brna. S Martinem Šimsou přijížděli z Brna a okolí lidé z „klasického“ undergroundu a další, z Prahy a z Vysočiny „evangelická mládež“, ale i pár katolíků i jiní. Mnozí z nich by se jinde sotva potkali.
Po osmé večer začínal program. Z bližšího okolí přednášeli např. Tomáš Bísek, pak Jan Šimsa, ale také František Bublan, kněz čerstvě bez souhlasu, adventistický teolog a hebraista Jiří Beneš. Do Svratouchu dorazila postupně i plejáda lidí poměrně známých: do světa filosofie nás pozval Ladislav Hejdánek, Radim Palouš (po hádce vznikla pohádka – při jeho povídání bylo naprosté ticho), Ivan Klíma představil zajímavou hru o Franzi Kafkovi, přijel Milan Balabán se svým „teologickým nic“, myslím že i evangelicky mystický Alfréd Kocáb. Nezapomenutelný byl neortodoxní až nekatolický pohled Václava Malého na transsubstanciaci nebo zádušní mše. Už si nevzpomínám přesně, ale ve Svratouchu se objevil snad i Josef Zvěřina.
Po hlavním příspěvku hosta se rozvinuly zajímavé diskuse, a to z velice rozdílných pozic. To bylo velmi cenné. Seděli jsme, na čem se dalo, hlavně pak na zemi, někteří poslouchali i v leže. Vytvořilo se takové zvláštní společenství, pokaždé trochu jiné, ale vždycky nám bylo dobře. Kolem půlnoci začali lidé postupně uléhat ve spacácích. Ale ještě před tím tajemně tiše koloval papírek s datem příštího setkání. Diskuse i společenství pak pokračovalo při snídani a někdy ještě i při obědě. Mnozí jsme také velmi ocenili, že jsme mohli přivést lidi, pro které takováto akce byla něco přímo objevného. Když pracovní týden končil ve Svratouchu, vždycky jsem těšil a poté jsem zase měl nějaký čas o čem přemýšlet nebo mluvit.
A tak u příležitosti jubilea Jany Pivoňkové děkuji jí i jejímu manželovi a přeji Dobré od Hospodina.
Dovětek: Oslava probíhala v pronajatém salonku Vězeňské služby nedaleko pankrácké věznice. Na konec zmíním vzpomínku možná nejvýznamnější. Bratr jubilantky, Ondřej Šebesta nám pověděl, jak jako malé děti chodili jeden čas s tatínkem do těch míst dívat se za zeď věznice, kde byla jejich maminka.
V Praze před Velikonocemi 2007