Hebe (Charlotte) Kohlbrugge, Dvakrát dvě je pět
Vzpomínky Hebe Kohlbrugge vyšly holandsky v r. 2002 s podtitulem „Svědkyně na východě a západě“. Nyní jsou k dispozici i česky v ediční radě Emana Bibliotheca Bohemica Batavica, ovšem s podtitulem „Můj nevypočitatelný život od roku 1914“. To v nizozemském vydání vyjadřuje anorace na zadní straně obalu: kniha je rukověť pro ty, „kdo vědí, že život se neodehrává podle číselných řad, ale podle formule 2 × 2 = 5.“ Hebe je neobvyklá žena z neobvyklé generace v neobvyklých časech. Výčet těchto dat přitom ústí do pohnutého vyprávění o tom, kde se v životních zákrutech projevuje nějaká konstanta. Co ji doprovázelo, motivovalo a vyzývalo k překonání bariér.
O tom, jaké byly její pohnutky, Hebe kupodivu moc nemluví. Je jasné, že koření ve víře, v hodnotách jako pravda a svoboda, jak píše i Piet van Veldhuizen v předmluvě nizozemského vydání. Oporu našla v teologii Miskotteho, Rosenstock-Huessyho a Bartha, která ji doprovází až dodnes. Kde ale nalézt formativní zkušenosti tohoto neobyčejného života?
Kniha nezačíná popisem prostředí, ve kterém Hebe vyrůstala, ale vyprávěním o tom, jak se ocitla v kruzích Vyznávající církve v hitlerovském Německu. Než se sem dostala, pracovala jako au pair v Anglii u příbuzných Churchilla, kde se setkala s jistou sympatií pro Hitlera. Potom se přestěhovala do Německa, kde se seznámila s Niemöllerem, s Aurelem von Jüchenem a především s farářem Güntherem Harderem. U něj ve Fehrbellinu, severně od Berlína, působila několik měsíců a udělala základní zkušenost s realitou v nacistickém podání.
V dokumentárním filmu, který o ní v r. 2009 natočila holandská televize (je na www.eo.nl/hebe), vypráví nad matrikou ve farní kanceláři ve Fehrbellinu, jak mj. musela v rámci pracovních úkolů implementovat nacistické arijské zákony. Bylo třeba pomocí matriky doložit rasovou neposkvrněnost farníků. S jistým studem konstatuje, že pomáhala Hitlerově režimu v protižidovské politice. Pak doplňuje: „Není divu, že jsem se pak oběma rukama a oběma nohama postavila proti tomu režimu.“ Schopnost totalitních režimů vlézt až do úplného soukromí a podle něj rozhodnout, kam kdo patří, se jí tak hnusila, že proti něčemu takovému musela jít.
Obdobnou zkušenost líčí při opětovném shledání s českými ženami, které jí zachránily život v koncentračním táboře Ravensbrück (str. 103). Navštívila je v r. 1961, kdy přijela do Prahy na I. Všekřesťanské mírové shromáždění, jež organizovala Křesťanská mírová konference. Bylo to chladné, rozporuplné setkání, protože Eliška a Zdena vůbec nedokázaly svobodně mluvit o svých životech. Hebe usoudila, že to souvisí s tím, že jsou komunistky. Strana jim určila, co mohou a nemohou říci v soukromí. Neměly „Eigen Leben“ (v nizozemském vydání se termín vyskytuje německy), „vlastní život“, a tím vlastně přestaly vést lidský, důstojný život.
Ztráta vlastního, soukromého života, byť instrumentalizovaná ve prospěch mocenské ideologie – to je anti-obraz svobody, o kterou Hebe zápasí dodnes.
