Rozhovor o tématu homosexuality (viz Pt č. 2, 4, 5, 7, 8) posunuje dál příspěvek Martina Hrubeše: otevírá otázku, jaké konvence panují při prožívání toho, co je či není „normální“. O odpověď jsme požádali opět Jindřicha Halamu a se souhlasem M. Hrubeše ji otiskujeme současně. red.
Máme to v sobě
V zásadě souhlasím s příspěvkem Jindřicha Halamy v Protestantu č. 8 o „nesnadné cestě“ homosexuálních partnerů. S ničím novým vlastně nepřichází, kromě srovnání „čtyřprocentní menšiny“ s počtem protestantů v České republice. Když si představím, s čím (nebo kým) vším můžeme takhle čistě statisticky protestanty či homosexuály srovnávat, vyvolává to spíše pobavení. Rozhodně to nesměřuje k podstatě problému. Sám nevím, kde ta podstata leží, jen mám dojem, že jsme se k ní přes košaté debaty ještě nedopracovali.
Chtěl bych naznačit pohled, který si sice všichni uvědomujeme, nebo jej alespoň tušíme, ale v diskusích nebývá formulován: Věcné argumenty, legislativní zdůvodnění, lékařské studie, analýzy biblistů a další stanoviska, jejichž cílem je postavit homosexualitu na roveň heterosexualitě, nedoceňují fakt, že homosexualitu hodnotíme (mluvím-li z pozice většinového heterosexuála) chtě nechtě především emotivně, a tedy pudově. Máme to v sobě, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Pochopitelně. Co je člověk člověkem – vlastně co je obratlovec obratlovcem! – byla homosexualita vždycky vnímána jako jev okrajový, nepřirozený, nezdravý. V lidské historii byla homosexualita někdy více, někdy méně tolerována jen jako výstřelek bohémů, prokletých básníků, rozmařilých zbohatlíků a různých jiných jednotlivých excentriků. Po tisíce let byli „obyčejní“ homosexuálové, pokud se takto projevili, v lepším případě tolerováni; horším, a zřejmě běžnějším přístupem bylo jejich vyloučení ze společnosti.
Důvod? Jednoduchý – prostě to bylo určeno náboženstvím nebo byla homosexualita obecně považována za nepřirozenou až zvrhlou Proč? A proč by tomu případně mělo být naopak? Myslím, že na tyto otázky přesvědčivá odpověď ještě nezazněla.
Přinejmenším rezervovaný postoj vůči homosexualitě se tisíci let zakořeňování v lidských duších stal přirozeností a nedá se snadno změnit racionálně pojatou debatou, ač by trvala třeba i desítky let. A už vůbec se problém nedá řešit přijetím zákona. Myslím, že věcné argumenty, snažící se dokázat, že homosexualita je normální přirozená věc, jsou jen do různých forem oděné a do různé míry křečovité racionalizace v hloubce pramenících, nezpracovaných emocí. A proto jsou argumenty tak málo důvěryhodné.
„Normální“ a „přirozené“ jako etický problém
Kolega Martin Hrubeš uvažuje nad důvodem, proč jsou všechny argumenty v debatě o hodnocení homosexuality málo přesvědčivé. Důvod vidí v tom, že se odmítání homosexuality stalo během tisíciletého trvání tohoto postoje přirozeností a tu nejde změnit racionální debatou.
V tom má nepochybně pravdu – hluboce emocionálně zakotvené postoje se nedají změnit racionální debatou. Ale dají se prověřovat a pokud možno kontrolovat. Chtě nechtě jsem si vzpomněl na Hovory s TGM a Masarykovo přiznání, že antisemitismus v sobě vlastně emotivně nikdy nepřekonal – ale překonal ho racionálně.
Chceme-li však debatovat o problému, nesmíme ustoupit před hluboce zakořeněnými emocemi a zvažovat, je-li homosexuální chování „okrajové, nepřirozené, nezdravé… až zvrhlé“ nebo „normální přirozená věc“. Mimochodem, když bychom uvažovali o nezpracovaných emocích, ukazuje k nim spíše ta první skupina výrazů. Ale jádro problému bude zřejmě v tom, jak chápeme „normální“ a „přirozené“.
