rozhovor s Alenou Zieglerovou z Institutu pro sociální inkluzi (IPSI)
Kdo v současné situaci rok trvající pandemie patří k nejzranitelnějším skupinám ve společnosti?
Jednoznačně nejzranitelnější jsou rodiny s dětmi školou povinnými, jejichž příjem s přestávkou pár týdnů závisí už rok na takzvaném krizovém ošetřovném a které doslova „melou z posledního“. Ošetřovné se pohybovalo od 60 do 80 procent redukovaného příjmu ze zaměstnání a nyní je 70 %. Redukovaný příjem, z něhož se procenta počítají, představuje přitom pro většinu zaměstnanců jen 90 % jejich výdělku. Nejde ale jen o ekonomické dopady.
Jak konkrétně jsou tito lidé a jejich rodiny postiženi?
Mluvíme-li o vyčerpání zdravotníků, které je v souvislosti s covidem nezpochybnitelné, pak bez povšimnutí nesmíme nechat ani vyčerpání rodičů neúměrně dlouhou distanční výukou a omezenými možnostmi volnočasových aktivit dětí. Rodiny zůstaly často dlouhé týdny zcela bez pomoci ze strany veřejných orgánů a byly vystaveny mnoha zklamáním z toho, jak vláda jejich situaci neuměla efektivně řešit. Pokud navíc rodiče patří do některé ze zasažených profesí, udeřila koronavirová krize na rodiny velmi citelně. Zejména rodiny samoživitelů přivedly zavřené školy a provozovny, kde se pracuje hlavně na dohody, do dluhů a do závislosti na potravinových bankách.
Vidíte nějaké kroky, kterými by vláda dala najevo, že tuto nouzi vnímá a chce ji řešit?
Prodloužit ošetřovné na celou dobu zavření škol se podařilo až poměrně pozdě a ještě o několik týdnů až měsíců později to teprve pocítili rodiče. Od druhé vlny se navíc krizové ošetřovné týká jen dětí maximálně devítiletých. Ty desetileté a starší dohánějí školu často až večer, když se rodiče vrátí z práce. Vláda nebyla po první vlně pandemie ochotná navýšit ošetřovné alespoň na 80 %, omezila dosavadní podporu dohodářů, k níž v první vlně přistoupila až po vleklých kompetenčních sporech, stále ještě nezvýšila přídavky na děti a až to nastane, půjde jen o 130 až 180 korun měsíčně navíc. Pokud rodiny skončily v karanténě, poklesl jim příjem jen na 60 % redukovaného příjmu, což znamená na polovinu mzdy jednoho nebo obou rodičů. Ke změně tohoto přístupu k náhradám při karanténě přistoupila vláda na návrh opozice až po roce pandemie a jen na dva měsíce. Možnost přivydělat si prakticky přestala existovat. Možnost přestěhovat se do levnějšího bydlení není v České republice reálná dlouhodobě, protože nemáme zákon o sociálním bydlení.
A nějaké konkrétní kroky na nižší úrovni, např. krajské či místní samosprávy?
Na krajích závisela veškerá organizace zajišťování ochranných pomůcek pro zdravotníky, sociální pracovníky, testování a očkování. Kdo bydlí v Praze nebo třeba v jižních Čechách, může mít pocit, že jeho kraji záleží na tom, aby se zranitelní senioři dostali co nejdříve k vakcíně. Lidem v Ústeckém kraji naopak nezbývá než čekat, až se jejich hejtman za své ohrožené občany postaví. Odpovědnost za to, do jaké situace se dostaly kraje, které mezitím prošly obměnou po volbách, nese nicméně vláda, která po celou dobu držela zemi v nouzovém stavu, aby mohla na pandemii efektivně a pružně reagovat.
Do pomoci rodinám se kraje ani obce příliš nehrnuly. Příkladem je role krajů a obcí coby zřizovatelů středních a základních škol. Mnoho škol, bez ohledu na to, že distanční výuka byla uzákoněna jako povinná, rezignovalo na snahu, aby se výuky účastnili úplně všichni žáci, tedy i ti bez notebooků, bez připojení a bez pomáhajících až suplujících rodičů. Zřizovatelé škol, obce a kraje, to ale nijak neřešili, protože se k tomu necítí být povoláni, ačkoli je zřejmé, že stát na každou školu a každého žáka nedohlédne. O to víc je potřeba ocenit neziskové organizace a firmy, které se ujaly distribuce techniky do rodin, kde chyběla, a také studenty, kteří věnovali dětem hodně času při on-line doučování.
Které zákonodárné iniciativy situaci fakticky ještě víc zhoršují?
