Když Jorge Bergoglio přijal jako papež jméno František, udělal něco, co žádný papež před ním neudělal: zařadil se mezi chudé – vstoupil do tradice Poverello. Významný teolog, Hans Küng, říká, že tím Řím vyzval jak k duchovní, tak k instituční reformě.
Papež Františkem?
Kdo by si byl uměl představit to, co se v březnu událo? Když jsem se před několika měsíci rozhodl, že ke svým osmdesátým pátým narozeninám rezignuji na své úřední povinnosti, vůbec mě nenapadlo, že bych se ještě mohl dočkat splnění svého několik desetiletí trvajícího snu – že navzdory všem zvratům k horšímu po Druhém vatikánském koncilu bude katolická církev prožívat podobné oživení jako za papeže Jana XXIII. A teď Joseph Ratzinger, po mnoho desetiletí můj spřízněnec v teologii – oběma je nám teď 85 let – najednou oznámil svou rezignaci na papežský úřad s koncem února. Nový papež s překvapivým a programovým jménem František se ujal svého úřadu 19. března (na Ratzingerovy jmeniny a mé narozeniny).
Zvážil Jorge Mario Bergoglio, proč se dosud žádný papež neodvážil vybrat si jméno František? Náš Argentinec ale věděl, že jménem František navazuje na Františka z Assisi ze třináctého století, který byl co by syn bohatého obchodníka s textiliemi v Assisi do svých 24 let veselým světákem. Pak se však zřekl rodiny, blahobytu i kariéry, a dokonce otci vrátil i svůj skvělý oděv.
Je obdivuhodné, že okamžitě po své inauguraci změnil papež František styl: na rozdíl od svého předchůdce nenosí ani mitru se zlatem a drahými kameny, ani pelerínu lemovanou hermelínem, ani na míru šité červené boty či pokrývku hlavy a nesedá na grandiózním trůnu. Je také ohromující, že se nový papež záměrně vyhýbá okázalým gestům a pompézním projevům, ale mluví jazykem lidí, tak jak to dovedou laičtí kazatelé. A je obdivuhodné, jak nový papež zdůrazňuje svou lidskost: požádal posluchače o modlitby před tím, než jim požehnal, zaplatil sám svůj účet v hotelu jako kdokoliv jiný, byl přátelský ke kardinálům, když s nimi jel autobusem do společného ubytování a také při oficiálním loučení a na Zelený čtvrtek myl nohy mladým vězňům včetně muslimské dívky. Toto je papež, který předvádí, že je člověkem, který stojí na zemi.
Františkův opak Inocenc
To všechno by Františka z Assisi těšilo a je to opak toho, co ve své době zastával papež Inocenc III. (1198–1216). František a jedenáct žebravých mnichů přijelo v roce 1209 do Říma, aby papeži Inocencovi předložili své stručné zásady, které tvořily pouze citáty z Bible, a žádali o povolení se jimi v životě řídit, kázat jako laičtí kazatelé „podle způsobu svatého evangelia“ a žít v chudobě.
Inocenc III., vévoda signijský, který byl zvolen papežem v pouhých 37 letech, byl rozený vládce – teolog vzdělaný v Paříži, mazaný právník, šikovný řečník, schopný správce a sofistikovaný diplomat. Žádný dřívější ani pozdější papež nebyl tak mocný. Revoluci shora, kterou inicioval Řehoř VII. v jedenáctém století, známou jako Gregoriánská reforma, dokončil Inocenc. Místo „Následník svatého Petra“ dával přednost titulu „Zástupce Krista“, což užíval každý biskup nebo kněz až do dvanáctého století. Od té doby, na rozdíl od prvního tisíciletí, papež až do dnes jedná jako absolutní vládce, zákonodárce a soudce křesťanství, nikdy však nebyl uznán východními apoštolskými církvemi.
Triumfální pontifikát Inocence III. se však ukázal nejen jako vrchol papežství, ale také obrat k horšímu. To v jeho době se staly rysem římské kurie známky úpadku, které se částečně drží až do dneška: nepotismus a protěžování příbuzných, hrabivost, korupce a pochybné finanční transakce. Už koncem dvanáctého století se rodila mocná hnutí nekonformních kajícníků a nemajetných kazatelů, jako například byli katarští a valdenští. Papežové a biskupové však zakročili proti těmto nebezpečným proudům a zakázali laikům kázat a v inkvizici a v albigenských válkách „heretiky“ odsoudili.
Avšak byl to sám Inocenc III., který se pokusil do církve integrovat evangelijní apoštolské řády nemajetných kazatelů během celé vyhlazovací kampaně proti tvrdohlavým “heretikům” jako byli kataři. Inocenc dokonce věděl, že církev je potřeba naléhavě reformovat a 4. lateránský koncil svolal kvůli této reformě . Nakonec po mnoha výtkách dal Františkovi z Assisi povolení kázat.
