Rozhovor s Jiřím Weinfurterem, studentským farářem Evangelické theologické fakulty UK
V listopadu ’89 ztělesňovali studenti naděje na nové začátky, ne-li proměnu společnosti, dneska válčí vysoké školy s vládou o peníze. Čím uprostřed toho žijí dnešní studenti – především ti z ETF UK?
Nemyslím si, že by se život studentů nějak zásadně proměnil. Pořád jde hlavně o studium toho, co je zajímá, o relaxaci podle osobního zaměření a dnes také možná ve větší míře o nutnost zajistit si vlastní živobytí při studiu. Rozdíl je snad v tom, že nabídka, ze které si člověk může vybrat podle své potřeby, je dnes podstatně širší.
Studium, odpočinek, živobytí – to zní skoro nudně.
Jistě, to byl jen suchý výčet toho, co se v podstatě týká většiny studentů. Pod povrchem to ale někdy pěkně vře.
Za normalizace např. studenti poměrně intenzivně prožívali na fakultě problémy církve. Jak dnes?
To, co nějak přesahuje základní rámec studentského života, je dnes hodně pestré, takže i kontext fakultního života se změnil. To je zřejmé i na vztahu k církvi a na tom, v jakém smyslu je pro studenty církev problémem. Jsou tu studenti, kteří mají k církvi hodně blízko, jsou v ní více či méně aktivní. Na rozdíl od předlistopadových dob je tu ale také dost těch, kteří se sice považují za věřící křesťany, ale jejich vztah k (jakékoli) církvi je poměrně volný nebo nevyjasněný. A navíc se fakulta inkorporací do Karlovy univerzity otevřela i těm studentům, kteří studium nemají nijak spojené s vírou, a tedy ani s jakoukoli církví.
Ostatně, nás církevní problematika zajímala víc také proto, že jsme jako studenti teologie byli na církvi víc závislí. To už dnes zdaleka v takové míře neplatí. Dnes mnohem víc záleží na církvi, jestli dokáže zaujmout a oslovit, jestli to, co je na ní vidět, někoho vyprovokuje k tomu, aby se tím zabýval.
Když se řekne studentský farář, vybaví se někomu atraktivní post člověka, který je placen za to, že vede studentský život, jinému zas lehce zhroucená postava obtížená problémy mládí nevybouřeného… Jak se po roce studentského farářování vidíš sám?
Hrát si na studenta by asi vyznělo dost komicky. I když nemohu popřít, že mě ta práce zatím těší. Kdyby mě netěšila a neviděl bych v ní nějaký smysl, tak bych od toho už dávno odešel (možná dřív, než jsem začal). To souvisí s tím, co na mě jako na studentského faráře nejvíc doléhá. Nejsou to problémy nevybouřeného mládí (a že jich není zrovna málo), ale obtíže spojené s každým novým začátkem.
V této podobě je to totiž funkce nová. Nebylo tedy možné počítat takřka s žádným technickým zázemím – bydlení se dodělávalo ještě dlouho po našem nastěhování, vlastní pracovní místnost mám teprve od srpna a tak podobně. A stejně tak nebylo možné bezprostředně navázat na nějakou tradici. Snad jenom v tom, že již dříve bývaly pravidelné bohoslužby v týdnu a že se ještě před mým příchodem podařilo najít v budově fakulty prostor pro kapli, kde se bohoslužby a dnes i kratší pobožnosti konají.
Co se vlastní práce týče, hodně mě těší, že se mezi studenty setkávám vlastně jen s podporou a se zájmem. Nemohu říci, že bych byl s většinou studentů v kontaktu nebo že bych se s nimi už alespoň znal. Nicméně ten zájem i o „pouhou“ přítomnost studentského faráře (třeba by měl jen „kněžskou“ roli, roli modlitebníka), to nelze přehlédnout.
Odkud a proč zaznělo volání po studentském faráři na ETF UK?
To souvisí i s tím, co jsem právě řekl. Jednoznačně to volání přišlo od studentů. V roce 1996 rezignoval na funkci spirituála Jindra Halama, který byl zároveň ředitelem Jirchářů, a myslím, že rok na to přestaly Jircháře fungovat jako seminář pro studenty. Ti zřejmě v předtuše, že by mohlo vzniknout jakési vakuum, začali usilovat o to, aby se zde vytvořil prostor pro působení studentského faráře na plný úvazek. Měl bych ale říci, že tehdy nebylo úplně jasné, jestli by měl studentský farář působit pouze na půdě teologické fakulty anebo mezi pražskými studenty vůbec. Synod v roce 1998 toto místo na dva zkušební roky zřídil a já jsem nastoupil v létě minulého roku.
Nepředstavují tedy Jircháře – se vším co jako bohoslovecký seminář znamenaly, někdejšími ekumenickými čtvrtky počínaje a pověstným kafem konče – přece jen cosi, na co je možné navázat, o co se lze opřít? Sami studenti přece pociťovali jejich ztrátu jako nebezpečí jistého vakua….