Úplně v protisměru k potřebám rodin v potížích jdou poslanecké návrhy na změny zákonů o pomoci v hmotné nouzi a o státní sociální podpoře. Jeden předložila ODS už v roce 2018, druhý pak SPD v roce 2019. Oba tedy vznikly ještě před pandemií. Sněmovních tisků se ujalo ministerstvo práce a sociálních věcí, které je zásadně přepracovalo tak, aby do zákonů upravujících sociální dávky přes poslance protlačilo, co se mu nepodařilo prosadit ve vládě nebo co prostě jen zredukuje počet příjemců státní pomoci. Například odnímání všech dávek pomoci v hmotné nouzi za špatnou docházku dětí do škol i školek nebo exekuce dávek celé rodiny v případě nezaplacení pokuty za přestupek jednoho z jejích členů, duplicitně k sankcím podle školského zákona a přestupkových zákonů.
Odnímání všech dávek hmotné nouze na 6 měsíců hrozí při přijetí upraveného návrhu SPD za to, za co nyní chudí přicházejí o dávky na 3 měsíce. Často jde jen o nedodržení lhůty pro doručení nějakého dokladu úřadu práce, například i dokladu o tom, kde bydlí partner samoživitelky, ať už to dotyčná ví, nebo ne. Navrhuje se nepřiznání nebo odebrání dávky na bydlení v bytě, který úřad práce shledá jako nevhodný. Bez doplatku na bydlení mají rodiny v nouzi zůstat půl roku i v případě, že si samy najdou něco lepšího. O příspěvek na bydlení přijdou domácnosti v nekvalitním bydlení od následujícího čtvrtletí na dobu, než jim byt pronajímatel opraví nebo než se přestěhují jinam.
Návrhy zavádějí i nové příležitosti pro odstavování potřebných od pomoci státu. Například má být zavedena „pracovní neschopnost“ dětí, seniorů, osob s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a dalších lidí, kteří nejsou ani zaměstnaní ani nezaměstnaní, jen chudí. Nepůjdou-li tito lidé k lékaři s každou rýmou, nepřinesou-li včas úřadu práce „neschopenku“ a nebudou doma, až je přijde úřad zkontrolovat, přijdou také o dávky na půl roku.
Spousta lidí si myslí, že chudí mají v naší zemi nárok alespoň na životní minimum. Málo se ví, že už po půl roce si i invalidní lidé do 68 let nebo rodiče malých dětí musí odpracovat alespoň 20 hodin měsíčně v nějaké „brigádě“ nebo zdarma pro obec, aby jim příspěvek na živobytí neklesl na existenční minimum ve výši 2490 korun měsíčně. I tato podmínka se má ještě více zpřísnit (posuzováním, jestli by dotyčný nemohl mít větší úvazek), přestože obec nemá povinnost práci chudým nabídnout a možnosti přivýdělku jsou stále více omezeny.
Jsou zákonodárné iniciativy jako např. ono „odstavování potřebných od pomoci státu“ výrazem ideologických pozic, stoupajícího rozkastování společnosti, v němž sytější hladovějším nerozumějí, anebo spíše tendence hledat si opět obětní beránky, na nichž budeme vybíjet společenskou frustraci?
Když už se někdo v politice zabývá sociálními tématy, očekává od něj jeho strana nebo hnutí, že se především zasadí o ukončení „zneužívání sociálních dávek“, což přináší politické body. Platí to pro celé politické spektrum, zleva doprava. I ČSSD, o které se traduje, že je pro zvyšování sociálních dávek, nezapomíná zdůrazňovat, že zlepšení „si zaslouží“ kromě důchodců výhradně „pracující rodiny“ a dávky na bydlení nemohou být poskytovány do jiného než „kvalitního bydlení“. Což znamená, že považuje za správné ponechat bez pomoci jednorodičovské domácnosti s dětmi nad 3 nebo 4 roky, které žijí na ubytovnách nebo v horších bytových podmínkách. Boj s chudobou je zaměňován za boj proti chudým.
Jak funguje propojení poslaneckých iniciativ s těmi vládními, si můžeme ukázat na aktuálním návrhu SPD zavést omezení pro poživatele dávek na „neschopenkách“. Poslanci SPD nevěděli, že nezaměstnaní už navrhovaná omezení mají od roku 2017 v zákoně o zaměstnanosti, protože vyřazení z evidence nezaměstnaných za nedodržení léčebného režimu má za následek i ztrátu nároku na všechny dávky hmotné nouze. Navrhovali tedy něco, co už platí. Není vůbec neobvyklé, že za ideologicky podmíněnými poslaneckými návrhy je především neznalost stávajících zákonů. Často ale také konzultace výhradně s pracovníky úřadů práce, jejichž zájmem je vlastní odbřemenění, namísto s nevládními organizacemi, jejichž posláním je pomáhat lidem vymanit se z potíží. Ještě lepším příkladem střelby vedle byl ve stejném sněmovním tisku návrh SPD na zvýhodnění příbuzenských pěstounů, které ve skutečnosti navrhovatelé chtěli od sociálních dávek odstavit kvůli tradiční představě o zneužívání pěstounství (o němž ve skutečnosti rozhoduje soud) .
