Zrod a principy fundamentalismu
Nejdřív několik základních vymezení k pojmu fundamentalismus (při vědomí jeho mnohoznačnosti): fundamentalismus je nejprve náboženské hnutí v USA na přelomu 19. a 20 století. Toto hnutí se shodlo na několika náboženských „fundamentals“, tedy základních skutečnostech, tato shoda dala tomuto hnutí i jméno (baptista Curtis Lee Laws v r. 1920). Ve všech vymezeních fundamentalismu je důležitý tento jeho rys: jeho antimodernismus. Hlavním nepřítelem fundamentalismu je moderna s jejími projevy jako je sekularizace společnosti, její pluralizace ve všech oblastech, její myšlenkové rámce jako je např. humanismus, historické vědomí, darwinismus v přírodních vědách, liberalizace sexuální morálky. Arcinepřítelem křesťanského fundamentalismu je také taková teologie, která modernu neodmítá a která je označována (z fundamentalistického hlediska negativně zabarveným) pojmem jako liberální teologie. Dodejme, že vůči liberální teologii, resp. teologickému modernismu se ve 20. století vymezovala i teologie Slova, iniciovaná Karlem Barthem. Její přístup však není možné označit jako fundamentalistický, a v této sérii nakonec přijde i řeč na to, že právě i teologie Slova je z fundamentalistického hlediska liberální a že k této liberálnosti je potřeba se bez výčitek svědomí přihlásit.
Oněch pět principů fundamentalismu jsou: absolutní neomylnost bible, dogma o panenském početí Marie, chápání kříže jako zástupné smírčí oběti, tělesné vzkříšení Krista, eschatologické (milenialistické) očekávání druhého příchodu Krista ke konstituci tisícileté říše před posledním soudem.
Čemu se budeme věnovat, je (pointovaně pověděno) fundamentálně teologický aspekt fundamentalismu: totiž jeho specifické porozumění bibli, kterou ztotožňuje s Božím slovem, věří v její doslovnou inspirovanost Duchem svatým. Ruku v ruce s tím jde odmítání moderního historicko-kritického zkoumání Písma, které podle přesvědčení fundamentalistů relativizuje autoritu bible a redukuje Ježíšovu osobu na čistě lidskou rovinu.
Ztotožnění bible s Božím slovem, víra v jeho neomylnost, předpoklad jeho doslovné inspirovanosti – tento důraz sdílí fundamentalistická „spiritualita“ se staroprotestantskou naukou o Písmu. Můžeme se ptát, v jakém ohledu fundamentalisté oprávněně navazují na princip sola scriptura, k němuž se hlásí všechny protestantské církve, a v čem přezdůraznění tohoto principu odvádí od samotné podstaty křesťanství.
Zrod nauky o inspiraci bible
Proto nejdříve krátká sonda do dějin (Hutné teologické shrnutí celé problematiky Písma, viz H. G. PÖHLMANN, Kompendium evangelické dogmatiky, Jihlava, 2002, s. 47–73. Historický přehled inspirován: JOEST, Wilfried. Fundamentaltheologie. Theologische Grundlagen- und Methodenprobleme. Mainz, 1974, s. 151n.): O inspirovanosti, resp. božském původu knih biblického kánonu jeho autoři moc nemluví. Klasické místo v křesťanské argumentaci je 2. Timoteovi 3,16n. Ne vždy se přitom zdůrazní, že jako ono „veškeré Písmo“ se zde chápe Starý zákon. („Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“) SZ sloužil v nejstarším období především jako potvrzení proroctví, která v něm odkazují ke Kristu, jakožto Božímu eschatologickému činu. Zvěstování Božího zjevení v Kristu je v novozákonní době v ústní tradici, písemně fixováno bylo až s odstupem od generace svědků a také v souvislosti s gnózí, vůči které bylo třeba se vymezit.
Nauka o inspiraci bible přišla po zafixování NZ kánonu ve 3.–4. století. Její původ je v helénistickém židovství, kde byla užita na SZ: Jeho spisy nebyly sepsány jen na základě lidského a lidskými okolnostmi podmíněného popudu jeho pisatelů, nýbrž skrze zvláštní popud Božského Ducha. Bůh je tedy vlastní autor těchto spisů, přičemž toto autorství sahá až k jednotlivým slovům. V pozadí je židovská teorie o preexistenci Tóry: její znění existovalo již v nebi, než ji Bůh předal Mojžíšovi k sepsání. Tato nauka byla ve starocírkevní teologii použita na NZ: novozákonní autoři jsou jako lyra nebo flétna, na níž Duch svatý hraje svoji melodii. Tato nauka byla v učení středověké církve přítomná až do reformace s tím, že pro výklad Písma byla směrodatná autorita církevních otců a vyučující církve. Jak poznamenává Joest, „princip Písma“ zde byl, ovšem prakticky nebyl uplatňován pro kritiku církevní nauky jako takové. (JOEST, Fundamentaltheologie, 1974, s. 153.) I kvůli tomu se zdůvodnění významu bible dostalo zostřené pozornosti právě v době reformační.
V reformační době byla autorita Písma uplatňována právě proti privilegiu výkladu Písma skrze učitelský úřad tehdejší římské církve, a to na základě východiska nového chápání evangelia jako centrální „věci“ Písma, nejen na základě stanovení formální autority bible. To – zjednodušeně řečeno – vysvětluje a odlišuje fundamentalisticky staroprotestantské chápané učení o autoritě bible: zatímco reformace se vymezovala vůči římsko-katolické církvi a jejímu nároku, současný fundamentalismus se vymezuje především vůči liberalismu ve všech jeho odstínech (dějinně viděno by tomu trochu zdálky mohlo odpovídat vymezování se reformace vůči tzv. spiritualistům).
