Nekonečná bolest a velká slova

Číslo

Je těžké psát o situaci v Gaze, o situaci v Palestině, o situaci v Izraeli. Politické celky, názory a hnutí stejně jako vojenské operace mají velkou náboženskou a ideologickou symboliku. Najednou je skoro nemožné mluvit o konkrétních činech konkrétních vojáků v konkrétních situacích. Je nemožné hodnotit rozhodnutí konkrétních politiků. Je nemožné ptát se. Každým slovem, každým gestem, jako bychom se museli přiklonit na tu nebo onu stranu. Jako bychom museli mávat nad hlavou tou nebo onou vlajkou. Jedno vyjádření jako by automaticky vedlo k mnoha dalším.

Řekneme-li, že vojenské akce Izraele v Gaze jsou nepřiměřeně drsné a zahynuly během nich stovky nevinných lidí, jako bychom hned byli nadšenými fanoušky Hamásu, případně dokonce antisemity. Řekneme-li, že Hamás usiluje o zničení Izraele a vůči násilí nemá žádné zábrany, ba že dokonce – skutečně – využívá strategii lidských štítů, jako bychom hned tleskali ultrapravicovým židovským osadníkům a připojovali se těm, kdo tleskali ostřelování Gazy a přáli si smrt co nejvíce Arabů.

Toto vše se dělo a děje. V tomto boji není dobro a zlo. Velká slova nám brání vidět utrpení, bolest a strach na obou stranách. Velká slova nám brání směřovat ke smíru.

Je těžké nikoho nerozčílit. Buďte prosím shovívaví.

Izrael jako modla

Jednoho z hlavních problémů vypovídání o Izraeli a Palestině si všímá americký rabín Michael Lerner, když v článku pro Tikkun Daily poznamenává přibližně toto: „Když dnes přijdete do jakékoli synagogy ve Spojených státech a řeknete, že nevěříte v Boha ani v Tóru a že nedodržujete přikázání, přesto vás pravděpodobně rádi přivítají mezi sebe. Když ale řeknete, že nepodporujete Stát Izrael, vyženou vás jako sebenenávistného Žida nebo antisemitu.“

Jde v podstatě o to, že pro mnoho židů i křesťanů je těžké rozlišovat mezi velkým duchovním pojmem Erec Jisra’el a Státem Izrael, který patří do našeho obyčejného a velmi nedokonalého světa. Tento Izrael je stejná politická entita jako Egypt, Jordánsko nebo Česká republika. Má svůj populismus a svůj extrémismus, svou korupci, své sociální nespravedlnosti, svůj útlak a své nedořešené dějiny. Izrael je i se svou politickou scénou a řadou dalších věcí samozřejmě velmi specifický. To se dá ale říct o každé zemi. A jsme zase u toho.

Nevím, proč by se kolem rozhodnutí izraelských politiků a akcí izraelských vojáků mělo chodit po špičkách, když ty americké a ruské přebíráme z různých stran dnes a denně. Řada světových zemí už hodnotí akce Izraele v Gaze jako válečné zločiny a izraelská pravice volá: Svět nás zrazuje a opouští, antisemitismus znovu probublává na povrch, my máme pravdu a všichni ostatní se mýlí.

Švédové nebo Brazilci ovšem ani nenaznačili, že by Izrael neměl právo na obranu proti terorismu či dokonce na existenci. Vkrádá se přitom ale hrůzná myšlenka, že by si snad izraelská pravice i přála, aby to tak bylo. Izraelská pravice touží po černobílém světě a takto se jej snaží vykonstruovat: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo nebombarduje s námi, jde s Hamásem. Tak jednoduché to ale naštěstí opravdu není.

Kromě hlubokých duchovních rozměrů se Izrael stává modlou ještě v jednom smyslu. Často se omílá fráze, že Izrael je „jedinou demokracií na Blízkém Východě“. Izrael sám se do této pozice rád staví a zdůrazňuje, že na rozdíl od svých sousedů ctí demokratické hodnoty a lidská práva. Proti tomu, že je Izrael zjevně demokratičtější a humánnější než státy v jeho okolí, nelze nic namítnout. Druhá strana mince nám ale ukáže, že situace není tak růžová a že bychom se velmi mýlili, pokud bychom Izrael chtěli považovat za demokracii srovnatelnou s těmi evropskými nebo severoamerickými.

Nic proti tomu! Koneckonců se mi nelíbí představa, že bychom měli své představy o demokracii nutit celému světu. Izrael ovšem velmi pěstuje tuto svou image na mezinárodní scéně, velmi se o ni snaží, velmi o ni bojuje. Současně ovšem Evropana překvapí a možná i vyděsí například to, že rodinné právo je zcela v rukou ortodoxního rabinátu.

Izraelský fašismus?

Zároveň se ale dá říct, že problémy dnešního Izraele se těm evropským docela podobají. Podobně jako všude v Evropě sílí i zde vliv ultrapravice, která „tradiční“ liberální demokracii zpochybňuje nebo přímo odmítá. I v souvislosti s vyhrocenou situací v Gaze atmosféra ve společnosti houstne a o otevřeném dialogu už skoro nelze mluvit. Protiváleční aktivisté a nedostatečně loajální novináři jsou extrémisty označováni za zrádce, některým – například Gideonovi Levymu – přímo vyhrožují smrtí. Rozhlasové stanici B’Tselem zakázal izraelský Nejvyšší soud vysílat spot, ve kterém se čtou jména dětí zabitých v Gaze.

