Nepřítele nebo protivníka je možné kritizovat, je nutné s ním vést nějaký spor, ale je zbytečné ho ponižovat (Rozhovor s Janem Jirákem)
Uveřejnění 12 karikatur Mohameda v dánském pravicovém deníku Morgenavisen Jyllands-Posten vyvolalo (z mého pohledu studentky mediálních studií) až neskutečnou reakci. Otázka, jakou mají média moc, je nyní zodpovězena: mají moc velkou. Je to, čeho jsme v současné době svědky, skutečně projevem moci médií? A jak je to s právem médií na svobodu slova? Se svými otázkami jsem se obrátila na doc. Jana Jiráka z katedry mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Magdaléna Trusinová
Mohou mít média něco jako „totální“ svobodu slova?
Slovní spojení totální svoboda je v podstatě protimluv. V každé svobodě je obsažena nějaká vůle po sebeomezení, protože někde vedle je svoboda druhých a my chceme, aby ji měli, protože bez jejich svobody není ani ta naše. Myslím si, že úvahy o nějaké absolutní nebo totální svobodě slova jsou předem odsouzeny k neúspěchu a jsou v podstatě nesmyslné.
Jak by měla svoboda slova vypadat? Jak by se konkrétně měla projevovat?
Za ta staletí, co média existují, už tušíme a víme, že některé projevy, některé části svobody médií je dobré chránit a podporovat. Ve chvíli, kdy jsou média omezovaná například ve vztahu k těm, kteří jsou u moci (ať už je to politická, ekonomická nebo jiná moc), není to dobře. Je vhodné vytvářet médiím prostor, v němž nebudou omezována v možnosti poukazovat na nepravosti či vyložená padoušství. Rovnou ale musím říct, že stejně dobře víme, že se sice hodně mluví o omezování svobody zvenku, ale média se namnoze omezují sama – tím, co jsou a nejsou ochotna předvést. Ale i to je asi součást jejich svobody. Mohou některé věci neříkat.
Jakým způsobem by měla média nést za svou svobodu zodpovědnost?
Osobně si myslím, a v tomto svém smýšlení asi nejsem osamocený, že média získávají privilegium, kterému se říká „svoboda médií“, jako součást dohody se společností, tedy s námi, kteří je čteme, posloucháme nebo se na ně díváme. Tato dohoda je založena na jednom velmi významném momentu: za svobodu, kterou médiím poskytujeme, od nich chceme, aby nám nabízela informace věrohodné, použitelné, věcně správné, tedy aby se – sama od sebe – chovala odpovědně (vůči společnosti, vůči jednotlivci a jeho důstojnosti). Myslím, že když média svůj závazek neplní, měli bychom být ochotni kontrakt s médii vypovědět – a to nejen jako jednotlivci odřeknutím předplatného nebo vypnutím přístroje, protože to je dost těžké. Myslím, že doba podobných úvah není daleko: děje kolem nás jsou možná výsledkem toho, že média začínají zapomínat na společenskou smlouvu mezi nimi a námi.
Svoboda slova je historické právo, kulturně a společensky podmíněné. Dává smysl jenom v určitých historických podmínkách. V některých kontextech je zbytečné se o ní vůbec bavit, protože se jaksi netematizovala ve vývoji dané společnosti. Tam, kde společnosti přecházely od feudálního uspořádání k tzv. moderním společnostem, byla svoboda slova něco důležitého. Sloužila k tomu, aby do té doby neurození měli právo mluvit o svých problémech, aby měli právo podílet se na politické moci – tam někde se svoboda slova zrodila. Ve společnostech, kde se neodehrál modernizační proces, je svoboda slova naprosto prázdný pojem.
Jak rozumíte tomu, co se stalo v souvislosti s uveřejněním karikatur Mohameda v dánském pravicovém deníku Morgenavisen Jyllands-Posten?
V této neblahé příhodě hraje roli spousta věcí najednou. Umím si docela dobře představit, že karikatury tohoto typu mohou v prostředí, které je nějakým způsobem citlivě zjitřené, vyvolat dost silnou emocionální odezvu (dokonce prý dostali ty obrázky, či některé z nich, do novin lidé, kteří s touto odezvou kalkulovali). Snad v Právu jsem četl komentář, v němž se autor zamýšlí nad tím, že kdyby v arabském listu vyšly karikatury bourání palestinských vesnic, kde by na buldozeru seděl Ježíš, tak to bude možná také spoustě lidí nepříjemné. To si lze představit. My jsme zrovna teď na té straně světa, která tahá za delší konec provazu, máme se dobře, nejsme ve stavu nějakého ohrožení ani zásadního utlačení. Karikatury vpadly do situace, v níž je islámský svět v kontextu mezinárodní situace prostoupený pocitem ohrožení, pocitem druhořadosti, dokonce snad pocitem určitého bezpráví. Asi takhle: oni nás okupují, bombardují a teď si z nás dělají legraci, a ještě navíc v rovině náboženské! Zřejmě to byla ta kapka, kterou ten pohár přetekl.
