Název Bělorusko vznikl snad z toho, že ve 13. století byli kolem této země Tataři, a sem nepronikli – tedy nedotčené, bílé místo. Už 12 let je „bílé místo“ i na mapě Běloruska, totiž názvy měst a vesnic v děsně výmluvných závorkách, obrovská plocha poblíž Černobylu. „Černobylský šleh“, jak říkají naši bližní v Minsku, způsobil probuzení národa, vznikly občanské iniciativy, které dnes odolávají Lukašenkově šlehu. Nestává se pro nás „Respublika Belarus“ bílým místem na mapě Evropy? V říjnu 1997 některé z nás nadchli – a zarazili – běloruští aktivisté prohlášením „Chartia 97“, kde se přímo odvolávají na odkaz Charty 77. Je to výzva pro české (slovenské) demokraticky cítící lidi, nejen pro signatáře Charty 77! Velice burcující byla příloha týdeníku Respekt „znovuvzkříšení diktatury“ (vydala nadace Člověk v tísni) a další zprávy ČTK – dělalo to dost hororový dojem. Přesto a právě proto Milan přišel s nápadem, že je potřeba to vidět, poznat lidi tam. Computer je venkoncem kus bakelitu. Za železnou hraniční branou nám nemohlo uniknout, že zde se vize Orwellova „1984“ naplnila. Až na přírodu – vlastně ne – všechno živé tady pocítilo šleh… Zvláštní – přestal jsem cítit úzkost (psychologové ví o té svobodě v kleci), ale nemělo to trvání delší než půl dne. V Minsku při nastupování do metra se mi vybavila 70. léta v Praze, kdy jsem ještě zkoušel reakci klepet mezi turnikety – teď jsem se však stal Orwellovým hrdinou Winstonem Smithem, součástí jedním směrem spěchajícího davu nenápadně vyhlížejících, posmutnělých Minšťanů. Ne, tady prosím netočte filmové zpracování „1984“, bylo by to přiživování na člověčí bídě.
Teď jsme zase zpátky doma, na pracovišti, a doma mi leží ještě nezpracované negativy a nevybalené zavazadlo. Ta cesta by měla pokračovat, ale kdy? Jestli to tímhle pro mne skončí, bylo to jako nejbanálnější rekreace se zájezdem. Vzpomínám na přednášku o „Nedodělané události“ od Lad. Hejdánka.