Autoři výzvy KAIROS 98 vydali v těchto dnech dokument č. 2/1999, který je příspěvkem do současné diskuse o vztazích státu a církví. Otiskujeme ho v plném znění.
V současné době se otevřela i na oficiální úrovni diskuse o církevním majetku. Považujeme za svou povinnost se k této tématice vyjádřit, byť zatím jen rámcově. Jde nám o principiální křesťanské postoje a nemáme ambici popsat všechny aspekty problému.
Oceňujeme příznivé postavení církví a jejich aktivních členů ve veřejném životě. Protože je zaručena svoboda vyznání a stát deklaruje konfesní neutralitu, tedy rovnost všech vyznání před zákonem, jeví se ostatní problémy vztahu státu a církve jako druhotné. Jsou to problémy, které lze řešit a vyřešit. Nemají být nevhodně politizovány a přeceňovány.
V rámci současné náročné diskuse o těchto druhotných skutečnostech vyjadřujeme svůj postoj v několika následujících bodech:
a) Rozhodně se bráníme pojetí, které se několikrát objevilo v prohlášeních i předních církevních představitelů, podle něhož by evangelizace, tj. hlásání radostné zvěsti, závisela na církevním majetku. Evangelium našeho Pána Ježíše Krista není závislé na držení kostela, pole či lesa, na tom, zda jsou služebníci církve placeni státem či nikoli, na tom, zda odluka církve od státu má tu či onu podobu. Evangelium je možné (a dokonce nutné) hlásat nezávisle na „zabezpečení“, které stát může církvi poskytnout, nebo které si církev může obstarat sama.
To, že se církev angažuje na poli charitativním a sociálním a že k tomu potřebuje finanční i hmotné prostředky, nijak neruší naše tvrzení. Provozování církevních školských, zdravotních a sociálních ústavů je i dnes financováno za účasti církví, státu, pojišťoven, nadací a jednotlivých občanů. V tom lze pokračovat a je možné konkrétně o další podobě těchto aktivit jednat.
b) Vybízíme důrazně církevní představitele, aby při všech jednáních vzali vážně v úvahu nejen minulá práva a současné potřeby, ale především centrální poslání církve. I když tato jednání budou vycházet také z nezaujatě zjištěných historických a právních skutečností a ze zahraničních zkušeností, měli by církevní představitelé hledět směrem k budoucnosti. V delší časové perspektivě je nemyslitelné, aby služebníci církve byli placeni ze státního rozpočtu. Je to nemravné vůči těm, kdo se k církvi nehlásí a nechtějí ji podporovat tímto způsobem. Při současných hospodářských perspektivách je jen obtížně představitelné, že by církev hospodařila na vráceném majetku, především zemědělských statcích. Její představitelé by měli jasně vidět krizové jevy současné církve (katastrofální pokles počtu praktikujících, ztrátu důvěryhodnosti v očích veřejnosti, hluboké koncepční rozpory, nenaplněné kláštery a semináře, nefunkční farní strukturu), jejichž příčiny nezávisí na materiální vybavenosti církve, a usilovně by měli pracovat na její obnově či reformě.
c) Vše, co konáme, by mělo být prodchnuto vírou a nadějí. Výjimkou nemá být ani jednání církve o uspořádání vztahů se státem a o majetku. Církvi sluší spíše klidná, trpělivá poloha, která se nedá vydráždit k ukvapeným prohlášením a reakcím. Uznáváme, že církevní představitelé musí často čelit předsudkům a neznalosti, především v médiích. To je ovšem právě prostor, kde se mají jako křesťané osvědčit, mimo jiné nasloucháním argumentům a snahou o pochopení jiných, třeba opačných stanovisek. Je nekorektní připisovat minulým vládám nebo vládě současné neschopnost či neochotu jednat. Bylo by třeba veřejně formulovat srozumitelné návrhy a sednout si bez předpojatosti s partnery za jednací stůl. Je rozhodně třeba jednat s takovou reprezentací státu, o jaké rozhodli voliči, ať se výsledek voleb komu líbí nebo nelíbí.
d) Mezi členy církve se nesmí živit dojem, že jsou obklopeni nepřátelským světem, jenž jim v lepším případě nepřeje a v horším je chce zcela zničit. Máme na mysli formulace „co bylo ukradeno, musí se vrátit“, „za deset let se nic neudělalo“, argumentování komunistickou příslušností reprezentantů protistrany nebo unáhlené podávání stížností v zahraničí na vlastní vládu. Tyto a podobné reakce a absence podrobného výkladu problémů v celé jejich složitosti živí v myslích mnoha věřících dojem, že společnost, v níž žijí, je demokratická pouze naoko, že ve skutečnosti jde o veřejnou moc podobně křesťanům nepřátelskou, jako byla moc předlistopadová. Takovými postoji se podporuje fundamentalismus, který, jak známo, se nakonec obrací i proti legitimním církevním představitelům.
Vyzýváme církevní účastníky jednání, aby veřejnost věcně a obšírně informovali o svých minulých i současných stanoviscích a krocích. Není například možné, aby se katolíci dovídali o „stížnosti“ (či „zprávě“) nejvyšších církevních míst Evropské unii rok poté, co byla odeslána. Ať již jde o stížnost nebo pouhou zprávu, vyslovujeme údiv nad tím, že nebyla zveřejněna v době vzniku. Nejde nám samozřejmě o tento jeden dílčí krok, nýbrž o systémovou věc: o včasné a přesné informování veřejnosti. I v tomto bodě musí být církev domem ze skla.
Nechtěli bychom tímto dokumentem vystavovat církevní představitele tlaku, který by mohl paralyzovat jejich činnost. Víme, že jejich současná jednání s politiky jsou velmi náročná, a proto jim vyslovujeme svou základní podporu. Musíme však trvat na tom, že jsou hlasateli Toho, který řekl: „… tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť“ (Mt 5,40) a „neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou“ (Mt 6, 19). Tvrdíme, že uvedené citáty nejsou naivními průpovídkami, které církev k ničemu nezavazují. Jsou to zakladatelská slova našeho života z víry, zásadní i dnes. Také z jejich pochopení a aplikace na současnou situaci může církev získat ztracenou věrohodnost.
14. 2. 1999