Objevují se hlasy, které přirovnávají klima v současném Izraeli ke klimatu v Německu třicátých let. Politolog a laureát izraelské státní ceny Ze’ev Sternhell mluví střízlivěji o Francii let čtyřicátých a tvrdí, že v současném Izraeli pozoruje znaky fašizace. Sternhell upozorňuje na radikální nacionalismus, který dnes v Izraeli patří do mainstreamu, a tvrdí, že současný establishment vede válku proti osvícenství a humanistickým hodnotám. Upozorňuje na snahy definovat Izrael jako židovský stát, což by (nejen) pro izraelské Araby v důsledku znamenalo status občanů druhé kategorie.

Dá se pozorovat celá řada varovných signálů a zajímavé je, že ono přirovnání současného Izraele k Německu třicátých let, o kterém jsem se zmínil, nemají na svědomí levicoví radikálové ani antisemité, ale mladý sionista-osadník vystupující anonymně pod jménem Elkana, jehož začalo děsit, že lidé s jinými názory, než má on, je nemohou veřejně prezentovat, aniž by jim hrozilo nebezpečí.

Fašismus je silné slovo, ale Ze’ev Sternhell poměrně pragmaticky říká, že „jsou horší věci než fašismus a ne všechno, co je zlé, je fašismus“. Jakkoli bych se sám toto slovo zdráhal ve spojení se Státem Izrael použít, nedá se stanovisko renomovaného izraelského politologa brát na lehkou váhu. Zvlášť, když není sám.

Strašidlo antisemitismu

Jednadevadesátiletý Nizozemec Henk Zenoli, který v roce 2011 dostal od Státu Izrael cenu Spravedlivý mezi národy za to, že za války zachránil židovské dítě před deportací do koncentračního tábora, cenu vrátil, protože během bombardování Gazy zahynulo šest jeho příbuzných. Zenoli uvedl, že kdyby se zachoval jinak, projevil by tím neúctu k zesnulým rodinným příslušníkům.

Tento malý osobní příběh ukazuje, že svádět všechno na antisemitismus a nenávist ke Státu Izrael prostě nelze. Osobně se modlím, aby podobné případy izraelskému establishmentu otvíraly oči a vedly ho k přemýšlení o tom, že snad přeci jen nedělá všechno správně a že snad přeci jen všichni kritici nejsou zlí antisemité, kteří chtějí Izrael zničit.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, antisemitismus existuje, žádná legrace to není a často se schovává právě do legitimní kritiky izraelského establishmentu. Antisemitismus skutečně často spontánně „vybublává na povrch“ na demonstracích za solidaritu s mrtvými v Gaze. Člověk, který nesouhlasí se současnou izraelskou politikou ve jménu humanistických idejí, musí tento antisemitismus jednoznačně, rázně a hlasitě odmítnout. Znovu ve jménu humanistických idejí. Cokoli jiného je ohavné pokrytectví.

Problém je, že je často těžké určit, jak se věci mají. Antisemité si umějí dát záležet, aby působili solidně. Druhá strana zase vidí antisemity a antisemitismus úplně všude, kde se netleská izraelským vojenským operacím.

Důležité je nemávat nad antisemitismem rukou ani tam, kde jsou nařčení neoprávněná. Místo výsměchu je potřeba vysvětlovat, snažit se o vzájemné porozumění.

Ve spárech Hamásu

Hamás je teroristická organizace, která chce Izrael zničit a k dosažení svých cílů používá velmi nelidské metody – včetně živých štítů. Palestinci si zaslouží právo na sebeurčení a je potřeba, aby se jejich postavení na okupovaných územích zlepšilo. Nejlépe tak, aby okupovaná území přestala být okupovaná. O Hamásu si ale nelze dělat iluze.

Nelze ničím ospravedlňovat raketové útoky Hamásu na civilní cíle v Izraeli. Nelze ničím ospravedlňovat brutálně antisemitskou propagandu, kterou Hamás šíří. Hamás zkrátka není možné obhajovat. Válka mezi Izraelem a Hamásem je asymetrická. Na straně Palestinců je mnohonásobně víc civilních obětí. Izraelských vojáků zahynulo několik desítek, na druhé straně jsou to stovky. Není to ale proto, že by izraelští vojáci byli krutější a Hamás se ostýchal. Je to věc vojenské převahy Izraele a můžeme si být jisti, že kdyby Hamás měl tu možnost, choval by se v Izraeli vůči civilnímu obyvatelstvu ještě o poznání krutěji než izraelská armáda v Gaze.

To, že velká část Palestinců Hamás podporuje, je ale problém, který má své důvody. Na horních příčkách je beznaděj a zoufalství. Že lidi k extrémismu vede neutěšená situace, je známá věc. Izrael by tady mohl sehrát pozitivní roli a efektivně oslabit Hamás tím, že vyjde vstříc „normálním“ obyvatelům palestinských území, kteří jsou často odkázáni na sociální pomoc Hamásu, protože do Izraele za prací nemohou.

Pointou tohoto článku

nebude řešení komplikované situace. Pokud vůbec nějakou pointu nabízím, je to právě vyznání, že situace je komplikovaná, nelehká a nejasná. A ani tento článek o ní zdaleka nevypovídá perfektně – koneckonců to nebylo ani jeho ambicí. Porozumět dění v Izraeli a Palestině je obtížné. Abychom se o to vůbec mohli pokusit, musíme přestat mávat vlajkami.