Tak to viděli i někteří studenti, kteří po zrušení Jirchářů založili studentský spolek HBS. Se snahou navázat na dobré tradice a podržet alespoň něco z toho, v čem Jircháře byly pro studentské společenství významné. Dneska z toho spolku nezbylo skoro nic. Určitě těch důvodů bude víc. Ale hlavní problém vidím v tom, že v současné době nemají studenti žádné přirozené zázemí, kde by se setkávali, poznávali, kde by se rodily třeba i nejztřeštěnější nápady… Domluvit se ale dnes na čemkoli s kýmkoli, to vůbec není snadné. Lidé se na fakultě docela snadno vzájemně míjejí. To je podle mého názoru také důvod, proč se ani Akademické Ymce mezi studenty příliš mnoho nedaří. I když se o to někteří studenti hodně snaží.
Jak je tvé postavení institučně vymezeno?
Jsem celocírkevní kazatel, zaměstnaný synodní radou, s pověřením sloužit jako studentský farář při ETF UK a být k dispozici všem jejím studentům.
Ozývají se stesky, že teologická fakulta se vzdaluje církvi. Když jsem ovšem v devadesátých letech pozoroval – jako synodál – reakce církevních představitelů na problémy fakulty (rušení semináře byl jeden z nich), nemohl jsem se někdy ubránit dojmu, že vedení církve spíš hledí fakultu a její problémy „vzdálit od církve“… Myslíš, že studentský farář má za úkol tuhle vzdálenost nějak přemosťovat?
To zní hodně vznešeně a já moc vznešené ambice nemám. Nicméně je pravda, že jsem v současné době v poměrně intenzivním kontaktu jak s fakultou, tak s představiteli naší církve. Mohu tedy přispět ke svižnější komunikaci mezi oběma stranami. V současné době jde ale hlavně o „přemosťování“ mezi studenty a synodní radou.
Z určitého obecnějšího pohledu se mi ovšem zdá, že mezi mladými lidmi, i studenty teologie, a církví, je poměrně velká propast (v této chvíli musím mluvit hlavně o naší církvi). Nejde zdaleka jen o jakousi starobylost církevního prostředí, o archaický církevnický jazyk, o nedostatečné reagování na témata a problémy této doby. Hodně mladých lidí stojí o to, účastnit se nějakého živého společenství. A takové společenství není ani v naší církvi snadné najít.
Na které rovině církevního života nejspíš hledáš pro studenty zázemí, ve sborech, seniorátě nebo v celocírkevních aktivitách?
To se nedá říct jednoznačně. Někteří studenti již své zázemí v nějakém církevním společenství mají, a pak není v tomto smyslu co hledat. Dokonce i mimopražští studenti se dnes víc než dřív vracejí pravidelně domů a snaží se udržet si pevnou vazbu na svůj domovský sbor. Na druhé straně je zde dost studentů, kteří žádné takové zázemí nemají, a pak je otázka, kam by bylo vůbec možné je nasměrovat. Myslím si, že to je úkol spíše pro studenty samotné, aby své spolužáky někam pozvali…
Leckdy jde o to, že nemají ani jakousi bazální zkušenost se životem v křesťanském společenství a že ho tedy ani moc nevyhledávají. A tady bych sázel víc na vlastní, „interní“ nabídku, která může této elementární zkušenosti teprve dát vzniknout. Navzdory stále ještě nedostatečnému zázemí hvozdnické fary se pokouším pořádat různá setkání – ročníková, tématická, pracovní, „formativní“… a mám naději, že takové příležitosti mohou být počátkem i takové zkušenosti. Co by pak mohlo následovat, nechávám záměrně otevřené. Také proto, že fakulta pro mě není misijním polem, z kterého bych měl nahánět ovečky do našeho českobratrského ovčince.
Co užitečného či nosného se ti už v rámci tvé práce podařilo uvést do života? Co ještě plánuješ?
Podařilo se nám třeba vyhrát mezifakultní volejbalový turnaj v Greifswaldu. To byl úspěch, který sklidil uznání. Ne, ale vážně: Říct, co se opravdu povedlo uvést do života, na to je asi trochu brzy. Co snad vstupuje do povědomí studentů je to, že jsem jim k dispozici pro osobní a pastorační rozhovory. A skutečně také přicházejí.
Vedle již zmíněných hvozdnických setkání se pokouším, také ve spolupráci se studenty, dát větší prostor různým formám bohoslužebných aktivit (různé typy liturgických forem při bohoslužbách, pravidelné pobožnosti a meditace v kapli, týdenní pracovně meditační soustředění „ora et labora“ ve Hvozdnici). Stále si totiž myslím, že ke studiu teologie také patří určitá duchovní „formace“. Tedy že student by měl dostat příležitost, kdy se vlastní víra stává tématem, kdy je možné dát prostor svým vlastním pochybnostem, osobním otázkám a kdy je také možné očekávat, že víra nebude jen zahanbena, ale že se jí dostane opory, povzbuzení… Předpokládat, že se této možnosti dnes studentům dostane pouze od církví, považuji z mnoha důvodů za mylné.
Samozřejmě se také snažím dát větší prostor tomu, aby se studenti setkávali i při jiných příležitostech, při sportu, při sborovém zpěvu, při klubových pořadech…
Děkuji za rozhovor. Tomáš Trusina