K článkům Odboj? a Máme třeba pokání? v č. 8
S vyústěním článku Mileny Šimsové „Odboj?“ sice nesouhlasím, je to však text, který vyzývá k zamyšlení na základě přehledné a logicky sestavené rekapitulace historických faktů. Naproti tomu článek Jiřího Šimsy „Máme třeba pokání?“ na mne působí zmateně. Matoucí je už nadpis, kde ve zvýrazněném poli je Jiří Šimsa uveden jako autor rozsáhlého článku a až při bedlivějším pohledu vychází najevo, že jde o čtyři texty čtyř autorů. S prvním odstavcem skutečně Šimsova textu těžko polemizovat. Jsou to ušlechtilá slova; ano, pokání je dar od Boha. Dále Jiří Šimsa píše, že bratry Mašíny neobviňuje „z toho, co neznali“, tedy zřejmě že jim neklade za vinu nedostatek vědomostí. Prý špatně posoudili situaci, „stejně jako ji posuzovali mnozí jejich současníci“. Čili ji posuzovali jejich současníci také špatně? (Mám „stejně“ číst jako „stejně špatně“?) Jaké mělo být podle Šimsy správné posouzení situace?
Poté co Šimsa hodnotí Mašíny a Paumera jakoby chápavě, ptá se po „právu na život“, a to je působivá otázka. I proto, že nejen lidé, které členové skupiny zabili, ale i Zbyněk Janata a Václav Švéda přišli o život, a poté i Mašínových strýc a maminka. Pak přichází útok. Zajímavá je jeho gradace: Nejprve Šimsa vytýká lidem s „ochablým historickým povědomím“, že dělají z Mašínových a Paumera hrdiny. A pak už rovnou modly. To je ústřední výpověď Šimsova textu. Šije to do modlářství a zbožšťování s velkou vervou a za pomoci vzletných avšak záhadných formulací o přivrácené a odvrácené straně Měsíce, „sociologicky určitelném“ hříchu, neuznání tragiky, neuznání lidství. „A tak přesvědčení, že se nedá nic dělat a je třeba se přizpůsobit, a muži s pistolemi jsou rub a líc jedné stejně neplatné mince“. – To jsem přepsala větu, která musí také nějak souviset s modlářstvím, ale nedokážu si vysvětlit jak. Pracuje s kontrastem rubu a líce, podobně jako Jáchym Gondáš v č. 7 Protestanta uvádí bubnování „pro“ a na prsty hvízdání „proti“ a „prohry a výhry“, „otočení palcem dolů či nahoru“. (Ty dva texty jsou si velice blízké, a to nejen použitými výrazovými prostředky.)
Obvinění z modlářství a zbožšťování není nijak podloženo, je prostě arogantně vzneseno. Podobně sebejistě tvrdí Milena Šimsová, že „třetí odboj“ je něco lživého, vymyšleného. Ráda bych sebejistotu obou autorů nabourala, ale cítím se velice bezmocná. Napsali to v přesvědčení, že se řídí nejlepšími vzory myšlení i jednání a že uvažují nezávisle na většině. Ve skutečnosti však v podstatě věci – zda si skupiny Mašínů vážit, nebo ne – vyjadřují názor většiny Čechů. Zejména mne mrzí, jak jsou přesvědčeni, že se staví jakoby na stranu slabších ve smyslu nejlepších tradic nenásilí a humanity. Ti mladí muži měli vysportovaná těla a dobrou výchovu, ale v jejich příběhu nacházím četné zprávy o slabosti. Nikdy se netajili tím, že udělali mnoho chyb, někdy to byly vysloveně hlouposti. Nebyli vzdělaní. Neměli zázemí moudrých starších rádců. Nezačali svůj osamocený odboj hned po Únoru, ale až později, kdy už jejich blízcí přišli o majetek, o materiální i sociální jistoty, přítelkyně jejich matky dr. Horáková byla zavražděna, společenské struktury byly rozvráceny a teror se stupňoval. Kdo tu byl slabý, a kdo silný? Něco tu na sebe intelektuálové, rozhořčující se nad „pomýlenými“ hochy a údajně hloupými lidmi, kteří jim projevují sympatie, prozrazují. Za nejagresivnější formulaci Jiřího Šimsy považuji to, že si „kazatel Marek Zikmund na pohřbu Milana Paumera neopomněl odplivnout na intelektuální akademické diskuse“. Zároveň je to výpověď mimořádně výstižná. Prozrazuje autorovu oprávněnou dotčenost, protože Zikmundova slova o akademických diskusích naznačila (jemně, ale pro ty, co to mají slyšet, nepřeslechnutelně) problém skutečného modlářství, kterého se dopustili nejvýznamnější českobratrští vzdělanci, nebo se od něj nedokázali distancovat. Zapojili se totiž do propagace skutečných model, zadali si se skutečnými cynickými vrahy a selhali jako pastýři. Ta Zikmundova slova zněla: „Měli se přizpůsobit? Být loajální a přitom si myslet svoje? Akademicky diskutovat v uzavřených kroužcích?“ Tak prosté a přímočaré otázky, a tak zlostnou reakci vyvolaly. Je to moc dobře.
