V jednom z loňských čísel Českého bratra mohli jsme číst fiktivní rozhovor – souhrnnou zprávu o zapšklosti, předsudcích a nenávistném poštěkávání některých členů ČCE, projevujících (k údajnému zděšení pastorů a seniorů) tak svou nelibost nad čerstvými větry popřevratových změn. Myšlení i slovník jak živený Naší Pravdou nebo Republikou. Kde se to v těch bratřích (a sestrách) bere?
Kde by se bralo. Napájecích pramenů lze vysledovat víc. Nejdřív negativistický rys českobratrského náboženského přesvědčení. Především za dob masových přestupů to bylo ANTI na několikerou: anti-římské, anti-německé, anti-tmářské. Několikanásobně ujištěni tím, že „nejsme jako oni“, zapomínali se pak mnozí ptát, „co jsme“ – a když pominulo národní nadšení, zrušil se Sokol a přestaly se zpívat Písně cestou života, zůstal leckdo na okraji církve už jen s tím bývalým NE. Sice bezmocným, bezradným, ale o to zapšklejším. Po převratu tohle „bytí proti“ nalezlo rychle nové možnosti artikulace – m. j. i „Havel táhne s katolíky, s Němci, se zbohatlíky…“ atd.
Zároveň platí – i v tomto ohledu se projevila přizpůsobivost církve věku tomuto. A když jeho vládce čtyřicet let pumpoval do lidí podezřívavost a nesnášenlivost, nasákla tím i evangelická veřejnost víc než si je ochotna přiznat. Nedůvěru a nenávist k těm jiným (zahraničním i tuzemským) jsme si, statisticky vzato, podrželi možná v hojnější míře než víru Beránkovu.
Čtyřicet procent občanstva ČR teď tak či onak přiznává své sympatie k ztělesněným pocitům ohrožení a strážcům národní a rasové čistoty – ke skinheadům (LN 19. 10.). Veřejné mínění do značné míry toleruje kolektivní terorismus – jak jinak vysvětlit ležérnost, nezřídka projevovanou (málem okázale) příslušnými vyšetřovateli i soudci? Naše pocity ohroženosti, pěstované v kterémsi sklepení národní mysli, plodí zase další novotvary. Hledají se protilátky. Dodá je i evangelická církev, nebo se svými dvaceti, čtyřiceti či šedesáti procenty přidá k těm, co přejně či lhostejně (v tomto případě to vychází nastejno) sledují skinské násilí?