Co se týče ideálu absolutní chudoby, jak to řád žádal, přál si papež především poznat skrze modlitbu Boží vůli. Na základě snu, ve kterém – jak se tradovalo – malý, bezvýznamný člen řádu zachránil papežskou lateránskou baziliku před zřícením, papež nakonec řád Františka z Assisi povolil. Uvědomil o tom konzistoř kardinálů, ale nikdy to nedal na papír.
Ve skutečnosti představoval František z Assisi římskému uspořádání alternativu. Co by se bylo stalo, kdyby Inocenc a jemu podobní vzali evangelium znovu vážně? I kdyby mu rozuměli spíš duchovně než doslova, pro centralizované, legalizované, zpolitizované a zklerikalizované uspořádání moci, které od jedenáctého století převzalo Kristovu věc v Římě, Františkovy evangelijní nároky znamenaly – a stále znamenají – ohromnou výzvu.
Inocenc III. byl pravděpodobně jediný papež, který by díky svým neobvyklým vlastnostem býval mohl vést církev docela jinou cestou, což by pontifikát čtrnáctého a patnáctého století ochránilo před rozštěpením a exilem a církev v šestnáctém století před protestantskou reformací. Zřetelně by to bylo pro katolickou církev v třináctém století vzorovým posunem, který by ji místo rozštěpení obnovil a zároveň by smířil církve Východu a Západu.
Paupertas, humilitas, simplicitas
Proto až dodnes zůstávají základní závazky raného křesťanství Františka z Assisi pro katolickou církev otázkou. Teď i pro papeže, který naznačil svůj záměr, když se nazval Františkem. Jde především o tři základní závazky františkánské představy, která dnes musí být vzata vážně: paupertas – chudobu, humilitas – pokoru a simplicitas – prostotu. To zřejmě vysvětluje, proč si žádný z minulých papežů netroufnul přijmout jméno František: očekávání jsou příliš vysoká.
To klade další otázku: Co to dnes pro papeže znamená, když si dá statečně jméno František? Jistě, charakter Františka z Assisi nesmíme idealizovat. Mohl to být cílevědomý podivín a měl také své slabosti. Není absolutním vzorem. Ale jeho raně křesťanské zásady musí být brány vážně, a i když nemusí být zavedeny doslova, měl by je papež i církev pro naši moderní dobu interpretovat.
Paupertas – chudoba: církev v duchu Inocence III. znamená církev bohatou, pompézní, která umí využívat okolností, církev hrabivou, s finančními skandály. Naproti tomu církev v duchu Františka znamená církev transparentních finančních strategií a skromné střídmosti. Má to být církev, která se především věnuje chudým, slabým a přehlíženým. Církev, která nehromadí bohatství a kapitál, ale místo toho aktivně bojuje s chudobou a svým zaměstnancům nabízí příkladné pracovní podmínky.
Humilitas – pokora: církev v duchu Inocence III. znamená církev mocnou a vládnoucí, znamená byrokracii a diskriminaci, represi a inkvizici. Naproti tomu církev v duchu Františka znamená církev lidskosti, dialogu, bratrství a sesterství a také pohostinnost pro nonkonformisty. Znamená neokázalou službu čelných církevních představitelů, sociální solidaritu a komunitu, která nové síly a myšlenky v církvi neodmítá, ale dovolí jim vzkvétat.
Simplicitas – prostota: církev v duchu papeže Inocence znamená dogmatickou neústupnost, moralistní kritiku a právní krytí, církev kanonického práva, podle kterého se všechno řídí, církev vševědoucího pedantství a strachu. Naproti tomu církev v duchu Františka znamená církev Dobré zprávy a radosti, teologie založené pouze na evangeliu, církev, která naslouchá lidem, církev, která neindoktrinuje seshora, církev, která nejen vyučuje, ale stále znovu se učí.
Ve světle záměru a přístupu Františka z Assisi mohou být pro katolickou církev dnes formulovány hlavní koncepce a možnosti. Při velkých římských událostech se její pozlátko sice ještě stále třpytí, každodenní život ve farnostech v mnoha zemích však zároveň ukazuje, že její vnitřní uspořádání je křehké a shnilé. Proto ji mnoho lidí opouští nejen v duchu, ale často doslova.
Nikdo rozumný nemůže očekávat, že jeden člověk uskuteční všechny reformy přes noc. Posun by mohl být možný v pěti letech: to ukázal papež Lev IX. (1049–54), který připravil reformy Řehoře VII., a ve dvacátém století Ital Jan XXIII. (1958–63), který svolal Druhý vatikánský koncil. Dnes by ale tento směr měl být znovu ujasněn: žádný návrat k dobám před koncilem, jak se stalo za papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI., ale místo toho uvážené, promyšlené a řádně vysvětlené kroky k reformě podle Druhého vatikánského koncilu.
