Třicáté výročí sametové revoluce je čas vzpomínání a také čas bilancování. Bylo tomu tak i v minulém čísle Protestanta. Pokud jde o ono bilancování, ztotožnil jsem se s články Martina Šimsy a Tomáše Bíska, k nimž nepřidám nic než několik drobností. Nejprve předkládám část svých odpovědí do ankety, o které jsem byl požádán jedním mládencem:
Jak jste vnímali události roku 1989?
S manželkou Dorkas jsme události v roce 1989 vnímali silně, byli jsme jejich účastníci. V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl poslancem na synodu Českobratrské církve evangelické v Praze, ačkoliv jsem jako farář bydlel v Rumburku. Proto jsem měl okamžitě informace o zbití studentů na Národní a potom nepřetržitý přísun dalších informací. Listopadové události jsem vnímal jako překvapivé a pozitivní. Když jsme s Dorkas byli v Praze na mnohasettisícové demonstraci na Letenské pláni, kde na tribuně mluvila řada lidí, kteří ještě před pár dny nemohli vůbec veřejně vystoupit, například Václav Havel, Václav Malý atd., a když z té tribuny Hutka (který se kvůli tomu právě vrátil z emigrace) zpíval a dav s ním „Krásná je zem…“ – písničku, kterou jsem dobře znal z pololegálních sejití evangelické mládeže (zejména na Zbytově), tak jsem radostí brečel, že jsem se toho dožil. A samozřejmě jsem se potom v Rumburku zapojil do následujícího dění.
Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu?
Po listopadových událostech následoval čas „dobré nálady“, který trval řadu měsíců, snad i první léta (jak pro koho). Padala totalitní omezení, česká společnost se stávala mnohem svobodnější než za komunistů. To vše se prostě dělo v logice návratu do svobodnějších poměrů, ne že by před listopadem všechno bylo potenciální opozicí detailně naplánováno, očekáváno. Takže mluvit o očekáváních, ať více, či méně zklamaných, jak se to dnes dělá, není zcela věcné. Ostatně, i když vidím dnes okolo sebe řadu negativních jevů, které naši společnost poškozují, ba ohrožují, tak mám za to, že jsme stále svobodná společnost. Lepší, než mluvit o zklamaných očekáváních, je nezapomínat, že stále znova je třeba bránit svobodnou a spravedlivou společnost; například fungující právní stát s dělbou moci, svobodná média, občanskou společnost, ke které nedílně patří dnes pomlouvané neziskovky; ohrožení vidím také ve volání po „vládě pevné ruky“ a v extremistických politických hnutích (při čemž za nebezpečnější aktuálně považují nacionalistický extremismus).
Pokud jde o Českobratrskou evangelickou církev, Tomáš Bísek pověděl mnohé důležité. Já opět připojím jen nějakou drobnost. Ve svobodných polistopadových poměrech bylo možné se v naší církvi zabývat novými činnostmi. Například vydávat svobodně časopisy, zorganizovat několik dodnes fungujících nakladatelství atd. A vznikla Diakonie, do jejíž práce jsem se zapojil i já. Popíši, jak to pro mne začalo: Po návratu Sváti Karáska ze Švýcarska jsem s ním jednou jel v autě a povídali jsme si. Říkal jsem: „V nastávajícím čase dál budu rád farářem, budu kázat, dělat biblické hodiny, učit děti, jezdit na akce s mládeží a navštěvovat lidi ve sboru. Jako před revolucí. Nebude už ovšem třeba jezdit na pololegální srazy, kam bylo možné zvát i řečníky, kteří na veřejnosti nesměli mluvit, vše bude nadále probíhat bez problémů svobodně. A také už nebude třeba utajeně převážet samizdaty a knížky vydané v cizině, vše bude možné si snadno pořídit. Takže takovým věcem už nebude potřeba se věnovat.“ A položil jsem Sváťovi otázku: „Myslíš, že se objeví nějaké nové možnosti, kterým by bylo dobré se věnovat?“ A Sváťa odpověděl: „Bude možné se věnovat sociální činnosti“ (za minulého režimu byla sociální činnost církví státní správou velmi omezena). Po nějakém čase budoucí ředitel střediska Diakonie ve Dvoře Králové nad Labem bratr Stanislav Štěpař, který tehdy pracoval ve vedení jedné fabriky a který byl též člen staršovstva, při klábosení po zasedání staršovstva říkal, jak ho to v jeho podniku netěší, že kdyby byl trochu blíž Náchod, tak by tam šel pracovat na stavbu Diakonie (ta se tam už nějaký čas budovala). Vzpomněl jsem si na hovor se Sváťou, napadlo mne, že by i dvorský sbor mohl vybudovat sociální zařízení, tedy Diakonii. Při čemž mi bylo jasné, že hlavní odpovědnost bych nemohl mít já (chtěl jsem mít čas na farářování), že to musí být někdo jiný. A protože jsem měl za to, že bratr Štěpař by byl schopen takovou odpovědnost na sebe vzít, zeptal jsem se ho při návštěvě u něj doma, zda by do toho nešel. Nechal si trochu času na rozmyšlenou a pak se rozhodl, že do toho půjde. Předložili jsme tedy věc na staršovstvu, všichni souhlasili. Dvorské středisko vzniklo a pracuje. I na dalších místech vznikla střediska Diakonie ČCE. Jako pozitivní vidím, že ČCE a její Diakonie vědí, že patří k sobě, že se o sebe navzájem zajímají. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým Zákonem jsem znovu a silně pochopil, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, pro členy církve, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi všech lidí jako dětí Božích, vizi mně velice drahé.