(Protestant 7/1993)
V roce 1988 Tomáš Trusina a další k službě ochotní (dnes EMAN) rozepsali asi třicetkrát na psacím stroji sbírku básniček a pohádek pro děti od Ivana Jirouse Magor dětem. Ilustrace, které udělal Zdeněk Šorm za pomoci svých neteří, jsem rozmnožoval fotograficky. Ivan Jirous byl na podzim 88 uvězněn za svou petici Tak dost! (reakce na umučení Pavla Wonky) a nás napadlo udělat pořádnou knížku, abychom morálně podpořili sebe, Jirouse i děti. V Pražské tiskárně vzniklo ofsetem šest set pohádkových výtisků s obrázky, část jsem šil a lepil na koleně, část dal svázat přítel – archivář samizdatové literatury. Typografickou, grafickou a knihařskou úroveň měla tato útlá knížka srovnatelnou se Svítá. O možnostech vydavatelských a nakladatelských, jaké má dnes synodní rada a Kalich, se nám jen snilo. Zato, že jsme nevyužili ani tak všech možností (jaké se navzdory totalitě naskytovaly) udělat knihu perfektně a že ten podnik byl naprosto prodělečný, jsme si mohli jen a jen my sami. Vzali jsme si úkol nad své síly.
K zodpovědnosti za Svítá se hlásí synodní rada v tiráži zpěvníku. Jardovi Plíškovi rozumím tak, že ekumenické skupině, synodní radě, Kalichu a snad celé ČCE (?) nezbývá než používat neuříditelného vozidla, není servis, hledají se opraváři. Konečná podoba Svítá je menší havárií, ale urazil se kus cesty. Vozidlo dostává značku Franz Kafka, a tím se vysvětluje původ poruchy. Spočívá v tom, že existenciální hrdina musí řídit, ač je řízen někým a něčím jiným a jinak než sám chce – a ani tedy neví, co chce. (Jako parašutista s neovladatelným padákem dopadá s dobrým úmyslem na neznámé město, které je mu nepřátelské.) Tak ovšem nefungovala organizační struktura církve. To vozidlo mělo značku StB, bylo řízeno dálkově ministerstvem vnitra a ministerstvo kultury dodávalo pohonné hmoty. Synodní rada ve vozidle více či méně ochotně jela a s ní část ČCE. Necelé tři roky potom, co platí nové dopravní předpisy, tento organizační vrak neukočíruje ani nejlepší řidič. Je třeba jít pěšky či stopovat pomoc.