O uvedení knihy Petera de Knegta Olinka
O jednom zvláštním poutu
„Políbím Annu. Znovu se obejmeme, jako bychom se už nikdy neměli z tohoto objetí vymanit. Nechceme a nemůžeme pustit jeden druhého. Naše přátelství začalo ještě předtím, než jsme se narodili – jednoho zářijového dne roku 1944 v táboře Falkenbergu, kdy se Olga s Bramem poprvé setkali – a skončí až tehdy, když už si na ty dva nikdo nevzpomene“ – tak končí tato výjimečná kniha. Končí objetím a políbením mezi Annou, dcerou Olgy, a Peterem, synem Brama. Annu a Petera nepoutá pokrevenství, ale blízkost, sourozenectví duší.
A jak ten příběh vlastně začal?
V září 1944 pobýval Bram spolu s dalšími Holanďany, Belgičany a Francouzi už rok na nucených pracech v německém Falkenbergu. Bram byl tehdy dvaatřicetiletý štastně ženatý otec dvou malých chlapečků, které ale většinu jejich života vlastně neviděl, a v bídných poměrech lágru zvažuje své předválečné ideály křesťanského pacifismu. V září 1944 přivezou Němci z Osvětimi do ohrazené části lágru židovské dívky, určené k záhubě těžkou prací a hladem. Mezi nimi Olga, která od svých 18 let v r. 1942 zažila už několik koncentráků. Přes ostnatý drát Olga Brama osloví a poprosí jej, aby poslal dopis jejím příbuzným v Praze. Bram pomůže Olze navázat kontakt a občas jí skrze plot podá kousek jídla nebo oblečení; Olga při těžkém odklízení trosek nalezne bibli a přinese ji Bramovi – zázračnou náhodou – právě v den jeho osamělých narozenin… Tyto výměny tvoří hmotný půdorys a nad ním se rozvine přátelství zcela nevšedního druhu. Vnímat je pouze jako sublimovaný Eros, znemožněný jak ostnatým drátem, tak manželskou věrností Bramovovou, by ale znamenalo značné zjednodušení.
Toto přátelství Bramovi umožňuje, aby uskutečňoval svoji hlubokou touhu po křesťanských humanistických ideálech, trochu se tak vymanil z role otroka válečného průmyslu a naplňoval tak smysl svého života; Olze toto přátelství patrně zachraňuje život, a to skrze obnovu duše: pro obnovenou možnost důvěry v druhého člověka a pro obnovení kontaktu s domovem. Oba tedy v tomto přátelství nalézají něco hlubokého, co lidskému životu dává smysl, co člověka polepšuje. Takový mimořádný vztah, který se smyslem a nezrušitelností podobá sourozeneckému pokrevenství, v dřívějších dobách nesl zvláštní jména – pobratim, posestrima. Není divu, že to zvláštní pouto později vycítily a přijaly za své i rodiny obou, i druhá generace rodin. Dospělé děti se pak vydávají po stopách minulosti, putují mezi Holandskem a Prahou, hledají pozůstatky tábora, kde se Bram a Olga setkali, hledají v osudech rodičů návod a smysl pro své životy.
Nejen tedy příběh sám, ale jeho pokračování v další generaci, přenos ethosu, to je to, co činí tuto knihu zajímavou. Cítím tu jakousi obdobu našeho zájmu. Jako terapeuti totiž sledujeme osudy druhé generace, dětí těch, kdo přežili koncentráky, a vidíme transgenerační přenos: i když válečný příběh sám nemusí být v rodinách připomínán, to, co z generace na generaci přechází, často bývají postoje, způsoby prožívání, které si někdy i dodatečně k sobě vytvářejí nové osudy – mnohdy ale podle předchozích válkou poškozených vzorců. A tak se nově rodí osudy rizikové, nešťastné. Naproti tomu rodina Bramova a rodina Olžina dostaly transgenerační dar – zkušenost, že utrpení možno překonávat účinlivou láskou, a z tohoto daru rodičů, z tohoto ethosu děti žijí.
Ta knížka budí ještě další asociace: za bolševika k nám přes železnou oponu občas pronikali lidé, kteří riskovali vlastní bezpečí a vozili pro nás tolik vzácné knihy a časopisy. Nepoměrně často to byli Holanďané. Mezi nimi také Irene van de Weetering, moje vlastní posestrima; ovšem tento podivný výraz – posestrima – si Irene samozřejmě nemůže pamatovat a oslovuje mne dodnes „My Dear Posistru“… Ale proč ze všech milionů svobodnějších lidí k nám nejvíc jezdili, proč to nebezpečí nejčastěji podstupovali právě Holanďani? A proč právě v Holandsku se mohla se svým příběhem objevit Anne Franková? (Nemluvě o útočišti pro Jana Amose Komenského…)
Neumím vyřešit tuto hádanku. A tak namísto intelektuálního výkonu nabízím projev upřímného citu, totiž takto: milí Holanďani – děkujeme Vám!
Helena Klímová
Přesahy jedné uváděčky
V pondělí 20. září se ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze konalo uvedení knihy Petera de Knegta Olinka. Samotné svědectví příběhu zachyceného ve vyprávění dobře postihuje text Heleny Klímové. Oproti jiným podobným akcím nabídl tento večer ještě několik dalších silných momentů. Přišly přítelkyně Olgy a další židovské ženy, které přežily holocaust. Přítomná překladatelka chystaných pamětí Hebe Kohlbruggové se nemohla nepodělit o úžas, jak mladistvě vypadá jedna z nich, Dagmar Lieblová, která také pronesla poděkování za knihu. „Čerstvě upravená od kadeřníka, uznej, že vypadá na svůj věk báječně. Učila mě někdy v letech 1977–79 na filosofické fakultě a rozhodně mi nebylo lhostejné, že mám učitelku němčiny, které vykukuje zpod rukávu vytetované číslo.“
Když k tomu klavírista Igor Tausinger přednesl Chopinovo Nokturno, evokovala to místy Polanského Pianistu. A o nečekané otevření nových souvislostí se nakonec postaral i sám autor, když své poděkování začal úryvkem, na nějž nedávno narazil v novinách. „It’s a Czechoslovakian custom my mother passed on to me / Give people little presents so they remember me / Open house, open house,“ citoval z písně Lou Reeda. Sotva věděl, že na scénu přivolal další osobnost spjatou s tvorbou, jež se za touto stranou železné opony opakovaně stávala závanem svébytnosti a svobody. Z písně věnované původně „čechoslovákovi“ Andy Warholovi ale pochopil, že v těchto krajích Evropy se dávají dárky „na památku“, „zum Andenken“, tedy proti zapomnění.
V knize takto Olga podarovala přítele Brama biblí. My jsme jí mohli ten večer listovat. Nezůstala však jen do minulosti uzavřeným artefaktem. Momenty, kterými byla ten večer obdarována a povzbuzena naše paměť, se v té chvíli zřetězily a propojily jako tenká, avšak zřetelná linie. Nakonec nás mohla potkat radost z toho, jak obsah rodinného archivu, je-li správným způsobem zveřejněn, vyráží na cestu, o které protagonisté příběhu neměli tušení. Radost, že v každé nesvobodě můžeme potkat zdroj inspirace a nových sil – a že právě nositelé takového překvapení a povzbuzení jsou darem, kterým se má naše paměť zabývat ze všeho nejvíc.
t