V publikacích, které popisují komunistický útlak a v kterých zároveň je zmínka o evangelících, stále něco hledám. Hledám zapadlé zprávy o tom, že přece jen byli evangeličtí faráři, kteří se nebáli stýkat s pronásledovanými a jejich rodinami, podobně jako to Milena Šimsová popisuje ve svých pracích o solidaritě a hrdinství ve druhém odboji. Tak například ve vzácné knize „Znovu bych mu ruku podala“ manželka nejdéle vězněného českého novináře Josefa Veverky (propuštěn až v roce 1964) popisuje, jakou oporu jim poskytoval pan farář Josef Beneš z Nymburka. Přečtěte si „Čtyři české osudy“ od Zdeny Mašínové a jejího manžela Rudolfa Martina, i tam něco najdete. Ale je toho tak málo! Byla to solidarita nenápadná a naprosto izolovaná. A kdybychom se měli spolehnout na vysoké evangelické představitele, i pohřeb Milana Paumera by proběhl tak, že by si ho evangelíci vůbec nepovšimli, nebyly by žádné ohlasy v církevním tisku, v redakční radě Protestanta by byl klid, protože by nebylo žádné „obsesivní téma“, jak vzpomínku na pana Paumera pohrdavě označil Jáchym Gondáš.
Kdyby Milan Paumer byl účastníkem druhého odboje, nikoho by nenapadlo obviňovat jeho přátele z modlářství, nikoho by nenapadlo vyčítat faráři, že při pohřbu neproslovil správné kázání nebo že se podílel na „bezostyšném přepisování dějin“. Jak je to nespravedlivé! V USA by pan Paumer přirozeně měl státní pohřeb s vojenskými poctami. Rozloučení v Poděbradech nabylo rozměrů státního pohřbu, ale státní pohřeb to nebyl, organizátor dokumentarista Martin Vadas vynaložil obrovské a nedoceněné úsilí zcela soukromě jako přítel Milana Paumera a rodiny Mašínovy. Zatím se nedá říci, zda účast politiků znamenala také obrat v tom, jak česká společnost hodnotí třetí odboj. Účast evangelických farářů většina médií ani nezmínila. Ale dobře si vzpomínám na radost přátel pana Paumera z toho, jak se pomodlil poděbradský farář Pavel Dvořáček, který shromáždění zahajoval, a z toho, jak kázal Marek Zikmund. Tato radost neměla nic společného s modlářstvím ani zbožšťováním. Ale Mileně a Jiřímu Šimsovým vadí, že se vyjevuje, že mladí muži skupiny Mašínů byli formováni i něčím jiným než tím, že se naučili dobře střílet. Při shromáždění nakonec nezazněl 23. žalm, jak se původně plánovalo, ale slova „Hospodin jest můj pastýř“ tam patřila; pan Paumer o tom, že se na útěku před lovci lidí cítil pod Boží ochranou, občas mluvil.
Marka Zikmunda nemusí trápit, že si některé lidi pohněval. Jiné zas potěšil a povzbudil způsobem, jaký nečekali. Jeho slova nebyla poctou násilí, ale poctou statečnosti. Dokáže odolat pokušení zjednodušovat a neštítí se komplikovaných lidských osudů. Projevil se jako pastýř.