Hlavní problém ale nastává, když se do poslaneckého amatérismu vloží profesionální úředníci ministerstva práce a sociálních věcí, jejichž zájmem je eliminovat počty příjemců dávek, výši dávek i dobu jejich pobírání na nutné minimum toho, co ti nejsilnější jedinci v nepřehledném systému plném nástrah ustojí. V případě zmíněných návrhů SPD, které samy o sobě byly legislativně technicky vadné, navrhlo MPSV místo již existující sankce pro nemocné nezaměstnané nově zavést neschopenky a tresty z nich plynoucí i pro většinu osob v hmotné nouzi, které nezaměstnané ani práceschopné nejsou. Návrh SPD na zvýhodnění příbuzenských pěstounů v nároku na doplatek na bydlení zneužilo zase MPSV k tomu, že navrhuje odstranit existující výhodu nezapočítávání odměn rovnou všech pěstounů do oprávněných nákladů na bydlení.
Objevily se alespoň nějaké zákonodárné iniciativy od opozice?
Opozice byla v průběhu pandemie v sociálních tématech daleko iniciativnější než vláda. Začalo to podporou živnostníků kompenzačním bonusem a doplňováním dalších cílových skupin této podpory, například malých s.r.o. navržených KDU-ČSL a dohodářů prosazených Piráty. Většina návrhů k podpoře podnikatelů, včetně odkládání nebo prominutí odvodů, vzešla od opozice, byť je následně prezentovala vláda. Největší sociální program pro zaměstnance v pracovním poměru – Antivirus – ignoroval právní úpravu zkrácené práce (kurzarbeitu), kterou máme v ČR již od roku 2015 a k jejímuž využití nedošlo. Na tohle reagovala opozice poměrně pozdě, takže legislativní řešení nahrazuje už celý rok pouhý „projekt“ s daleko menší ochranou zaměstnavatelů před odebíráním podpory z Antiviru i za nepatrná pochybení. Krizové ošetřovné v době zavřených škol přišlo pro rodiče pozdě a není vypláceno spolehlivě. Zásluhu na zvýšení na 80 % má zejména opozice, které se však už nedaří s tímtéž návrhem uspět od druhé vlny pandemie dál, takže si rodiče již od října 2020 musí vystačit jen se 70 % redukovaného příjmu. Pro lidi zaměstnané na dohody přišlo krizové ošetřovné až v srpnu 2020 a pochopitelně jen pro ty, za které jejich zaměstnavatelé odváděli nemocenské pojištění. Právě mezi dohodáři s dětmi najdeme nové žadatele o pomoc v hmotné nouzi nejčastěji.
Mají v této situaci smysl např. petiční iniciativy, jako je např. „Zastavme covid společně a spravedlivě“, popř. další solidární aktivity?
Petice, otevřené dopisy, maily a další zprávy konkrétním ministrům a zákonodárcům, stejně jako mediální aktivity typu tiskových zpráv s přehlednými výstupy z analýz mají při ovlivňování rozhodování politiků své nezastupitelné místo. Jen velmi malá část politiků naslouchá lidem z praxe dostatečně na to, aby byli schopni sami od sebe navrhnout nebo posoudit legislativní návrhy z pohledu těch, na které dopadnou. Je proto důležité nečekat až na to, co vláda, poslanci nebo senátoři schválí, ale aktivně se vyjadřovat už k tomu, co navrhují.
Jakou mají odezvu analýzy vašeho institutu, jsou s nimi státní úřady schopné a ochotné pracovat?