V Lutherově teologii nacházíme ještě relativní svobodu od formalistického, doslovného a jednostranného chápání principu Písma. Luther dokázal i říct, že evangeliu přiměřenější více než zafixovaná litera je ústní „radostný výkřik“, viva vox evangelii (živý hlas evangelia). Písmo, resp. písemné fixování evangelia je vlastně nouzové řešení. Každopádně i Luther přitakával tradiční nauce o inspiraci, i když u něj hrála až druhotnou roli, každopádně však zanechal odkaz (později v ortodoxii potlačený) kritického rozlišování uvnitř kánonu. Formální ztotožnění zjevení a bible je u Luthera prolomeno: nikoliv Písmo, nikoliv apoštolský původ, nýbrž Kristus a to, co „Krista vynáší“ (was Christum treibet) je prubířský kámen kanonického, tedy směrodatného Božího slova. Jak známo, na základě této zásady zpochybnil platnost i samotných některý novozákonních spisů (Jakubova epištola, Janovo zjevení). Náběh k samostatnému článku o autoritě bible se v luterských vyznavačských spisech objevuje ve Formuli svornosti, kde se o bibli říká, že „jediným pravidlem a měřítkem, podle něhož zároveň se mají posuzovat všechny nauky a všichni učitelé, jsou prorocká písma Starého a Nového zákona“.
Detailní a propracované učení staroprotestanských dogmatiků o Písmu, které se stalo hlavním fundamentálně-teologickým článkem, bylo reakcí na Tridentský koncil římsko-katolické církve (1545–1563). Při něm bylo vyhlášeno, že Písmo a tradice má být přijímáno se stejnou láskou a uctivostí. Koncil přišel také s protireformačním vymezením, že si nikdo nemá troufat vykládat Písmo v jiném smyslu, než jako to činí „svatá matka církev“, tedy její mužské vedení ztělesněné biskupy s biskupem římským v čele.
Římsko-katolické integraci Písma do církve se muselo tedy odpovědět předřazením bible před církev a jejím vyjmutím ze všeho lidského tradičního procesu a zajistit teorií jejího vzniku, která by vyloučila vše lidsky nedokonalé a zpochybnitelné.
Hlavní prvky staroprotestantského učení o Písmu byly: Písmo je Boží zjevení v té podobě, v níž se s námi setkává. Předtím se tohoto zjevení jakožto bezprostředního dostalo prorokům a apoštolům, kteří toto zjevení zafixovali do Písma. Bible je potom Slovo boží, které stojí vůči církvi, ji zakládá a stále nově plodí. V této identitě se slovem Zjevení je Písmo základ poznání všech pravých teologických výpovědí, takže platí jakožto nejvyšší formální princip teologie: vše, co Písmo učí, je třeba bezpodmínečně přijmout jakožto Bohem zjevenou pravdu.
Tato identita Písma a zjevení je zajištěna jejím původem: inspirovaností Duchem svatým. Dění inspirace, z něhož vyšly biblické texty, se principiálně odlišuje nejen od běžné světské lidské spisovatelské činnosti, nýbrž i od spolupůsobení Ducha svatého v ostatním ústním či písemném svědectví víry. Bible má božský původ až do jednotlivých slov (včetně hebrejských znaků pro vokály), bibličtí autoři jsou jen pisátka Ducha svatého a autoři jen v nevlastním slova smyslu. Proto není možné v bibli počítat s žádnými omyly: bible je neomylná, což neplatí jen pro teologické pravdy, ale i pro ostatní údaje: historické, chronologické, biologické a další. Z této identity plynou určité vlastnosti Písma, v souvislosti s naším tématem zmiňme plnou moc (auctoritas), kterou Písmo způsobuje v člověku souhlas se sebou skrze vnitřní svědectví Ducha svatého (testimonium spiritus Sancti internum), zřetelnost neboli jasnost (perspicuitas či claritas), bible je v tom, co je nutné ke spáse, zřetelná a jasná, potom schopnost Písma vykládat sebe samo.
Pozitivní smysl tohoto staroprotestantského učení o bibli, která je ztotožněna s Božím slovem (kterým je ve své původní podobě Kristus sám), spočíval v záměru ochránit tvůrčí přednost Božího zjevení před církevní dezinterpretací. Staroprotestantští teologové chtěli dát teologii – ve vymezení vůči římskému katolicismu – vědeckou podobu systému, který získává své věty z jednoznačně identifikovatelného základu. Jak se s nástupem historického vědomí od 18. století však začalo stále více ukazovat (a tím bylo do jisté míry dáno za pravdu římsko-katolickému důrazu na mnohoznačnost Písma), výpovědi Písma se nedají všude dát do logicky přesvědčivého vztahu, nechce-li člověk svévolně dezinterpretovat. Ukázalo se, že nauka o doslovné inspiraci bible je jen zdánlivě jednoznačným základem pro teologické výpovědi. O demontáži, přesněji transformaci staroprotestantského principu Písma, jehož základní rysy se snaží různé podoby fundamentalismů urputně (= a tak „hereticky“) zachovávat, budeme hovořit v příštím díle.