Svítá, Křesťanské písničky (nejen) pro mládež, vybrala a uspořádala ekumenická skupina pod vedením Jiřího Grubera. Vydala SR ČCE, 1992.
| anglický text | tradiční verze: | Svítá, č. 389: |
|---|---|---|
| Gimme dat | Neberte nám | Zachovej nám |
| ol’-time religion, | starou víru, | víru dobrou, |
| it’s good enough | je pro nás | jenom z ní |
| for me. | dobrá dost. | budem žít. |
| k was good | Byla dobrá | Byla dobrá |
| for brother Abram, | pro Abrama, | pro Abrama, |
| it’s good enough | je pro nás | jenom z ní |
| for me | dobrá dost. | budem žít. |
| Byla dobrá | ||
| celé věky, | ||
| jenom z ní | ||
| budem žít. |
Tak už ne starou víru, ale dobrou víru. Ale co je to dobrá víra? Je naše víra už tak dobrá, že stačí ji zachovávat?
Spirituál mluví o minulosti a přítomnosti. Prohlašuji-li, že stará víra byla dobrá pro Abrahama, Izáka atd., pak logickým závěrem pro mě a teď je přiznání, že tato víra je i pro mě dobrá dost. „Dost“ – to není oslabení víry, ale vlastní náročnosti: nevyvyšuji se nad Abrahama, Izáka atd. To, co bylo dobré pro ně, je pro mě dobré dostatečně, protože já jsem méně než oni. Já, teď a tady, se praotcům nemohu vyrovnat, mám však s nimi něco společného, „starou víru“, a mohu se tedy, vždy znovu, řadit na konec řetězu.
Co zbylo v nové verzi z tohoto dějinného pohledu? Zmizelo rozhodnutí o kvalitě: „žít“ je banalita, „žít z…“ je fráze. Zmizela kvalita ve vztahu k osobě: „dobrá pro mě“. Zmizela skromnost vůči předkům, („Žít z něčeho“ se tváří odhodlaněji, nasazeněji, ano svatěji, nežli když něco je „pro mě dobré dost“.) Přibyl motiv sola fide. (Přitom se nemluví o tom, že Abraham atd. by žili jenom z víry. Jsme tedy i v tomto ohledu lepší?!) Zmizela přítomnost a přibyly „celé věky“. Jenomže to, co je dobré celé věky, nemusí fungovat v konkrétním případě. - Celé věky trvají nemoci, zloba, násilí, války, pověra, otroctví, smrt. Z hlediska celých věků to nejsou veci ani špatné, ani dobré, nýbrž pomíjivé jako všechno ostatní. Ale konkrétní člověk se ve své přítomnosti ohlíží do Minulosti, něco v ní nalézá, rozeznává kvalitu a prohlašuje ji za svou normu, za to, co je pro něj dobré dost.
| anglický text: | tradiční verze, Joran: | Svítá č. 230 |
|---|---|---|
| I got a robe, | Já šaty mám, | Obléká nás |
| you got a robe, | ty šaty máš, | obléká nás |
| all o’God’s chillun.got a robe. | dal všem svým dětem šaty Bůh, | obléká svoje děti Pán |
| When I get to heab’n | až já přijdu do nebe, | až já půjdu do nebe, |
| I’m goin’to put on my robe, | pak je vezmu na sebe | milost vezmu na sebe, |
| I’m goin’to shout all ovah God’s | a zavolám celým | před trůnem zazní: |
| Heab’n, Heab’n, Heab’n. | nebem, nebem, nebem; | Svatý, svatý, svatý |
| Everybody talkin’bout | Každý nebe nespatří, | každý nebe nespatří, |
| heab’n ain’t goin’dere; | kdo se zaklíná | kdo se svatě zatváří; |
| Heab’n, Heab’n, | nebem, nebem, | svatý, svatý, |
| I’m goin’to shout | já ale zavolám | jen ten, kdo chodí |
| ovah God’s Heab’n. | celým nebem. | v lásce tvé je svatý |
Je zřejmé, co se tu stalo: autorovi úpravy se zdál původní spirituál příliš přízemní a věcný, proto jej chtěl zduchovnit. Zě šatů se stala milost, z bot pověření ke zvěstování evangelia, z harfy píseň, a Pán dostal křídla místo nás. Úsměvně jednoduchou až prostinkou, ale obdivuhodně jednoznačnou výpověď o nebesích náš autor nahradil směsicí těžkopádných alegorií, které nejsou o nic méně naivní, ani ve své naivitě však nejsou důsledné. Prostá a konkrétní je osobnost zpěváka, který jednoduše bude po celém nebi v nových šatech pokřikovat, na harfu hrát, s křídly létat a v botech se procházet. Do tohoto nebe se sice nedostane každý, kdo o něm mluví, to však není začátek teologického kádrování jako v předložené verzi („jen ten, kdo chodí v lásce tvé, je svatý“), nýbrž prosté konstatování, že nejde o mluvení. Důležitější než mluvení a kádrování je totiž jistota a bezprostřední radost z dobrých konkrétních věcí, jež čekají zpěváka, mě, tebe, všechny Boží děti… Místo bratra, který toto dovedl vyjádřit bez dlouhých řečí a lépe než kdokoli jiný, čeká nás teď v nebi jakási přepjatá postava do milosti oblečená, v lásce chodící, pod křídly se choulící, o písni zpívající a z radosti se radující, a přitom celá bez sebe (3. sloka) – z té písně asi.
Nelze protestovat proti uveřejnění této verze, protože je zřejmé, že písně tohoto druhu se některým lidem líbí. Al se však tato verze netváří jako jediný dědic černošského spirituálu! Stačí jí označit jako 230a a před ni zařadit jako 230. píseň „Já šaty mám“ v klasickém zpracování Joranově. Nejde o to, že Joranovo zpracování je lepší (i když někomu se bude zdát naopak příliš jednoduché), ale prostě o to, že je obsahově jiné.
V předmluvě pořadatelé píší: „Některé písně se vyskytují ve více verzích, jiné jsme upravili. U nejznámějších spirituálů uvádíme i původní anglický text.“ Rozhodnutí, připojit k spirituálům anglický text, bylo správné. Právě díky němu bije do očí pochybenost zvolených verzí, jak jsem se pokusil ukázat.
Pořadatelům nikdo nemůže brát právo vybrat z variant tu, kterou považují za vhodnější. Existují-li však přinejmenším dvě varianty, které jsou od sebe vnitřně a obsahově tolik odlišné, pak je výběr natolik závažný, že by měl být přesunut přímo na uživatele zpěvníku. (Pořadatelé toto pravidlo správně uplatnili u písně č. 120: „Jednou budem dál“, zpíváno 17. 11. 1989 v Praze, se svým – zhruba řečeno křesťanským – poselstvím výrazně odlišuje od humanistického „My to vyhrajem“.)
Podobně je-li úprava původního spirituálu natolik odvádějící od původní myšlenky, má snad čtenář právo dozvědět se také, kdo (a kdy) píseň upravil.
Tato kritika nechce snižovat zpěvník jako celek. Právě naopak. Právě v očekávání, že tento zpěvník bude pro své nepopiratelné kvality užíván ještě dlouho v příštím tisíciletí, má smysl starost o to, aby nebyl příliš a zbytečně posunut (ne-li překroucen) význam některých písní v něm uvedených.
15. 6. 1993