Sledujeme návrhy politiků dlouhodobě, takže například při mediálním vystoupení ministryně Maláčové (ČSSD) v září 2018, kterým přijala tezi premiéra Babiše, že tato země nepotřebuje zákon o sociálním bydlení, jsme hned věděli, že tím jednak vytrhla trn z paty ministryni Dostálové (za ANO), která měla už v říjnu 2018 předložit věcný záměr zákona a neměla ani čárku, jednak že sedla na lep Svazu měst a obcí, který od zákona o sociálním bydlení stejně očekával hlavně omezení dávek na bydlení pro lidi, o které obce na svých územích nestojí. Patnáctero opatření boje s chudobou, které vzniklo jako náhražka zákona o bydlení, jsme hned rozklíčovali jako staronový program Šluknovského desatera přání starostů severních Čech z roku 2011, aby na svém území neměli „nepřizpůsobivé“. A protože víme, že politikům záleží na jejich kariéře, ostřelovali jsme Janu Maláčovou za její fatální chybu v médiích věcným rozborem toho nesmyslného souboru 15 bodů, jímž vláda zahodila tou dobou již hotový návrh zákona o sociálním bydlení od předchozí vlády.
Následoval návrh zákona o sloučené dávce na bydlení, jímž by značná část stávajících příjemců dávek propadla, k němuž jsme napsali bianco připomínky pro každé z připomínkových míst, které by je chtělo využít, což se skutečně v několika případech stalo. Patříme totiž k těm, kteří jsou připraveni na to, že zásadní legislativní návrhy se podávají před Vánoci nebo o prázdninách, kdy předkladatelé doufají v hladký průběh přijetí prakticky čehokoli. Tohle děláme často přes facebook a twitter se všemi důležitými návrhy. Jako neziskovka jsme několikrát měli možnost se s ministryní a jejími náměstkyněmi setkat na nejrůznějších platformách. Zákon o přídavku na bydlení nebyl způsobilý k nahrazení současných dávek na bydlení, proto ho nakonec vláda vůbec neprojednala. MPSV si ale hledalo cestičku, jak některé jeho části dostat do poslaneckých návrhů, často i bez vědomí poslanců, kteří k návrhu připojili svůj podpis. To je i případ pozměňovacího návrhu č. 7034 k sněmovnímu tisku 652 od SPD podaného nakonec poslancem Novákem za hnutí ANO.
V době koronaviru jsme spolu s významnými neziskovými organizacemi na základě několika společných výzev k přístupům k chudým v době krize navázali dialog s novým generálním ředitelem Úřadu práce ČR a s úředníky úřadu i ministerstva odpovědnými za zaměstnanost a sociální dávky. Bavíme se spolu na témata dopadů legislativy a praxe úřadů práce na klienty neziskovek, mimo jiné na základě námi sesbíraných kauzistik z 25 pracovišť úřadu práce v 8 krajích dokládajících někdy až děsivou kvalitu státních služeb. Je to často jako hon myší na kočku, ale v zásadě se s využitím reportáží v televizi, článků v novinách a pravidelných příspěvků na sociálních sítích, které politici sledují, dá měnit pohled na původně jednoznačné věci i jen tím, že ukážeme jejich nezamýšlené důsledky na konkrétních příkladech z praxe.
Kromě rozhodovatelů nás často sledují a oslovují akademici, studenti nebo prostě jen občané, kteří se svěřují se svými zkušenostmi s nefunkčními sociálními politikami v naší zemi. Velkým tématem, které systematicky sledujeme od prvopočátků, je vyhlašování tzv. bezdoplatkových zón ve více než 100 obcích po celé zemi, kvůli nimž chudí nedosáhnou na státní pomoc s bydlením tam, kde se to místním politikům zlíbí, klidně i na celém území velkých měst. Téma je po celou dobu, co o jeho ústavnosti rozhoduje Ústavní soud (od prosince 2017 dosud) přebíráno do diplomových prací, reportáží, článků, ale také zpráv mezinárodních organizací, kdykoli se objeví v Česku další podobný nápad. Bez verdiktu Ústavního soudu se ho ovšem vyřešit nepodaří, takže alespoň pomáháme s psaním námitek, připomínek a žalob tam, kde se proti zákazu doplatku na bydlení nebojí dotčení ozvat. Zároveň oceňujeme kraje, které už několik nezákonných zón zrušily, a jejich rozhodnutí zveřejňujeme, aby je měly k dispozici ostatní krajské úřady.
Otázky připravil a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina
IPSI (Institut pro sociální inkluzi) založili v r. 2015 lidé, kteří předtím pracovali v sociálních službách, ve školství, na obecních úřadech či úřadu práce, v neziskových organizacích, se sociálně vyloučenými lidmi i v ústředních orgánech státní správy (mj. Vládní Agentuře pro sociální začleňování – viz Pt 8/2011).
Jeho členové se shodli na základní vizi české společnosti, která by měla být soudržná a solidární, uznávat a naplňovat podporu rovných příležitostí pro všechny občany, hodnoty spravedlnosti a solidarity, a která má předcházet sociálnímu vyloučení zranitelných skupin a jednotlivců.