… myšlenka pak, že by oslavované založení Pražského biskupství, a s ním celého stavu duchovního v Čechách, již samo v sobě bylo skutkem zpátečnickým, byla by nesmysl tak křiklavý a nemotorný, že ji rozumnému člověku nižádnému ani přičítati nelze. Vždyť jen hrubý nedouk mohl by nevěděti, že veškeren pokrok vzdělanosti a osvěty po mnohá století visel, jako jinde tak i u nás, jedině na církevních ústavech, že cokoli zjevilo se dělníkův na poli jak naučné literatury, tak i krásou my, odchováno bylo původně ve školách duchovenstvem zřízených a vedených, a že z lůna církve zrodila se i sama universita Pražská, kterou předce jen převrácenci z pouhého zpátečnictví viniti by mohli. Že v běhu tolikera staletí dostali se na stolici biskupskou i arcibiskupskou v Praze tytýž i lidé důstojenství toho nehodní, a že z lůna církve Římské vycházelo také snah i skutkův nechvalných, ba žalostných, drahně: to já ne co protestant, ale co nepodjatý a spravedlivý dějin uvažovatel netajil jsem nikdy, jakož i protivníci moji uznávají, k mému svědectví se odvolávajíce. Ale z toho, že v některém spolku někteří byli zlí, uzavírati hned, že celý spolek byl zlý, byl by skok netoliko historicky, ale i logicky křivý a nedovolený. Vždyť bychom dle toho důsledně zatracovati museli celé pokolení lidské, poněvadž i v něm bývalo, jest a bude vždy zločincův dosti. Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště v katolická v Čechách spůsobila po celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého než zlého. Historie ovšem připomíná vždy více o výtržnostech ve společnosti lidské a o hlučném rušení předepsaného mravního i právního pořádku, nežli o jeho zachování a o tichém obecenstva živobytí: ale tím nikoli nezapírá, nýbrž spíše potvrzuje nesmírnou tuto převahu, pokládajíc je jako za pravidlo, ježto rozumí se všude samo sebou.
A však není to pouze historie česká, o kterou tu činiti jest. Kdokoli četl Nár. Listy z minulého měsíce září a snad i jiné listy podobného směru, nemohl nepozastaviti a nezkormoutiti se nad krutou nenávistí, která objevuje se v nich nejen proti církvi katolické, ale i proti všemu náboženství vůbec, jako by nešlechetné bylo, cokoli k nim se nese, jako by kněží naši byli jen samí zpátečníci, tmáři a nepřátelé národnosti české, a konečně jako by nevěra i neznabožství byly vrcholom rozumu lidského a moudrosti lidské. Toť věru již není kritika povážlivá, to mluva neskrocené náruživosti, to útok na svobodu svědomí lidského, to fanatismus a terrorismus bezohledný a bezuzdný. Nebo když pánům nelíbila se slavnost Svatováclavská, proč nestačilo jim nesúčastniti se jí a třebas i odůvodniti smýšlení své řečí mírnou a slušnou? Proč kráčeli hned k hanění a urážkám celé třídy lidí aspoň většinou jistě ctihodných? Já nezapírám, že v duchovenstvu našem nacházejí se i zpátečníci, ba snad i lidé nemravní, ač já jich neznám: ale poznav ze života kněžstvo katolické ve všelických zemích, s potěšením dávám pravdě to svědectví, že nikde nenašel jsem tolik vzdělanosti, osvícenosti a svobodomyslnosti (ovšem ne ve vsmyslu proroka Padařovského) jako u našich kněží v Čechách. Těším se z přízně mnohých mezi nimi mužů výtečných, kteří snášeti umějí také smysly od svých rozdílné (ačkoli já nikdy o článcích víry nemívám s nimi řeči), a jakkoli sám nemohu nikdy pokatoličit se, vyznám předce upřímně, že i každý sprostě věřící katolík, který jinověrcův zeloticky nezatracuje, mnohem milejším mi jest, nežli vysoce učený bezvěrec, jenž domýšlí se, že nedorozumem svým dovede obořiti a zase postavit celé světy, boha z nich ovšem vyloučiv. … Co rodilý protestant znaje se také trochu v Písmě svatém, mívám vždy na paměti naučení Kristovo, že summa i vrchol náboženství jeho jest přikázání: milovati budeš pána boha nade všecko, a bližního svého jako sebe samého, a že „po tom poznají všickni, že jste učedlníci moji, budeteli míti lásku jedni k druhým.“ (Evang. sv. Jana, XIII., 35.) Tedy láska k bohu a k lidem jest přední známkou právě křesťanského smýšlení, a nikoli stranné jakékoli výklady a hádky o některých pravdách neb nepravdách, kterým obyčejně jedni vlastně tak málo rozumívají jako druzí. Nemohu zde pustiti se do rozjímání, který jest obor rozumu a které jeho meze, i kudy povstává a kam dosahuje víra v duchu člověka: pravím jen, že i víra jest tak přirozená i nutná jeho funkce, že ani sami materialističtí neznabohové, ač ji dle jména zamítají, bez ní obejíti se neumějí. Za předměty víry křesťanské zbožná mysl otcův církevních vynáší již od 18. století na svět množství článkův, kteří nevždy vlastní svou evidencí, nýbrž vice autoritou zevnější zjednali sobě průchod ve křesťanstvu. Však i za naší paměti ještě obohacena jest tím spůsobem katolická věrouka třemi články, o jichžto pravdě a spasitelnosti nevšickni lidé jsou přesvědčeni. Takovému množení článků víry bránili časy svými nejvíce Hus, i Luther a Kalvin: avšak ani oni, co lidé smrtelní, nebyli veskrze neomylnými. Poznav pak já za povoláním svým lépe než jiní ohromné to zlé, co z rozbrojův z půtek o víře uvalilo se na ubohý národ náš, již dávno snažím se odvoditi mysli od nich a navoditi více k tomu, co přední jest známkou křesťanství, totiž láska k bohu a k lidem vůbec. Nečiním toho z indifferentismu, ale z úvahy té, že víra nikde není vědomím, ježto by apodikticky dokazovati se dalo, ale že jest jak pravíme dar boží, na rozumu a vůli člověka vesměs málo závislý. Proto však nezamítám při tom působení rozumu, který dán jest člověku vůbec za vodítko na pouti jeho života. (1873)
(Citováno podle samizdatové Čítanky II, Výboru z projevů, článků a úvah Karla Havlíčka a Františka Palackého)