František papežem?
Nesetká se ale reforma církve se silným odporem? Papež František bezpochyby vzbudí silnou nevoli především u představitelů římské kurie. Odpor, kterému je velmi obtížné odolat. Moci nakumulované od středověku se mocní ve Vatikánu jen tak nezřeknou.
I František z Assisi zakusil sílu takových tlaků z kurie. Ten, který se chtěl od všeho osvobodit tím, že bude žít v chudobě, lnul víc a víc k „svaté Matce Církvi“. Než aby byl ve sporu s hierarchií, chtěl být poslušný papeži a kurii a žít podobně jako Ježíš: v chudobě a laicky kázat. On i jeho následovníci si dokonce vyholili tonzuru, aby vstoupili do kněžského stavu. Takto bylo sice jednodušší kázat, na druhé straně to ale u mladé komunity, ve které bylo čím dál víc kněží, podporovalo klerikalismus. Ne překvapí tedy, že se františkánská komunita stále více integrovala do římského systému. Františkovy poslední roky zastíňuje napětí mezi původními ideály Ježíšových následovníků a tím, jak se jeho komunita přizpůsobila stávajícímu způsobu řeholního života.
František zemřel 3. října 1226 ve věku pouhých 44 let chudý, jak žil. Jenom o 10 let dříve zemřel zcela neočekávaně ve věku 56 let papež Inocenc III., jeden rok po čtvrtém lateránském koncilu. 16. června 1216 bylo Inocencovo tělo nalezeno v katedrále v Perugii. Papež, který jako nikdo jiný před ním uměl rozmnožit majetek, bohatství a moc Svaté stolice, byl nalezen všemi opuštěn, úplně nahý, oloupený vlastním služebnictvem. Tak se ukázalo, že dochází k přechodu od papežského ovládání světa k papežské bezmoci: na začátku třináctého století Inocenc III. slavně vládl, koncem onoho století megalomanského Bonifáce VIII. (1294–1303) zatkli Francouzi, následoval 70 let dlouhý exil v Avignonu a velké západní schizma se dvěma a nakonec třemi papeži.
Sotva dvacet let po Františkově smrti to vypadalo, že rychle se šířící františkánské hnutí v Itálii si římská církev téměř úplně ochočila, takže se rychle stalo obyčejným řádem ve službách papežské politiky a dokonce i nástrojem inkvizice. Jestliže tehdy bylo možné, že František z Assisi a jeho příznivci se nakonec nechali římským systémem ochočit, nelze ovšem ani vyloučit, že do římského systému, který má reformovat, by mohl být lapen i papež František. Papež František – není to paradox? Je možné, že papež a František, kteří stojí v protikladu, dojdou někdy smíření? Jedině skrze evangelijně smýšlejícího reformujícího papeže.
Aby se očekávání nerozplynulo
Na závěr se musím zeptat: co dělat, když se naše očekávání reformy rozplyne? Časy, kdy se papež i biskupové mohli spolehnout na poslušnost věrných, minuly. Určitou mystiku poslušnosti zavedla v jedenáctém století gregoriánská reforma: poslouchat Boha znamená poslouchat církev, což znamená poslouchat papeže, a naopak. Od té doby se katolíkům vtlouká do hlavy, že největší ctností všech křesťanů je poslušnost papeži. Nařizování a vymáhání poslušnosti – jakýmkoliv způsobem – se stalo stylem Říma. Avšak středověká rovnice „poslušnost Bohu = církvi = papeži“ očividně odporuje slovu Petra a ostatních apoštolů před radou starších v Jeruzalémě: „člověk musí poslouchat Boha, a ne jakoukoliv lidskou autoritu.“
Proto bychom neměli v žádném případě propadnout odevzdanému souhlasu. Když impulsy k reformě nepřicházejí od hierarchie, musíme přejít do ofenzívy a usilovat o reformu zdola. Jestliže papež František bude zápasit o reformy, uvidí, že má širokou podporu lidí daleko za hranicemi katolické církve. Když ale dovolí, aby věci pokračovaly tak, jak jsou, aniž by se vypořádal s nahromaděnými reformami, které teď probíhají, jako například Unie katolických žen, pak volání „Naštvěte se!“ (Indignez vous! – Stéphane Frédéric Hessel) bude v katolické církvi znít hlasitěji a hlasitěji a dá podnět k reformám zdola. Ty by byly zavedeny bez souhlasu hierarchie a často dokonce navzdory pokusům hierarchie je obejít. V nejhorším případě – tak jak jsem to napsal před nedávnou volbou papeže – katolická církev zažije místo jara novou dobu ledovou a bude riskovat, že se scvrkne na téměř bezvýznamnou velkou sektu.
Převedeno z angličtiny z časopisu The Tablet, 11. května 2013
Přeložili Daniela a Tomáš Bískovi
Mezititulky Protestant