Argumenty o tom, že svoboda slova je nedělitelná, že oni se mají přizpůsobit, jsou podle mě příliš silné. Nemohou fungovat. Není důvod, proč bychom se v tomhle neměli přizpůsobit my. Nezveřejněním těch karikatur nejsme na svých právech nijak kráceni. Proti právu na svobodu projevu lze postavit stejně hodnotné právo na lidskou důstojnost a je otázka, které z nich má zvítězit, když se střetnou. A co víc – v kontextu islámského světa je právo na svobodu slova málo tematizované. Vlastně spíše není tematizované vůbec. Na druhou stranu, v médiích můžete najít celou řadu přiznaných i nepřiznaných karikatur. Podíváme-li se třeba na to, jak americké akční filmy zobrazují islamisty, zjistíme, že jsou to vždy individua záludná, potrhlá, shrbená, dokonce skřetovitá. To je i případ bondovek. V západní kultuře je karikování obyvatel islámské části světa poměrně časté a dlouho to nevadilo, nebo jen okrajově. Tím ale v žádném případě nechci obhajovat kroky, které podniká určitá část islámských fundamentalistů na poli mezinárodního terorismu. Je to odporné a je třeba se proti tomu bránit, jak to jen jde. Myslím si, že skutečně existuje hluboká tenze mezi těmi dvěma světy. To napětí je krvavé, je svým způsobem oboustranně odpuzující. Karikatury Mohameda k tomu napětí, k té krvavosti ještě přidaly rozměr ponížení. To se stát nemělo. To bylo zbytečné. Nepřítele nebo protivníka je možné kritizovat, je nutné s ním vést spor, ale je zbytečné ho ponižovat.
Myslíte si, že by média měla brát ohledy na náboženské cítění těch, k nimž se obracejí?
Média často berou ohled na cítění svých příjemců – a nejen náboženské. A tím nemyslím jenom náboženské cítění, to může být stejně tak dobře cítění bezvěrce nebo ateisty, může jít stejně dobře o cítění jakkoli prožívané identity, třeba homosexuálně orientované menšiny. Bohužel neberou příliš ohledy na cítění „nepříjemců“, na cítění těch, které předvádějí, ale kteří je nekupují.
Hypotetická otázka: a nebylo by pro nás výhodnější mít v médiích provokatéry, kteří by nám naši identitu občas malinko popichovali?
Na to neumím odpovědět. Ta otázka je – abych tak řekl – za hranicí hypotéz, protože média jsou prostě především byznys, to nepřehlédneme. Čili myslím, že to, na co se ptáte, je stav, který je stejně nedosažitelný jako představa, že učitelé budou vlastní silou létat.
Mohou mít média vliv na to, jak si vykládáme skutečnost? Čím je to dáno?
Média nelze chápat jako něco, co stojí mezi „námi“ a „skutečností“ a nějak nám „skutečnost“ vykládá či zprostředkovává. Média jsou skutečnost, jsou součástí té reality, ve které žijeme. Média ji nevykládají, ona ji spolutvoří svoji existencí a ještě k tomu spolutvoří její výklad. To je staví do velmi silné pozice, protože vlastně média nabízejí významy toho, co žijeme. A navíc jsou faktor, jemuž se okolní jednání přizpůsobuje už samo od sebe. Politické elity pronášejí svá prohlášení s ohledem na to, že se objeví v médiích, konají činy s ohledem na to, že se o nich bude referovat. Dokonce některé věci dělají jen pro to, že se o nich bude referovat. Čili vliv médií je podle mého soudu obrovský, je čím dál tím větší.
Jeden autor před pár desítkami let napsal knížku, která se jmenuje „Média – druhý Bůh,“ ve které mimo jiné nabízí paralelu mezi významem církve pro středověkou společnost a významem médií pro moderní společnost. Tehdy církev distribuovala představy o hodnotách, o způsobu chování, dnes to dělají média. Ukazují, co je správné a co je nesprávné, vytvářejí sociálně-hodnotově-integrační rámec. Myslím si, že média jsou vskutku mimořádně silná. Jejich síla mimo jiné spočívá i v tom, že je důsledně nepřiznaná. Média se staví do pozice „my nic, námi to jen protéká, každý si může vzít, co chce, my to děláme proto, že máme tu svobodu, ale nezlobte se na nás, my nemůžeme za to, co si myslíte“. Tím jsou z nich šedé eminence našich šedých kůr mozkových a jejich vliv je o to větší a o to hlubší.
Doc. PhDr. Jan Jirák,
(nar. 1958), přednáší na katedře mediálních studií na FSV UK. Je autorem či spoluautorem několika publikací o médiích (Média a společnost, Politická komunikace a média). Přeložil významné teoretické zahraniční práce (Úvod do teorie masové komunikace od Denise McQuaila, Teorie masové komunikace od Melvina L. DeFleura), ale také beletrii (Galapágy či Modrovouse od Kurta Vonneguta nebo Byl jsem při tom polského autora Jerzy Kosinského). Pravidelně píše fejetony do Nového prostoru.
Jak to všechno začalo?
Nejprodávanější dánský pravicový deník Morgenavisen Jyllands-Posten uveřejnil 30. září 2005 dvanáct karikatur Mohameda, což mělo posloužit jako ilustrace ke článku o autocenzuře. Obrázky pobouřily část dánských muslimů, konkrétně organizaci Islamisk Trossamfund, která vydala pamflet s karikaturami (bylo jich tam najednou o tři více) a vyzvala k bojkotu Dánska a dánského zboží. Informace jsou z webových stránek http://glosy.info/texty/muhammadovykarikaturyrespektversussvobodaslova/.