Evangelickou theologickou fakultu UK navštívili 17. ledna 1995 dr. Jaroslav Pecnik, profesor filosofie na evangelické fakultě, a dr. Zlatko Kramaric, profesor slavistiky na pedagogické fakultě. Přinášíme zkrácený záznam z obou jejich přednášek a z následující diskuse v plénu asi padesáti posluchačů.
Dr. Jaroslav Pecnik se věnoval vztahům mezi pravoslavnou a katolickou církví. Upozornil na esej Něguše Popova „Theokracie proti demokracii“, kritizující mocenské ambice radikálního proudu uvnitř srbské pravoslavné církve. Na tzv. „svatosáví“, kult svatého Sávy, obratně navazuje prezident Miloševič. Představa, že Srbové jsou nebeský národ, se spojila s ideou velkého Srbska. To neznamená, že by uvnitř srbské pravoslavné církve nebyly frakce, usilující o dialog, ty jsou však zatlačeny do pozadí radikálním proudem, který navíc získává silného spojence v ruském pravoslaví.
Katolická církev není na Tudjmanově režimu závislá tak silně jako srbská pravoslavná církev na režimu Miloševičově. Na této skutečnosti nic nemění historické výtky, že charvátští katolíci byli spjati s ustašovským režimem za 2. světové války. Tehdy ovšem někteří kněží (menšina) překřtívali pravoslavné, dnes je však těžké rozhodnout, zda to dělali z přesvědčení, nebo ve snaze zachránit pravoslavné (i na jejich vlastní žádost) před perzekucí.
Papež při nedávné návštěvě bývalé Jugoslávie jmenoval sarajevského arcibiskupa kardinálem. To by se těžko mohlo stát bez souhlasu charvátské církve, která tak nepřímo naznačila souhlas s existencí rozdělené Bosny a Hercegoviny. A to svědčí i o relativní nezávislosti charvátských katolíků na „jestřábech“ v charvátském vedení. Společně s postojem bosenských františkánů, kteří v této zemi působí již staletí, se tak na katolické straně projevuje nadějná ochota k dialogu.
Evangelická církev v Charvátsku je velmi malá, také kvůli odsunu Němců po druhé světové válce. Dnes se její postavení zlepšuje: už jen proto, že z Německa prostřednictvím evangelíků přichází do Osijeku humanitární pomoc. Výrazem nového, ekumenického přístupu je přítomnost evangelíků na městské radnici. Nikdo se ani zvlášť nepohoršil, když právě na evangelické půdě přednesl roku 1992 svůj první projev nový primátor.
A tím je právě dr. Kramaric, který by raději zůstal profesorem slavistiky. „Nevybral jsem si dobu, ale doba si vybrala mě.“ Stal se místopředsedou jedné z největších opozičních stran a parlamentním poslancem.
Jeho primátorský úřad není lehký. Osijek je čtvrtým největším charvátským městem, hospodářským, politickým a univerzitním střediskem východního Charvátska. Je největším soustavně ničeným charvátským městem (z hlediska celé bývalé Jugoslávie drží ovšem tento smutný primát Sarajevo). Během jednoročního dělostřeleckého bombardování zahynulo v městě přes tisíc lidí, z toho 70% civilistů, asi šest tisíc lidí bylo raněno. Poškozena byla asi polovina obytných budov i kulturních památek. Okolí Osijeku (Baranje, Vukovar) je okupováno, jediná cesta z poloobklíčení vede podél Drávy do Zábřehu.
Za normálních okolností by v městě s takovými problémy převažovaly extrémně pravicové síly. Došlo však k malému divu: v Osijeku vyhráli volby liberálové (70%). „Osobně rád říkávám, že jsem primátorem nejliberálnějšího města na světě.“ Toto vítězství liberálů je poselstvím světu: „Chceme žít jako vy.“ Charváti jsou od roku 1990 omámeni myšlenkou samostatného státu. Ale liberálové sní ještě navíc o občanské společnosti.
Na dr. Kramarice směřovala většina otázek ze sálu, např:
Jaký je váš názor na uvolnění embarga pro Bosnu a Hercegovinu?
Možná, že svou odpovědí vás trochu překvapím. Jsem stoupencem Heideggerovy myšlenky, že tam, kde hrozí nebezpečí, stoupá i možnost záchrany. Jedním slovem, jsem pro rovnováhu strachu. V roce 1991 v Charvátsku šlo o válku Davida a Goliáše. Charvátsko se opravdu holýma rukama postavilo proti třetí nebo čtvrté nejsilnější armádě v Evropě. A svět vyhlásil embargo na obě bojující strany. Představte si, že máte plnou sklenici vody, a já prázdnou. Embargo na obě strany pak znamená, že vám zůstane plná a mně prázdná. Právě zrušení embarga by mohlo napomoci mírovému procesu v Bosně a Hercegovině. I v Charvátsku se začalo vážně jednat o míru teprve po dosažení rovnováhy.
