reakce na téměř stejnojmenný článek P. Ottera (Protestant 9/97)
Upřímně děkuji Pavlu Otterovi za jeho analýzu české evangelické teologické scény. Již „rodinnost“ našeho prostředí vede k tomu, že se podobné řeči vedou, Pavel je ovšem první, kdo se odvážil své hodnocení uceleně formulovat a otisknout.
Celá dvoustrana na mne, přiznám se, nepůsobí dojmem nekrologu. Již první provokativní výstřel, jméno Vladimíra Železného, dává tušit, že máme v ruce více než pouhé „parte“. Následující odmítnutí jistot z oněch neblahých normalizačních časů již nenechává na pochybách. Jde o generační provolání. Pouze skutečnost, že normalizovaný čas na moment ustrnul, zatímco autorův věk nikoli, způsobila, že text není mladicky rozpřažený, ale otcovsky skeptický, až i morbidní.
Myslím, že je třeba, aby Otterova generace diskutovala dál s generací starší o tom, co pro ně znamenalo studium na fakultě pod Děkanem JLH a lesní brigády s paní Profesorkou BK. Myslím, že je to třeba proto, že někdo s onou starší generací (alespoň ze slušnosti) diskutovat musí a my nejmladší toho již nejsme schopni. My už jsme jen pouhým živým dokladem Otterových slov, že vydávání těchto spisů má cenu spíše historickou než aktuální.
Překvapuje mne, že Pavel Otter, tak často hovořící o „postmoderně“ a „změně paradigmatu“ dnes ještě vůbec nějakou českou protestantskou teologii hledá. Vždyť – a o tom sám hovoří – moderní teologie je teologií místního kontextu, ne mamutím myšlenkovým systémem aplikovatelným kdykoli kdekoli. Na rozdíl od Pavla mám tu naději, že se v tomto našem kontextu také dnes teologické myšlení děje. Jeho pole však již není (díky Bohu) vymezeno naším češstvím (národní teologie patří do minulosti). Kontext naší teologie kreslí posttotalitní společnost devadesátých let. Jeho projevem je právě rozptýlení do nepřeberných aktivit – od politických přes pedagogické po terapeutické. Další tváří této rozptýlenosti je nemožnost vést teologické rozhovory na větších fórech – synodech, farářských kursech. Mrzí mne to stejně jako Ottera, přece však občas zažívám, jak se teologie děje na pastorálkách, na drobných seminářích kolegů, ba i (po staletích intelektualizace teologie je to s podivem) ve sborech.
Navzdory této rozptýlenosti je, myslím, možno hovořit i o jednotící myšlence teologie našeho kontextu. Já bych ji pojmenoval „nesmělé překračování mýtických hranic“. Například v ekumenické oblasti, zvláště ve vztahu ke katolíkům, ubývá, mám dojem, starých „mindráků“ a strachů a alespoň na rovině omluv (J. Štefan), komisí historiků (M. Wernisch) a společných bohoslužeb (řada sborů) se stáváme rovnocennými milujícími bratry. Ve vztahu k židovství hledáme svou vinu na evropském antijudaismu (kontroverzní M. Balabán, ale i P. Sláma). Ač vyháněna dveřmi, varovná slova teologů-psychologů vstupují oknem (I. Ryšavý, P. Říčan) – snad začínáme chápat, že – ať faráři či laici jsme „taky lidi“ a naše zvěst i praxe to musí brát v potaz. Ba i ty pohrdané spory o vztah církve a státu a o finance řeší ve své podstatě otázky eklesiologické.
Stále však zůstává řada hranic k překročení: ze socialistických časů si neseme přesvědčení, že dostatečným politickým aktem je provolání. Poselství synodu o vztahu k romské menšině bylo dobré, zbytečně se však budeme rozčilovat, že zůstalo nepovšimnuto, když naše slova nesledují činy. Především však budeme muset překročit hranice českého teologického mesianismu. Jak líbezně zní našeptávání pokušitele, že v Česku jsme byli už za reformace a pak za první republiky napřed a dnes je naším úkolem držet výhradně českou tradici proti retardujícímu západnímu křesťanstvu. Vyhlížím dobu, kdy budeme schopni nejenom pěstovat teologii ve svém kontextu, ale necháme se také poučit křesťany z kontextů jiných. Mám naději, že tehdy, až se s mýtickými hranicemi v nás samých vyrovnáme, budeme schopni bez frází a póz reagovat dokonce i na globálně aktuální podněty dneška.
Poznámka na závěr: Omlouvám se za určitý generační podtón. Vím, že se mezi námi pohybují výrazné osobnosti, které do tohoto schématu nezapadají. V prvé řadě sama redakce Protestanta dává orientací časopisu zřetelně najevo, že starý dobrý český mesiánský protestantismus není zcela mrtev ani v generaci mladší.