Normální odkazuje k normě, tedy k převládajícímu pravidlu, k tomu, co pro většinu lidí po většinu času představuje přiměřený stav věcí. Z tohoto hlediska je nenormální to, co může ve společnosti krátkodobě převládnout, ale z dlouhodobějšího hlediska je to odmítnuto (období revolucí, diktátorských režimů…) – a to, co je menšinové. Každá menšina je svým způsobem nenormální – odchyluje se od normy.
Dnešní evropská společnost se programově snaží o ochranu menšin, o to, aby v ní mohlo co nejvíce menšin svobodně existovat. Má-li toto být normální postoj, je samozřejmě nutno přehodnocovat normy. Je nutno odstraňovat takové normy, které někoho diskriminují – a vytvářet nové, které berou ohled na menšiny. Co bylo normální před dvěma generacemi, nemusí být normální dnes. Právě rychlost změn současného života ukazuje, že normálnost je relativní pojem, měnící se podle společenské situace. Normální byly někdy kanibalismus, upalování kacířů, otroctví, volební právo jen pro muže… Dnes je to nenormální – proč?
Můžeme samozřejmě být přesvědčeni, že takovéto rozsáhlé změny jsou nenormální a že je tedy celá evropská společnost buď v jakési krátkodobé slepé uličce, nebo v posledním tažení. Což dostatečně zřejmě ukazuje, že normalita je pojem problematický. Řekneme-li, že něco má nebo nemá být, protože to je normální, musí za tím být ještě nějaký zdroj oné normality, hlubší zdůvodnění.
Tím by mohla být – a také v určitém pojetí je – „přirozenost“. Označení, které odkazuje na cosi, co neoddělitelně a nezměnitelně patří k člověku. Ale k člověku především neoddělitelně patří právě i to, že rovinu „přirozeného“ překračuje, že své lidství reflektuje a utváří často v napětí s „přirozeností“. A navíc, diskuse o tom, co vlastně je přirozené a lze-li definovat cosi jako lidskou přirozenost, vedou k různým závěrům. Je pravda, že v teologii najdeme postoj, který se domnívá znát pravou přirozenost člověka a vyvozuje z toho praktické důsledky pro všechny oblasti života, včetně sexuality. Tento optimismus ohledně poznatelnosti a definovatelnosti našeho pravého lidství nesdílím (s mnoha dalšími). Kategorie přirozeného fungovala (a funguje) právě v teologii příliš často jako zdůvodnění stereotypů zakořeněných ve skutečnosti ne teologicky, ale historicky a sociálně. Tyto stereotypy mohly (nebo nemusely) mít dobrý důvod v době svého vzniku, ale trvat na nich dnes nemusí pomáhat, ba může škodit. Rozhodně tedy nechci dokazovat, že je něco přirozené a normální. Pokud jde o emocionální vztah k homosexualitě, vlastně ji vnímám právě naopak.
Racionálně se ptám, jsou-li přesvědčivé teologické důvody, abychom homosexualitu potírali – a nenacházím je. Ptám se, zda je ochrana menšin v dnešní evropské společnosti jev zdravý nebo nezdravý – a není to jednoduchá otázka. Rozšiřující se tolerance k různým kulturně, sociálně i nábožensky odlišným způsobům života může budit otázku, zda se nám nakonec politicky se sjednocující evropská společnost nerozdělí na takovou spoustu vzájemně soupeřících zájmových skupin, že by mohl nastat proces evropské dezintegrace. To však nesouvisí s naším tématem.
Nechránit menšiny je pravděpodobně levnější a jednodušší způsob, jak uspořádat společnost (pro brutální pragmatiky). Na to ovšem soudný člověk nepřistoupí, spíš se bude ptát, které menšiny je třeba chránit a které ne. Jsou přece postoje, které škodí druhým a ohrožují celou společnost. Menšiny takové orientace (zloděje, násilníky, pyromany…) je nutno potlačovat. Jsou homosexuální osoby hrozbou společnosti? Je potřebné bránit tomu, aby své lásce dali tito lidé výraz společným životem? Zdá se, že po letech váhání se česká společnost mírnou většinou přiklonila k názoru, že ne. A neobjeví-li se přesvědčivý argument proti tomu (a kolega Hrubeš má pravdu, že žádný z argumentů, užitých v nejrůznějších debatách o tomto problému – na obou stranách! – není přesvědčivý), předpokládám, ačkoli nám heterosexuálům to jen těžko bude připadat „přirozené“, že stejnopohlavní páry se stanou „normální“ součástí naší společnosti.