V KJ č. 20 čteme, že v dubnu zničili muslimští fundamentalisté v severonigerijském státě Bauchi v jediném dni 28 církevních budov a zabili přes sto lidí.
Nebylo to vinou komunistické cenzury, že jsme v posledních čtyřiceti letech v KJ nic nečetli o soustředěném úsilí SRC jednotlivé případy muslimského násilí na křesťanech evidovat a morálně tlačit na všechny slušné státy, ovšem také na OSN, aby protestovaly u států s muslimskou většinou či agresívní menšinou proti útlaku křesťanů. Zprávy o takovém úsilí chyběly proto, že bylo zanedbatelné. SRC zajímal útlak, z kterého mohla obviňovat demokratické země s tržním hospodářstvím. Jeden z dokumentů 6. valného shromáždění SRC ve Vancouveru 1983 protestoval proti útlaku Filipínců, na jejichž území USA postavily válečné základny, ale tématem žádného z ostatních závěrečných dokumentů tenkrát nebylo porušování lidských práv v socialistických zemích. Ve své duchovní mdlobě, skrývající se za prohlášeními formulovanými vždy velmi zbožné (neslušela by zvlášť při mluvení o Duchu svatém evangelickým a pravoslavným představitelům větší zdrženlivost?), si nepovšimly členské církve SRC v posledních desetiletích toho, že SRC se stala frontovou organizací moskevského a havanského komunismu, zatímco oběti komunistického a muslimského násilí zůstávaly stranou.
Začněme už konečné s vyrovnáváním jednoho ze svých hrozných dluhů. Začněme sledovat případy útlaku v státech, kde netolerantní muslimové vládnou nebo jsou vlivní. A tlačme neveřejnými i veřejnými apely na naše přední politiky, aby protestovali proti porušování lidských práv v těchto státech, než poletí do některého z nich k politickým a hospodářským jednáním. Nic nebránilo nedávno čs. vládě, aby uložila svému premiérovi před jeho cestou do Lagosu vyjádřit tam naléhavý zájem ČSFR na respektování lidských a občanských práv křesťanského obyvatelstva Nigérie. Naši křesťanští představitelé a novináři však opomenuli čs. vládu o takovou iniciativu požádat.
Někteří čeští novináři se zdáli polichoceni neobvykle vysokým počtem významných nigérijských politiků při jednáních s čs. vládní delegací. Vysvětlení hlubokého respektu nigerijských státníků k čs. delegaci však leží na dlani. Když vedla v r. 1968 ústřední lagoská vláda válku proti křesťanským rebelům ve východních provinciích, měla plnou politickou a vojenskou podporu socialistických států, dokud zahraniční ministr tehdejší reformně komunistické čs. vlády, Jiří Hájek, neohromil svět sdělením, že Československo zastavuje zbrojní dodávky do Nigérie. Na to se v Lagosu dodnes nezapomnělo.
Ústřední nigerijská vláda utopila v r. 1968 povstání křesťanských Ibů v krvi. Za nezřízenou ctižádost původce vzpoury, nekulturního a politicky slepého generála Odžukvua, platí nejen Ibové, nýbrž i všichni ostatní křesťané v Nigérii dodnes. Solidarita evangelických novinářů, veřejnosti a nejvyšších církevních představitelů s nigerijskými křesťany však dodnes chybí. Když už byl konec iboské Biafry jasný, vrátil se jeden z bývalých předsedů SRC, evangelík Sir Francis Ibiam, ze solidarity se svým národem do vlasti a beze stopy tam zahynul. Svědomí západních a východních evangelíků neprobudil. Prezidenti a premiéři demokratických zemí nečiní na ochranu muslimy utiskovaných křesťanů často ani slušné minimum, ale stále je toho víc, než co od nich žádají evangeličtí úřední představitelé a novináři.
Muslimové se v Nigérii k nadvládě ještě neprodrali. Lagoská vláda se snaží křesťanské obyvatelstvo před terorem muslimských fundamentalistů bránit už i jen proto, aby se sama nestala kořistí muslimských fanatiků. Odpůrcům muslimských vládychtivců jde ovšem o mnoho, v případě konečné porážky i o život. Že se začínají fundamentalistů bát, a že je tedy přestávají za jejich zločiny postihovat, takže ti si stále víc dovolují, vyplývá ze zpupného muslimského pogromu letošního 22. dubna. Při nedávné Čalfově návštěvě v Lagosu visela už severonigerijská bartolomějská noc ve vzduchu. (V Lidových novinách jsme už tenkrát četli o hořících kostelích v Nigérii.) Proto byli všichni nigerijští politici zvědavi na to, zda se významný čs. politik zastane v r. 1991 ohrožených křesťanů v Nigérii podobně, jako to učinil v r. 1968 jeho kolega. Zda se bude zajímat o respektování lidských práv v zemi, do které přijel mimo jiné jednat o prodeji letadel vhodných pro bojové nasazení.
Premiéru Čalfovi nemůžeme nic vyčítat, protože jsme ho neupozornili. Nyní však už buďme bdělejší. Je-li nedávno vyhlášené pokání z hříchů v letech totality poctivé, ať se projeví nejen v slovech, nýbrž i v činech.