V sobotní příloze Lidových novin Orientacevyšlo 12. září celostránkové interview se synodním seniorem ČCE a předsedou ERC Pavlem Smetanou. Věnujme mu pozornost – jednak proto, že je to v poslední době snad nejrozsáhlejší prezentace názorů představitele nekatolických církví, jednak proto, že přinejmenším polovinu témat, s nimiž se vyrovnává, otevřel v nedávné době náš časopis.
Pro ty, kdo rozhovor nečetli: Obsahuje čtyři okruhy otázek – zda lze za sociálních demokratů očekávat kontinuitu vládní „církevní politiky“ vzhledem k ohlášené restituční tečce, vztah ČCE ke kolaboraci s komunisty, otázka antisemitismu a antijudaismu a pohled českých evangelíků na české katolíky.
Za pozornost stojí už to, jak otázky redaktor Bob Fliedr formuluje: jako by potřeboval, aby mu je formuloval někdo jiný. Už dlouho jsem nečetl interview, kde se v samotných otázkách vyskytuje tolik citátů. Tazatel sice na první pohled vypadá, že má zmapovanou situaci, známe-li však texty, z nichž cituje, zjistíme, že se spíš schovává za formulace, které vyznívají efektně hlavně proto, že jsou vytržené z kontextu. Takto položená otázka samozřejmě předurčuje do značné míry i možnosti odpovědět. Bohužel, v odpovědích nenalézáme proti tomuto způsobu kladení otázek žádné výhrady.
Pavel Smetana se nedrží modelu odluky jako jediného čistého řešení vztahu církve a státu. Činí tak především s ohledem na ostatní církve, z nichž leckteré by v takovém případě očekávaly zásadní existenční potíže. Škoda ovšem, že ekumenický ohled (či ohleduplnost) nerozšiřuje též o diferenciaci politickou – není přece jedno, jaké povahy je stát, který církev nějakým způsobem vydržuje: zda církev přijímá podporu od státu totalitního, resp. autoritativního či státu demokratického. Jestliže se mezi křesťany přestává mluvit o odluce, může jít i o projev důvěry k míře svobody, kterou stát občanům i církvím projevuje. Vždy tato míra, jak poznamenal např. Bonaventura Bouše (viz Protestant 1/98), je v rámci posledních desetiletí i staletí zdaleka nejvyšší.
Odpověď na otázku Jak se ČCE vyrovnala s těmi, kdo si zadali s komunistickým režimem? však už nemá obzor ani politický, ani celocírkevní. Téměř křiklavě v ní chybí alespoň základní rozlišení toho, v čem kolaborace křesťanů s totalitním státem spočívá (jak ji obsahuje např. synodem přijatý dokument Cesta církve 1945–1989). Vypustíli se reflexe tohoto typu, lze pak samozřejmě kritičnost ke způsobu, jak se v ČCE přistupovalo a přistupuje k této otázce, vidět pouze jako přepjatou, avšak pochopitelnou reakci lidí, kteří velice mnoho vytrpěli. Redukce problematiky sebekritického vyrovnání se selháváním církve na chápavost k „osobní bolesti persekvovaných disidentů“ zní sice na první poslech pastýřsky, ve skutečnosti však zavání alibismem a neochotou problém zásadně otevřít a pojmenovat. Znepokojuje, jak blízko má tady odpověď představitele církve k duchu současného společenského establishmentu, počínaje teoriemi o „zpětném zrcátku“ a konče aktivní účastí předlistopadových nomenklaturníků ve špičkách současných institucí.
Pokud jde o diskusi o vztahu Židů a křesťanů, bouřlivá sice byla, nikoli však v ČCE, nýbrž na stránkách Protestanta, popř. Křesanské revue. Synody ani konventy se nezapojily, debata se zkrátka nepřelila na veřejněinstituční církevní rovinu. Považovat sdílení antisemitských a antijudaistických problémů za záležitost zcela okrajovou je tvrzení přece jenom odvážné – i v rámci ČCE, jejíž teologové se např. starozákonními látkami zabývají poměrně systematicky. Průzkum „rozpoložení českobratrského věření“ v této věci se nekonal – ovšem soudě podle některých reakcí na zmíněnou časopiseckou debatu by zdaleka nemusel vyznít tak optimisticky, jak vidí synodní senior. O mnohém koneckonců vypovídá i Smetanův pohled na našeho Mesiáše, který podstatným způsobem prohloubil všechno to, co Starý zákon vypovídá o Bohu: diskuse o křesťanském antijudaismu jinde (a snad i u nás) odhalila, jak je pro nás – „křesťany z pohanů“ – nesmírně důležité zakreslovat novozákonní výpovědi o Ježíši Kristu do jejich starozákonního půdorysu. Bez toho se novozákonní zvěst stává nebezpečně rychle průmětem našich náboženskokulturních představ, ideologií i dogmat – a právě tuto „duchovní nouzi“ Balabánův dopis vyznává. Krok tímto směrem Smetanova odpověď neobsahuje. Konvenční obhajoba, že to Nový zákon „tak nemyslí“ a je tudíž „bez viny“, nestačí. Vždycky jde přece o to, jakými brýlemi novozákonní kánon čteme.
Poslední blok otázek se týká pohledu českých evangelíků na české katolíky. Otázka se odpichuje od citátu z článku Štěpána Hájka v Rozpravách z r. 1996, sumarizující dosavadní popřevratové zkušenosti (znechucení současným kursem římskokatolického kléru, který až na výjimky dýchá zašlými časy, církevnickou propagandou a ekumenickým pokrytectvím). Dlužno dodat, že tehdy byly více než dnes v paměti nerudné reakce římskokatolických představitelů na různé nekonformní kulturní produkce, vnějškovostí zavánějící pompézní akce jako např. velehradské zasvěcení národa Panně Marii či problematické svatořečení J. Sarkandra. P. Smetana o to vše nezavadí ani slovem a oponuje vlastními dobrými osobními vztahy s některými představiteli římskokatolické církve. Opět redukuje problematiku církevně teologickou na rovinu čistě osobní. Výhrady některých evangelíků na adresu určitých ř.k. počinů pak odbývá pouze jako zpozdilé instinkty venkovských přívrženců národního modelu českobratrství. Ekumenické vztahy však nelze pěstovat jako jakousi interkonfesijní spartakiádu. Nepramení přece jen evangelická neochota skončit v očích současné společnosti v jednom „křesťanském pytli“ s našimi katolíky spíše z přesvědčení, že evangelium Ježíše Krista je něco jiného než náboženský styl, kterým se dnes (tehdy?) v národě presentuje ř.k. církev? (citováno podle Š. Hájka, Protestant 7/93)