Předně je třeba odstranit předsudek, jako by se na území bývalé Jugoslávie vedla občanská válka. Je to koloniální, imperiální válka, totiž válka vedená za cizí území na cizím území. Nejdříve ve Slovinsku, potom v Charvátsku a nyní v Bosně a Hercegovině.
Z tohoto hlediska jsou nesmyslné stále se objevující stereotypy o muslimském fundamentalismu. Někdy se dokonce mluví o nové Libyi v srdci Evropy, což nemá s Bosnou vůbec nic společného. Bosenští muslimové jsou největšími obětmi této války, protože nemají vedle Bosny a Hercegoviny žádný rezervní stát, tak jak ho mají Charváti či Srbové. – Všechny opoziční síly v Charvátsku se shodují v požadavku jednotné a samostatné Bosny a Hercegoviny.
Prezident Tudjman ukončil mandát jednotek UNPROFOR v Charvátsku k 31. 3. 1995. Bude potom zase válka?
Stavím se za mírovou, politickou integraci těch charvátských území (asi 25 %), která jsou nyní okupována. To znamená respektování občanských práv všech jejích obyvatel. (Upozorňoval jsem, že by se měla upravit charvátská ústava, pojmenovat Charvátsko jako stát občanský.) Upřímně tedy říkám, že nejsem proti ukončení mandátu jednotek UNPROFOR, domnívám se však, že nebylo dostatečně připraveno. Teprve na poslední chvíli se vedly konzultace ve Washingtonu, Paříži, Londýně a jinde. Je třeba mít jasnou představu, co se stane po 31. březnu. Evropa se bojí války, já se války bojím také. Mluvím jménem občanů, kteří to pocítili na své kůži. Zdá se mi, jako by všechny srbské granáty skrze ně mířily i na mou hruď. Vím tedy dobře, jako Osiječan, co je to zlo, neštěstí a smrt.
Je třeba si uvědomit, že Charvátsko má velmi nepříznivou strategickou polohu. Srbové mohou v každém okamžiku ostřelovat kterékoli charvátské město. Charvátsko nemá přitom reálnou sílu na nějakou bleskovou válku. Doufáme, že vypovězení jednotek UNPROFOR se nestane podnětem nové války. Prezident Tudjman nezískal pro svou politiku mezinárodní veřejnost, zdá se, že vše může skončit jako laciný politický trik zaměřený na vnitřní poměry.
Nedopustilo se i Charvátsko krutých válečných zločinů?
Válečný zločin se nedá kvantifikovat. Všechny tři strany spáchaly válečné zločiny. Ovšem, i při obraně jsme spáchali leccos, za co se jako Charvát stydím. V Charvátsku však jsou politické síly, které neuhýbají před otázkami do vlastních řad a volají k odpovědnosti. Myslím, že právě tak může stát prokázat svou sílu a životnost.
Ve válečné době jsem byl primátorem Osijeku a bojoval jsem za práva všech občanů, i když to bylo nepopulární. Protestoval jsem proti vyhazování srbských domů v Osijeku do povětří a vyhrožoval jsem abdikací, jestliže se to bude opakovat. – V Osijeku byly spáchány tři vraždy ze msty, v jednom blízkém městečku pět. Ovšemže je to hrozné. Ale musím být šťastný, že jinak se dařilo nenávist omezit. Jako občan, křesťan, člověk a politik to považuji za svůj veliký úspěch.
Věříte v boží prozřetelnost?
Dr. Kramaric: Jako katolík, i když nepraktikující, odpovídám: ano, věřím.
Dr. Pecnik: Přednáším filosofii a logiku, je mi blízké levicové myšlení. Měl bych tedy říci, že v boží prozřetelnost nevěřím. Ale nebyla by to pravda. Kdybych řekl, že věřím, lhal bych vám i sobě. Na vaši otázku tedy nedovedu odpovědět.
Dr. Kramaric zakončil osobní vzpomínkou: Jednou, když byl Osijek bombardován, z jednoho domu vyběhl člověk s nožem v ruce a křičel, že chce zabít prvního Srba, kterého potká. Uklidňujete ho, ptáte se, co se mu stalo? Minutu předtím mu bomba zabila ženu. Za dvě minuty se uklidnil a nikomu neublížil (v jeho ulici přitom bydlí také Srbové). Tu scénu viděl jeden anglický novinář. Prosil jsem ho, aby nezůstal jen u obrazu člověka s nožem. Ať napíše také o tom, co se stalo předtím a potom.
Zaznamenal Jan A. Dus
(Pozn. red.: Autor záměrně užívá tvaru Charvátsko, neboť spisovné Chorvatsko považuje za zbytečnou maďarizaci češtiny: Hrvat -Horváth-Chorvat. Podobně jako není důvod nazývat Němce Alemány, doporučuje užívat česky běžného Charvát.)