1. zasedání 30. synodu ČCE (18.–20. 11 v Praze) se nezabývalo jen vnitrocírkevními záležitostmi. Odsouhlasilo návrh Jana Dusa zaslat Světové radě církví dopis nastolující otázku vztahu SRC k pronásledovaným křesťanům, konkrétně na jihu Súdánu. (K problematice viz též Protestant roč. 1995, č. 2–5)
Vážení bratři a sestry v Kristu,
odvažujeme se napsat Vám nepříjemné věci. Nečiníme to z vnějšku, ale z nitra ekumeny, kterou SRC představuje. Máme zájem na tom, aby se jednání SRC zlepšilo. Protože s Vámi chceme být spojeni v Kristu, jsme tím bolestněji zneklidněni některými Vašimi kroky.
Nerozumíme tomu, že v poselství VIII. valného shromáždění SRC z Harare (4.–13. 12. 1998) nejsou slůvkem zmíněni křesťané z některých zemí, dokonce ani ze Súdánu a Barmy, ačkoli jsou už mnoho let krutě pronásledováni. Nemělo valné shromáždění vyzvat křesťany celého světa, aby se za mučednické církve usilovně modlil? Nebyli pronásledovaní křesťané Světovou radou církví opuštěni, ano nepochopitelně zrazeni?
Vzdáleným slabým ohlasem mučednického umírání desetitisíců našich bratří a sester v Kristu (umírá jich desetitisíce ročně!) je tato věta Poselství z Harare: „Požadujeme, aby se náboženská svoboda stala základním lidským právem.“
Ale ve Všeobecné deklaraci lidských práv, usnesené valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, čteme článek osmnáctý: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství i víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství i víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadu.“
Proč Váš sekretariát už dávno neapeloval na některé státy, ovšem na Súdán a Barmu, aby se zařadily do společenství kulturních států a učinily Všeobecnou deklaraci součástí svého právního řádu? Aby uzákonily náboženskou svobodu a skončily s útiskem „jinak smýšlejících“, také křesťanů? Následující valné shromáždění by Váš sekretariát za takovou iniciativu jistě nebylo pokáralo.
Jeden z oficiálních zástupců ČCE na VIII. valném shromáždění sdělil v jediném českém evangelickém týdeníku (Evangelický týdeník 24/99) toto: Při slavnostním zahajovacím ceremoniálu na fotbalovém stadionu v Harare mluvil jihosúdánský katolický biskup Paride Taban. Požadoval zákaz přeletů nad touto provincií, což by byl první krok k míru. V odpověď na tuto výzvu došlo o několik dnů později k těžkému náletu na jeho rezidenci, kam dopadlo čtrnáct pum.
Nebylo nutné, aby valné shromáždění zmínilo ten nálet v Poselství. Zato bylo nezbytné, aby v Poselství zmínilo, také v odpověď na nálet, súdánské křesťany! Chvályhodný protest generálního tajemníka SRC súdánskému ministrovi (hned po útoku), ale také všechna speciální usnesení valného shromáždění ve věci súdánských křesťanů, to všechno bylo nepochopitelně a od základu zmařeno, totiž veškeré váhy a veškerého smyslu zbaveno tím, že shromáždění neučinilo solidaritu s mučednickými církvemi, také súdánskou, jednou z priorit svého Poselství.
Mnoho delegátů posledního valného shromáždění nebylo lhostejných ani k utrpení mučednických církev ani k jejich věrnosti jejich a našemu Pánu. Tentýž oficiální zástupce ČCE píše o bezmála polovině delegátů, kteří chtěli místo tohoto poselství (totiž poselství, které nakonec bylo schváleno) jednoznačný apel s pojmenováním postižených a viníků. A dokonce píše: V plénu zazněly silné hlasy ze všech koutů ekumeny, požadující raději žádný text než tento.
Můžeme být ujištěni, že vysocí představitelé Vašeho sekretariátu nasadili v debatě v plénu VS veškerý svůj vliv, ovšem i své funkce v SRC, na podporu delegátů, děsících se představy, že by mohly být mučednické církve Poselstvím ignorovány?
30. synod českobratrské evangelické církve