Jak se ale projevovaly „kohlbruggovské“ prvky v jejím životě? Rodinné kořeny (její pradědeček byl Herman Friedrich Kohlbrugge) přicházejí ke slovu v rámci vyprávění o Vyznávající církvi. Kromě toho, že četli doma jeho kázání, pokusila se (údajně nepříliš zdárně) v rámci studia na Semináři církevní služby pro ženy o písemnou práci o pojetí hříchu u Kohlbruggeho. Otázku, co je hřích, otevírá Hebe opakovaně v souvislosti s pravdivostí slov a pravdivostí bytí. Co znamená mluvit pravdu, nelhat, být upřímná? Musí se vždy říkat pravda i těm, kdo utlačují? Například když skrýváte na půdě Žida čí odbojáře? Musíte zaujmout pravdivý postoj k autoritám, když nemají legitimitu? Kde začíná právo na odboj, na ozbrojený odpor proti utlačovatelům?
Vybavena otázkou, co znamená „Boží přikázání vždy mluvit pravdu“, i jinými úkoly vydala se Hebe ilegálně do Basileje, aby jménem nizozemských teologů požádala Karla Bartha o jeho pohled na věc. Jisté je, že tato otázka byla za války pro nizozemské protestanty naléhavá, ale je otázka, zda by bez podání od Hebe existoval Barthův dopis „Mým přátelům v Nizozemí“, který hrál v nizozemském kontextu podobnou roli jako Barthův dopis Hromádkovi z r. 1938. Odpověď švýcarského teologa byla jasná a pro Hebe osvobozující: „Nikoli cíl, ale poslušnost Boží vůle, již jsme přijali, činí tu kterou odpověď pravdivou.“ Tedy: „Boží zákon nejde proti nám!“ (str. 49)
Zápas o svobodu a pravdu v tomto smyslu vede Hebe celý svůj život. Dnes to má především podobu kritického postoje k islámu, kde jde ve šlépějích své zemřelé sestry a znalkyně Iránu Hanny. V 50. letech to bylo spíše v rámci smíření mezi Nizozemím a Německem, v 60. letech v kontextu rozdělení Evropy. K překonání bariér mezi Západem a Východem nasadila dvě zbraně: knihy a studenty. Začala organizovat transporty teologické literatury do Rumunska, Maďarska, Československa, Polska a NDR. Od r. 1963 začala také koordinovat studijní pobyty bohoslovců z Amsterdamu, Utrechtu a dalších univerzit v komunistických zemích (první se konal v Praze). Od r. 1980 se k tomu přidali i učitelé teologie a filosofie, kteří vedli bytové semináře (především v Československu). Tím rozvíjela pro nizozemské církve velmi důležitou síť kontaktů do komunistické Evropy a zásadně ovlivnila životy řady lidí.
Vzpomínky dosvědčují, že takovou práci nemohla dělat sama. Obsahují i zevrubné výklady samotných studentů nebo cestovatelů (většinou mužů) o situaci jednotlivých zemích, kde tehdy pobývali.
Neobvyklý život Hebe Kohlbrugge se neobešel bez celé řady konfliktů s nadřízenými i s kolegy a spolupracovníky. Každý, kdo se vyzná ve „východoevropských kontaktech“ v Holandsku, o tom ví, a také ví, jak je spor s Hebe nepříjemný. Tento rozměr práce a působení Hebe se do knihy nedostal, což je určitě dobře. O to jí přece nešlo. Problém ovšem je, že nejsou zmíněna některá jména, ač byla klíčová např. pro organizování studentských a učitelských pobytů v 80. letech.
EMAN odvedl dobrou práci, například tím, že připojil jmenný rejstřík (v holandském vydání se bohužel nevyskytuje). Jen škoda, že nezařadil laudatio, které pronesl děkan ETF Jakub Trojan při udělení čestného doktorátu v r. 1991. Zasadilo by Hebe Kohlbrugge do českého kontextu, který pro ni počínaje šedesátými léty znamenal snad nejvíc. Předmluva Ladislava Hejdánka, ač velmi zajímavá, po této stránce bohužel nic nepřináší. „Hebe v Čechách“ je snad jediné, co zůstává nedotaženo v českém vydání memoárů neobvyklé ženy.
Hebe Kohlbrugge, Dvakrát dvě je pět
Můj nevypočitatelný život od roku 1914
Přeložila Monika Žárská, 288 s., 248 Kč ISBN 978-80-86211-71-8, EMAN, Benešov 2011